Tak tedy, na konci léta 2009 jsme se rozhodli, že se vypravíme na Matterhorn z Itálie hřebenem Liongrat. Matterhorn je kopec nádherný, úžasně fotogenický, lákavý k výstupu a není lehký. Toto byla moje motivace k výstupu.
Samotný výstup na vrchol byl vcelku bezproblémový, za příjemného počasí, kdy bylo jasno, občas se přehnal nějaký mráček. Dalo by se říci, že ideální podmínky pro výstup. Snad jen to, že naše tříčlenná partička byla trochu pomalejší, a to jak směrem nahoru, tak i směrem dolů (dvojka je fakt optimálnější). Vzhledem k rychlosti se nám nepodařilo dorazit na Carelliho chatu za světla. Další slaňování se nám zdálo být již nebezpečné, tak jsme raději zvolili bivak ve stěně (nakonec se ukázalo, že ke Carelliho chatě zbývalo cca 20-30 min). Bivak se nechal vcelku snadno přečkat, jen nás lehce obtěžovala šílená zima, nepohodlí, únava z celodenního výstupu a sestupu a žízeň. Ale to k lezení prostě také patří. Během této romantické noci jsme pozorovali v dálce bouřku. Ta však byla daleko, že jsme záblesky pouze viděli. Postupně se však počasí začalo kazit i u nás. Zvětšovala se oblačnost, až nakonec jsme se ocitli v mlze. Nad ránem spadlo i pár kapek a později i vloček. Po rozednění jsme se asi půl hodiny rozhýbávali, abychom svá dřevěná těla trochu rozproudili a vyrazili jsme dolů. Během dalšího sestupu se však bouřka probudila i u nás, a jestli si dobře pamatuji, tak někde poblíž udeřil jeden blesk.
Tak, a už se blížím k té patálii, která nás potkala. Na jednom úseku jsem zůstal sám. Ostatní dva parťáci slanili a čekali na mě. Já se tedy přiblížil ke štandu po balkonu, který byl cca 1,5 metru široký, s úmyslem se navázat na lano a slanit. Už jsem se chytal štandu, že si nejdříve cvaknu odsedávku, samozřejmě pravou rukou i když jsem ho měl po levé ruce. Když jsem měl štand na dosah mé pravačky, tak jsem ztuhl, oči se mi postavily v sloup, skála, opakuji, skála se začala sklánět někam nalevo. Po pár vteřinkách jsem zjistil, že to nepadala skála, ale já někam na bok. Teoretické varianty pádu byly: vlevo cca 20 m, dozadu cca 20m, doprava jen na onen balkon. Blesk mě tedy milostivě poslal doprava. Asi pro to, že jsem se mu líbil a chtěl si se mnou ještě chvilku pohrát a asi i chtěl, abych vám o tom povyprávěl.
Následující sled událostí byl skutečně zajímavý. Po chvilce ležení na balkonu se mi rozlévala teplota po boku do bundy. Nyní mi došlo, co se stalo, protože jsem neviděl žádný záblesk, neslyšel jsem žádnou ránu, necítil jsem žádnou bolest. Došlo mi, že to byl blesk a usekl mi ruku v rameni a teď se mi hrne horká krev do bundy po hrudníku. Tak se koukám beznadějně do čerstvého poprašku sněhu, kdy se ta krev prosákne, a kdy to začne konečně bolet, ale nic z toho se nestalo. Naštěstí, to byla jen šílená první myšlenka. Nicméně ležím zcela ochrnutý na zemi. Po další chvilce začínám dýchat a slyším parťáka Vláďu, jak na mne volá. Na x-tý pokus mu odpovídám. Jeden z pokusů o volání zřejmě slyšel a šel pro pomoc. Pořád ochrnutý, ale nyní již s tlukoucím srdcem a rozdýchaný.
Pak následovaly šílené chvilky, kdy jsem jen viděl, jak z oka ve štandu zmizelo lano, které pro mne představovalo jakési pojítko mezi záchranou a ponecháním napospas. Rozumově jsem si všechno vysvětloval. Musí dojít pro pomoc, musí tedy stáhnout lano a pokračovat beze mne, ale co když se na mě vykašlou, jen mě tu nechaj zhebnout. Hrozné chvíle. Myslel jsem na svoji manželku a naši dvouměsíční holčičku. Střídaly se u mě stavy zoufalství, beznaděje, pocit, že jsem ty mý holky zradil a nechám je samotné, stesk po nich, touha se postavit na nohy a běžet za nimi. Horší stav jsem nezažil a doufám, že už nezažiji.
Po další chvíli jsem začal hýbat pravou rukou, následně i levou a po, odhadem, cca půl hodině jsem lehce pohnul levou nohou a za další chvíli perného snažení i malinko pravou nohou. Pak jsem si uvědomil, že příšerně smrdím, že smrdím spáleninou. Celé toto trvalo prý hodinku, to se ke mně dostali dva Poláci. Když jsem je viděl, tak jsem myslel, že se snad štěstím rozbrečím. Začali se mnou hýbat, a tím se mi dostal život do celého těla. Následovaly asi tři nebo čtyři délky slanění. První mne spouštěli, tam jsem se potkal s Vláďou, který přivedl ke mně ty Polský kluky ušatý, poslední délku slanění jsem si již celkem kontroloval sám. No, a pak jsem se dostal na Carelliho chatu, tam jsem zkontroloval napáchané škody, tedy čáru spáleniny od zápěstí pravé ruky, přes rameno, podpaždí, pravý bok, stehno, lýtko, až ke kotníku. Tato čára byla spálenina po zásahu bleskem, který jsem přežil. Tady se také dozvídám, že jistý díl blesku zasáhl i kluky. Nějaký bratříček se svezl po laně dolů k nim.
(Už víte proč jsem nesmyslně popisoval, že se natahuji po štandu pravačkou, kdybych se natahoval levačkou, asi bych už nic v životě nepopsal, to, že se mi po chvilce začala hrnout teplota do bundy, si vysvětluji tím, že se mi rozjela pumpa, která začala hnát horkou krev ze zasažených míst dál.)
Dnes jsou to zhruba dva týdny, spálenina je téměř zhojená a mám památku jen na oblečení, které je spálené a ani nemám moc velké tikyyyyy. Chtěl bych tady poděkovat těm bezejmeným Polákům a Vláďovi. Prokázali obrovskou odvahu a ochotu mi pomoci. Zvláště, když se pro mne vraceli za této bouřky na místo, kde to Vláďa také dostal, a co zní šíleně, tak Vláďa před lety dostal přímý zásah bleskem do zad. Za to, že se v tento vyhrocený moment nezalekl a pomohl mi, mu DĚKUJI!!!