Narodil jsem se v první polovině sedmdesátých let a někdy kolem roku 1982 jsem si poprvé vyzkoušel svůj dávný klukovský sen, slaňování z opravdové skály.

Konečně jsem tedy zkusil to, na co jsem s obdivem koukal, když jsem sledoval tatínka zdolávajícího krkolomné věže v našich a německých pískovcových oblastech. Ano, jednou ze mě bude horolezec…

---

Matně si vzpomínám, že někdy kolem desátého roku života jsme s o necelé dva roky starším bratrem opravdicky lezli. Martinka, Čtyřpaličník, Kapucínské skály, později Hrubá skála. Na nohou tenisky nebo nic, na hrudi nesmírně tlačící smyčku, kdy každé odsednutí provázela nesnesitelná bolest, o pádu nemluvě, a proč taky, vždyť padat není správné. Když padáš, tak to nelez. Ve skalách každého pozdrav naším „ahoj“. Lézt po kolenou není hezké… A určitě těch pravidel bylo víc, jenom už je teď neumím vypsat.



ilustrační foto by © JirkaS


Někdy v druhé polovině let osmdesátých utekl do Rakouska kamarád Bóža a tátovi se dostaly do ruky kopie sedáků, které jsou tam v zemích nám zakázaných tak běžné. Nakupuje pásy do auta a doma pak vytváří naše první sedací úvazy. Občas pronikne ze Západu i nějaká fotografie a tak začínáme snít o tom, co všechno se dá přelézt. V té době s bratrem začínáme lézt sami na domácích žulových skalkách, někdo přijde s nápadem, že proti potu je jakýsi bílý prášek co používají gymnasti, a tak v drogerii kupujeme za dvacet korun kilo tohoto prachu (ó jak nás překvapí množství, které prodavačka přinese) a šijeme pytlíky po vzoru oněch fotografií ze západních katalogů.



ilustrační foto by © JirkaS

Taky trénujeme. Prý se dají vyrobit takové dřevěné desky jakoby s chyty a na nich shybovat. Zpestření k nudnému mačkání gumových kroužků, klikování a dělání leh-sedů. A výsledek se dostavuje. Začínáme okukovat magický stupeň VII a občas zajedeme na Srbsko. Tady zíráme do nesmírně hladkých ploten a obdivujeme postavičky v pestrobarevných přiléhavých kalhotách a sníme o tom, že jednou i my polezeme tyhle neskutečné prásky. Kolikrát takřka expedičně zdoláváme ty nejlehčí místní věci (většinou sedmičky, Alkazar v té době neexistoval) a když brácha prostoupí Ocel a olovo nejlehčím směrem (samozřejmě AF), je to super zážitek.



ilustrační foto by © JirkaS

Občas také zavítáme na pískovcové skály. Tady je samozřejmě vybavení jiné, než na které jsem zvyklí z naší žuly. Doma zůstávají veškeré vklíněnce a samozřejmě magnézium. Na nohou už v té době nemáme tenisky, ale postupně jsme se propracovali ke kopačkám bez špuntů, podlepených kusy duše z pneumatik, na žulu a písek se výborně hodily důchodcovské papuče s vynikajícím třením, avšak velmi omezenou životností.

Těsně po slavné revoluci se objevují první tuzemské sedáky – kdo si dnes ještě vzpomene na hezký slogan „sedáky Jomi udrží i domy“? V devadesátém si z Itálie přivážím první „íbíčka“ – boreal ninja. Výkonnost stoupá, lezeme všude možně v Evropě, nejvíce v blízké Frankenjuře, objevují se první závody v Turnově, Liberci a pak vyroste i mamutí Ruzyně.

Občas jsme i na písku. Bratr dělá kousek od Českého ráje školu a má tedy i poměrně blízko k lidem kolem pískovců. Kromě klasik, které se také v klasickém duchu lezou, je tu řada moderních prásků od Máry Havlíka, Honzy Kareše a dalších a v nich se používá onen zázračný prášek proti pocení. Starší generaci už nestačíme poznat, ale když člověk pohlédne na Bobuláčovu „Opera verticale“, spadne mu čelist…

Stále se snažím zdravit ve skalách každého, koho potkám, tím naším „ahoj“. Ale stále méně, protože mi stále méně lidi odpovídají. Ještě tak zbloudilého pocestného v zastrčené oblasti, ale na Srbsku už to bohužel nemá cenu. Nezbývá mi, než postesknout si nad těmi časy, kdy každý bojoval na skále sám se sebou a s cestou. Na časy, kdy nebyly žebříčky, na časy, kdy nikdo nikoho nesponzoroval, na časy, kdy si lidi tolik nezáviděli.

Je to vývoj, ať se mi líbí nebo ne. Sám mohu pouze zavzpomínat a třeba i napsat článek o tom, jak to bylo. Proč? Možná jako nostalgickou vzpomínku na věci, které byly a které čas smazal. Možná jako důkaz vývoje. Možná by bylo zajímavé přečíst si nostalgickou vzpomínku někoho, kdo zažil věže v Sasku čisté bez kruhů. Třeba mu i ukápla slza, když se tam ten první objevil. Třeba by i zavzpomínal na časy, kdy se v Alpách zakazovaly skoby, poté kritizovaly vrtané pomůcky, kdy se udělalo první stavění a kdy první stavění ze sedačky, které má s tou původní myšlenkou volného lezení na věže pramálo společného. A stejně nám naši dědečkové a babičky vypráví o morálním úpadku mladších generací. A už i já se nestačím divit, s čím mi ze školy chodí starší kluk. Jsem zvědavý, co všechno ještě zažijeme. Doufám však, že se budu umět koukat na kroky těch našich mladých s respektem a pochopením.

Omlouvám se, ale článek nepodepíšu, myslím, že by ho to diskriminovalo. Můžete to ale také, milí příznivci Lezce, brát jako výzvu. Kdo jsem? Prvnímu, kdo uhodne, dám malý dárek.