Chlap, který ze svého charisma léty neztratil ani kousek.Pamatuje si vše podstatné a o zkušenostech nediskutuje. Když to umí on, tak to prostě jde.
Pevný v postojích, laskavý v úsměvu, trpělivý, vstřícný, žádný romantik... naštvat ho sudičkami, které mu právě připalují třiašedesátou svíčku, tedy nemohu, to je jasné. Proto jen obyčejně, že má dnes narozeniny a všechno nejlepší, Josko.
Už to má za sebou a je již dočista zcepenělý ten 22. ročník. Tudíž, ať žije nadcházející 23. Piolets d´Or, kterému přeji v letošním roce bohatou nadílku a mnoho nových krásných výstupů. I já mám radost, že veškerý blázinec již skončil.
Rozhovor s Marťanem byla krapet morálovka.
Ví, že mám ráda Třeštíkovou a tak mi chce asi udělat radost tím, že povýší povídání s ním na časosběrný dokument, utěšuji se. Několik pročekaných měsíců. A pak z něj najednou vyleze, že asi nechce. Tak trochu se obává, jestli se to hodí – na vlastním písečku, tak trochu si s tím neví rady.
Po roce a půl z toho nakonec udělal, řekla bych, příjemně čtivý příběh.
V posledních letech přibylo ve Středním povltaví nejvíc cest především v lomech rozesetých podél silnice od Kamýka nad Vltavou směrem po proudu na Velkou.
Před nedávnem jsme vás informovali o nově otevřených skalách na pevninské části Řecka - Leonidio. A neuplynuly ani dva měsíce a už se Řekové vytasili s dalšími zajímavými objevy.
Ne, nejedná se o popis zoufalého pokusu o lezení po obědě v čínské restauraci, ale o popis toho, jak jsme měli s Eliškou možnost hlavně díky jejímu studiu v Hongkongu skalkařit v Zemi středu.
Taky vám všechny metody ochrany před bincem ležícího lana při jištění přijdou nedokonalé? Nejste první ani poslední; otázku „plachty pod lano“ řeší kde kdo.
Tak je to tady! Začala sezóna na tom našem písečku!
Jestli čekáš report o tom, kdo kde co převalil, za kolik a na kolikátý, asi Tě zklamu. Nebudu psát o ničem jiném, než o zápisu do vrcholové knihy… Nejprve krátký úvod s povinným odkazem na vyšší místa a jde se na věc.
Vedle míst, kde se smí lézt celoročně se od prvního dubna postupně otevírají další pískovcové oblasti. Každá z nich má svá časová omezení a povolení. Kdo ví, ten ví. A kdo neví, nechť se prokliká databází skal a cest na stránkách ČHS, kde rychle a snadno najde odpověď.
Někomu je teda úplně jedno, jestli jeho cesta vede na masiv a končí v borůvčí, u zábradlí turistické pěšiny nebo u svodidel rychlostní silnice pro motorová vozidla. Hlavně v klidu cvaknou slaňák a jede se dolů. Nic proti, když je kolem nuly nebo bych se měl po třiceti metrech vyrovnaného lezení za IXa štrachat nějakým bordelem přes 5 pilířů a 4 předvrcholy na ten jediný nejvyšší, tak už se také raději vidím oběma nohama zpátky dole, na pevné zemi. Ale stejně má vrchol pískovcové věže svoje kouzlo. Jsi nahoře, výš už to nejde, pohodlně se můžeš usadit na skalní hranu a do všech stran máš krásný výhled. Čím jsou všechny stěny tvojí věže obtížnější, čím je vrchol hůře dostupný, tím lepší bývá pocit. A když se doštracháš až k vrcholové knize, příjde ten okamžik, co ho mám tak rád - skřípání zatuhlého víčka, vyklepávání kraťoučkého špalíčku tužky, zvědavé obracení stránek, zápis.
Adršpach, Džbán. Vrchol věže má svoje kouzlo. (hi res)
Je spousta nadšenců, kteří jak to někde trochu solí, tak u toho nemůžou chybět.
A ti mají kulturu zápisu informací do vrcholové knihy v malíku.
Jenže kolikrát člověk zalistuje a narazí na hotové hrůzy.
"Kazeň musí byt, tak je to správne!" Jak se tedy do vrcholové knihy zapsat? Zaprvé, šetři místem. Jó kamaráde, vrcholovka, to je kus historie. Nebo se jí časem stane. Vloni na konci dubna jsem si v Sasku zapisoval Hore zdar! do nádherné originální knihy z roku 1937, která byla popsaná sotva do půlky. Netřeba zdůrazňovat, že kdo tam patnácticentimetrovým písmem vyryje "Byli jsme tu, je to tu jak v ráji. Adam a Eva", případně: "Dosáhli jsme krásnýho vrcholu, Tonda s bráchou" a roztáhne to přes dvě stránky, nesetká se s nadšením ostatních, ani kdyby hltali biblické texty, či třeba tolerovali homosexuální incest.
Jednoduše uveď datum, název cesty, své jméno a případně název oddílu. Pokud celou cestu vytáhne jeden člověk, oddělí se jeho jméno od ostatních čárkou, pokud tahali dva na střídačku, napíše se mezi jejich jména spojka "a". U družnějších a vícečlenných týmů, kdy např. dvě lezkyně na střídačku tahají jednu cestu a jejich borci se za nima "vezou" na druhém, bude zápis následující:
10.4. Dívčí cesta
Šárka a Vlasta, Ctirad, Přemysl
Horoklub Děvín
Pořadí je vždy takové, v jakém jednotlivci dolézali na vrchol. Celý zápis pak podtrhni rovnou čarou, buď bývá u knížky přiložené krátké pravítko, anebo použij víko od krabičky.
Jsi první, kdo v daném roce utrápil nějakou cestu nahoru? Pak nezapoměň na nadpis Hore zdar! , Sasíci píší to jejich Berg Heil. Hore zdar! je takový bonbónek, sladká tečka za cestou. Není tedy divu, že spousta mlsounů vybírá na začátku sezóny takové směry, aby nějaký ten "horezdárek" padnul.
Počítání přelezů dané cesty (od prvovýstupu) má v Sasku nepatrně větší tradici, než u nás. Populární linie jsou již dávno mimo tuhle hru, ale jak je někde těžší, případně odvážnější směr (anebo oboje dohromady), tak se na to fronta zrovna nestojí. Zaplaťpánbůh. Odpovídající číslovka se uvede v kroužku za názvem cesty či ve formě "16.přelez" resp. "16.Beg." (Begehung). Počítá se to do stovky. Malá mezinárodní odlišnost: u nás se první opakování píše jako 1., kdežto Sasíci to chápou jako druhý přelez cesty (první měl autor při prváči), takže uvádí 2. A pokud se u nich vkládá nová vrcholová kniha, tak se z té staré přepíše seznam cest, které mají stále méně než 100 přelezů. Tenhle zvyk u nás bohužel chybí. Škoda.
Stavění
Pokud přelezeš cestu bez stavění, (např. dříve se u kruhu stavělo a celé to bylo za VIIa, dnes se to však dá vylézt bez něj a obtížnost tím poskočí řekněme na VIIIa), pak za název cesty uveď "čistě" či "bez stavění". V Německu pak zkráceně "o.u." (Ohne Unterstützung).
11.9. Weg in den Himmel (o.u.), 16. Beg
Mustafa, Ibrahim
HO Bombe Teheran
Do některých knih nahlédnou jen ti odvážní. Ádr, Strážce, Rouskova, VIIc. (hi res)
Jištěn zdola
Máš unavenýho parťáka, který celý den ucucával zelenou z půllitrové lahve a nechce se mu za tebou lézt tu ošklivou osolenou převislou širočinu z obavy, že znečistí povrch skály? Nevadí. I taková situace má své řešení.
Do zápisu za své jméno jednoduše uveď "jištěn zdola", resp. "v.u.g." (von unten gesichert). A hodně štěstí při slézání zpátky k poslednímu kroužku.
Prasátko
Jestli lezeš s Bedřichem Šupčíkem, tak správně nemá jeho jméno ve vrcholové knížce vůbec co dělat, ale pokud mu nedokážeš vytrhnout tužku z ruky, tak ať tam alespoň do závorky namaluje prasátko, to je snad fér, ne?
Bedčich Šupčík:
Páni, ty jsi to dal sólo? Klobouk dolů! Pak za název cesty buď napiš pouze své jméno, anebo dej do závorky (sólo) případně (sólo se samojištěním), bylo-li použito.
Ádr, Pomněnka, Modrá spára, VIIb. Jen tak, pro radost. (hi res)
Kolikrát jsme za začínající noci zmateně pobíhali po rozložitém vrcholu a čelovkou hledali plechovou krabičku? Kolikrát jsme byli zklamáni, když na těžko přístupném "hodnotném" vrcholu knížka chyběla? Miluju ten pocit, když si v klidu sednu na začmodrchané lano, potřesu si rukou s parťákem a zalistujeme stránkami knihy. Spočítáme, kolik nápadníků naše cesta neodmítla, kdo z kamarádů tu byl naposledy a co lezl, jaké jsou nové prvovýstupy na věž…
"Hele v osmdesátým to dal Hudy."
"Páni, máme druhé opakování!"
"Ach jo, zase nám někdo včera vyfouknul Hore zdar."
Většina pískařů má svůj jedinečný rukopis, specifický sklon, velikost písma, cit pro štábní kulturu zápisu. A když je to všechno fakticky přesné a krásně úhledné, tak je to radost pohledět.