Vše se přihodilo jedné zářijové noci. Dlouho jsem váhal, zda to mám veřejně publikovat. Každý, kdo má IQ nad +20 už asi tuší, jak jsem se rozhodl, ale rád bych udal své důvody.
Za prvé, horolezci jsou z velké části lidé, kteří si v životě plní své sny. To je skvělé, ne každý má k tomu potřebnou odvahu. Existují ale i sny, u kterých není záhodno, aby se vyplnily. Myslím, že by neměly ve sbírce chybět.
Festivalový speciál vás potěší řadou exkluzivních materiálů. Vedle představení high-lights Mezinárodního festivalu alpinismu (25.-27. 11.) se můžete těšit na rozhovor s Jirkou Novákem, Márou Holečkem, Ondrou Mandulou či rozsáhlý článek věnující se výročí 175 let od prvovýstupu na Großvenediger a spoustu dalšího zajímavého a inspirativního čtení...
Jednoho srpnového odpoledne vyrážíme se Špekem do Klokočí dělat prvovýstup. No, přesněji on jde dělat cestu a já ho jdu točit. Kdysi někde dostal „soloist“, lezecké samojistidlo, se kterým je možné lézt sólo, ale zároveň být jištěn a chtěl by mít pro sebe záznam toho, jak ten postup vypadá.
Adam Ondra se pokusil o volný přelez bigwallu The Nose na El Capitana v Yosemitech. Cestu dolezli, ale nepodařilo se mu dát volně Velkou střechu (Great Roof). Adama před chvílí citoval jeho sponzor Black Diamond.
Jakub Konečný a Veronika Šimková vyhráli dnes Mistrovství ČR v lezení na obtížnost, které se pořádalo v nákupním centru Metropole Zličín v Praze. Na 2. místě byli Jakub Hlaváček a Iva Vejmolová, na 3. Martin Jech a Lenka Slezáková.
Pokud Moraváka zajímají spáry, má to těžký. Když jsem šel studovat do Olomouce, tak jsem je z nouze začal hledat. Kras jsem navštívil vlastně jen dvakrát, a když jsem zjistil, že lišty jsou moc lištový, a spáry málo spárový, a že je tam ňák málo rajbáků, mechu, vosích hnízd, mravenišť a tak vůbec, tak jsem to vzdal (později jsem zjistil, že kdybych víc hledal, něco bych našel).
Vše se přihodilo jedné zářijové noci. Dlouho jsem váhal, zda to mám veřejně publikovat. Každý, kdo má IQ nad +20 už asi tuší, jak jsem se rozhodl, ale rád bych udal své důvody.
Za prvé, horolezci jsou z velké části lidé, kteří si v životě plní své sny. To je skvělé, ne každý má k tomu potřebnou odvahu. Existují ale i sny, u kterých není záhodno, aby se vyplnily. Myslím, že by neměly ve sbírce chybět.
Za druhé, v následujícím článku popisuji své horolezecké výkony a zážitky, jak to má na lezci být. Akorát prošly metamorfujícím aparátem mého podvědomí.
Za třetí, jedná se o vskutku výjimečný lezecký počin. Zkuste si někdy vylézt uprostřed noci free solo z postele, poslepu (abyste nevzbudili děti) urazit dobrých 12 metrů bez jediného spolehlivého chytu ke kuchyňskému stolu, zkřehlými prsty nahmatat propisku a v blikotavém světle čelovky z Lidlu zapsat sen.
A konečně za čtvrté, připadá mi, že by se mohl najít někdo, komu se příhoda bude líbit. V této souvislosti bych rád apeloval na nějakého osvíceného lezce s podobně iracionálními sklony, zda by nechtěl založit internetovou stránku věnovanou přímo lezeckým snům. Mám jich po kupě vícero a jistě nejsem sám. Přeji hezké počtení.
Apokalyptická vize lezení na Zvonu
Září 2016, Křelina
Na asfaltovém hřišti, kam jsem chodil s pionýrem, hrajeme „král vysílá své vojsko“. Jeden vždycky vyběhne a musí prorazit řetěz ostatních, držících se za ruce. Stojím mezi dvěma, kterým se děsně potí ruce. Tady bude snadné prorazit. Potom jdeme do nějaké kovodílny poblíž. Zde si nenápadně sbírám ze země křížové bity. Přichází Doudleba a říká, že pracuje v Rakousku na noční šichty, ale nikdo je tam nehlídá, můžou se celkem flákat.
Jedeme autobusem lézt do Jizerek. Cestou mi někdo vypráví, že se to tam hodně změnilo. Je to tu samá kavárna, například Jadrné kafo. Cestou po dálnici koukáme na mostní pilíře, kde jsou vysprejovaná jména horolezců, kteří se nabízejí jako dělníci do fabrik zahraničním investorům.
Přijíždíme na parkoviště pod Zvon. Pod dozorem instruktora postupně polezeme nahoru, jištěni TR. Leze se po hraně Čihulovy spáry, ale je to spíš taková trojková čtyřková hrana. Nástup je přímo od moře a vůbec to tu vypadá jako v přístavních docích. Nahoru s námi poleze i prezident Harry Truman. Ukazuje na mne a říká, že jestli tenhle doleze aspoň na polici, tak sám poleze nahatý. Blbec.
Přichází na mne řada. I když jsem jištěn shora, docela se bojím, totiž abych celou hranu neposlal dolů do moře. Je to celé rozsypané a lokrovaté, jako někde v Tatrách. Konečně jsem na polici a volám na Trumana: „Trumane! Jsem tady! Mám se vysvléct? Ovšem leda jestli ty taky!“ Poblíž stojící hlídač na mě rozčileně zařve, že prezidentovi nemůžu tykat, ať jsem zticha. „Blbost“, říkám, „v angličtině žádné tykání ani vykání neexistuje!“
To už ale Truman leze nahoru. Někde v oblasti dvojspáry se mezitím převlékl do epesní teplákové soupravy a kladkami ho vytahují nahoru.
Police na Zvonu je mnohem rozlehlejší, než jak ji pamatuju a jsou na ní asi dvě kavárny. Říkám instruktorovi, že dřív to byla holá skála v lesích a běžně jsme na ni lezli sólo. Úplně se vyděsí, doba je holt jiná. Ukazuju mu, že od kruhu na polici jsem kvůli pocitu raději chodil přímo výšvihem, ale nechápe to. Výšvih je teď terasou kavárny, je celý obložený palubkami a natřený palisandrem.
Na laně už zase jistí někoho dalšího, a tak volám dolů, jak mě zajistí nahoru. Mám strach, že kdybych to vyběhl sám, byl by to obrovský průšvih a snad by mě i nějak potrestali. Nálada jako z Orwella či Huxleyho.