Smrtelné úrazy Čechů v horském a horolezeckém terénu v od počátku roku 2002 do srpna 2003
Na oficiální stránky Českého horolezeckého svazu byl umístěn přehled smrtelných úrazů, ke kterým došlo ve velehorách nebo při provozování některé z horolezeckých disciplín. Nejedná se o dokument vzešlý z hlášení úrazů, který by měly oddíly zasílat v případě každého „horolezeckého“ úrazu na sekretariát svazu pro potřeby Lékařské a Bezpečnostní komise, ale o monitoring otevřených zdrojů, zpracovaný členy BK ČHS. Jde tedy o rešerši tisku. Jako takový má, bohužel, poměrně malou vypovídací hodnotu a jen velmi těžko by na jeho základě mohly uvedené komise vytvářet např. preventivní opatření vedoucí ke snížení úrazovosti.
Navzdory tomu věřím, že uvedený text může posloužit k poučení nejenom lezců, ale i turistů vydávajících se do vysokohorského terénu.
Bohužel, je tento text potvrzením smutné skutečnosti, že úrazů, a i těch nejtěžších, tedy smrtelných, na horách i skalách přibývá. Tento vzrůstající trend, podle mého názoru, sice do značné míry souvisí s přibývajícím počtem jedinců věnujících se sportům v horách či přímo lezení, ale nelze jej zdůvodnit pouze tím. Na vině je i malá připravenost, ať už teoretická nebo praktická, špatné vybavení a v určité míře nepochybě i nepřiměřené riskování.
Celý text, nazvaný Smrtelné úrazy českých občanů v horském a horolezeckém terénu, nejdete na adrese:
http://www.horosvaz.cz/metodika/index.phtml?rb=10
V souvislosti s monitoringem otevřených zdrojů vznikla v BK i poměrně rozsáhlá databáze odkazů na elektronická média, souvisejících s daným tématem. Přestože se jedná pouze o pracovní materiál, rozhodli jsme se jej zveřejnit na stránkách ČHS, neboť se nepochybně jedná o velice poučné čtení. Podotýkám, že se nejedná o čtení zrovna veselé.
Celý materiál bude v nejbližší době umístěn na www.horosvaz v „aktualitách“ (tedy v pravém sloupci na úvodní stránce).
BK ČHS zahájila monitoring elektronických médií v období po ustanovení BK v novém složení v polovině roku 2003, oba předložené materiály jsou pouze prvním hmatatelným výsledkem této práce. V současné době monitorujeme vybraná česká a slovenská elektronická média, pro rozšíření monitoringu popř. zahrnutí neelektronických (tištěných) médií či alespoň namátkové sledování zahraničního tisku nemá BK dostatečnou kapacitu a zázemí, v budoucnu bychom rádi o zprávy z těchto zdrojů doplnili alespoň nám známé případy úmrtí českých horolezců a vysokohorských turistů.
Bohužel nelze očekávat, že by se v budoucnu úrazovost horolezců a vysokohorských turistů snižovala nebo zcela ustala. Oba uvedené soubory budou tedy i v budoucnu nadále aktualizovány. Vzhledem k tomu, že mohou být velmi poučnými, i nadále předpokládáme jejich zveřejňování.
Úrazovost v horolezeckém terénu a její sledování horolezeckým svazem
Horolezectví, vysokohorská turistika i ostatní alpinistické disciplíny jistě nelze považovat a sporty zcela bezpečné. I při zachování všech bezpečnostních zásad a maximální eliminaci chyb při provozování těchto sportů dochází k úrazům.
Právě minulé léto k těmto úrazům obrátilo pozornost nejenom lezecké veřejnosti. V souvislosti se šesti případy úmrtí v horách, které následovaly poměrně velmi rychle za sebou, a u kterých bylo dalším společným jmenovatelem území bývalého Sovětského svazu, se na nějaký čas dostaly úrazy lidí v horách do popředí zájmu médií. A začaly se množit dotazy, zda je tento sport skutečně tak extrémně nebezpečný, zda úrazů, a zejména smrtelných úrazů, přibývá a jestliže ano, proč tomu tak je.
Zdá se, že úrazů v horách a při horolezectví skutečně přibývá. Důvodů, pochopitelně bude víc, ale tím nejzásadnějším je značný nárůst počtu lidí, kteří se sportům v horách či na skalách věnují. Ve srovnání s parašutismem a paraglidingem sportování nás, horami postižených, nebezpečné není. Stačí prostý součet případů za určité období (srovnatelné) a součet lidí, kteří se pohybují ve velehorách na skalách či dalším „alpinistickém terénu“ (skalní lezci, horolezci, skialpinisté, vysokohorští turisté, speleoalpinisté, lidé zabývající se roklováním, tedy canyoningem, či pouze obyčejní běžkaři, kteří si vyjedou do vyšších poloh). A právě toto číslo bude nesrovnatelné. Jsem dalek tvrzení, že by právě zvyšující se počet „alpinistů“ bylo jedinou příčinou zvyšujícího se počtu vážných úrazů. Ovšem ty další příčiny zdaleka nejsou tak markantní, a hlavně by vydaly na obsáhlejší článek, a do toho bych se tady nerad pouštěl, i když některé uvádím v závěru.
V souvislosti se zvyšující se úrazovostí vyvstává otázka jejího sledování a vyhodnocování. Žádná souhrnná statistická data nejsou k dispozici. Jediná organizace, zabývající se dlouhodobě sledováním úrazů svých členů, je Český horolezecký svaz (ČHS). Z údajů, za několik desetiletí nasbíraných péčí Lékařské komise svazu, vyplývá mnoho velmi zajímavých statistických dat, na jejichž základě lze vytvářet alespoň částečná preventivní opatření.
V minulosti sesbíraná data však v současné době začínají ztrácet vypovídací hodnotu. Stávající evidence úrazovosti má minimálně dvě vady: 1. zdaleka už členové ČHS nepokrývají prakticky celé spektrum tzv. „lezecké veřejnosti“ – zkrátka příliš mnoho lezců není členy tohoto, jistě bohulibého, spolku a 2. oddíly, jakožto základní organizační složky svazu v této oblasti neplní svoji funkci – hlášení o úrazech svých členů na sekretariát nepodávají (česky řečeno na to pečou). Jednoduchý příklad: od počátku roku 2002 do srpna tohoto roku Bezpečnostní komise ČHS prostým zpětným monitoringem elektronických médií zaznamenala řádově stovku vážných nehod a 38 případů úrazů nejtěžších, tedy smrtelných. Z těchto osmatřiceti případů pouze ve čtyřech obdržel sekretariát ČHS hlášení o úrazu.
Dovoluji si všechny čtenáře v této souvislosti vyzvat k zasílání hlášení o všech horo a lezeckých úrazech přímo mé maličkosti (el. adresu získáte kliknutím na podpis), jakožto koordinačnímu členu BK, nebo na adresu ČHS (Český horolezecký svaz; Atletická 100/2; 160 17 Praha 6 – Strahov, info@horosvaz.cz). Výzva se netýká pouze členů ČHS (i když těch především).
Pro hlášení, prosím, používejte formuláře hlášení, resp. dotazníku, který je umístěn na stránkách svazu (
http://www.horosvaz.cz/medicina/index.phtml?rb=urazy), popř. k němu přiložte popis události, ale zejména se snažte vyplnit všechny kolonky dotazníku. Jen tak bude mít hlášení větší význam při pozdějším statistickém vyhodnocování. V případě, že by se jednalo o úraz nečlena svazu, tuto skutečnost, prosím, uveďte na výrazném místě, nevyplňujte kolonku rodného čísla ale uveďte, prosím, datum narození a hlavně kontakt (E-mail, telefon).
Jen na okraj; dotazník je strášlivě složitý, většinou je zapotřebí zaškrtnout kolonku, popř. ji jedním slovem vyplnit. Může se zdát, že mnohé údaje tam jsou naprosto zbytečné, jako např. rodinný stav. Nejsou samoúčelné. Podobně, jako z věku víme, že úrazovost je nejvyšší u lezců do třiceti let, pak se výrazně snižuje (částečně vlivem zkušeností, vědomostí i menšího sklonu k riskování), a začíná opět stoupat u lezců blížících se šedesátce, tak i rodinný stav (resp. výrazně menší ochota riskovat u otců živitelů) hraje jistou roli. DAV kdysi uvedl, že skupinou nejvíce ohroženou úrazy v horách jsou svobodní muži mladší třiceti let a rozvedení pětapadesátníci a starší. Má to jistou logiku. Kupodivu se to tolik netýká žen. I přesto, že jejich celkově nižší počet ve statistice úrazovosti jde zejména na vrub menšímu počtu lezoucích žen, hraje zde roli menší ochota k rizikovým činnostem. Prostě jsou na sebe opatrnější a rozumnější než my. Častěji lezou až druhé, při průseru v horách méně vyšilují (a ztrácí energii), navíc jsou vytrvalejší a později se vyšťaví, mají obvykle vyšší práh bolesti. Takže snáze než muži přežijí např. dlouhé a složité přesuny do základny za prudké změny počasí, nebo po úraze.
No, ale to jsem malinko odbočil od hlášení. Jen ještě upozorňuji, že každému členu svazu zaplacením členských příspěvků, zároveň vzniká základní úrazové pojištění, tedy členové by měli své úrazy hlásit i ve vlastním zájmu, neboť řádné ohlášení úrazu ČHS je jednou z podmínek pojistného plnění.
Zároveň bych rád podotkl, že pro dlouhodobou a koncepční práci chybí BK i LK ČHS dostatečná kapacita, a to především personální. Každá pomocná ruka by byla vítaná, ať už na prostý monitoring otevřených zdrojů, nebo na „odbornější“ práci. Chybí nám statistik schopný již získaná data účinně a beze zbytku „vytěžit“, programátor ochotný pro nás vytvářet specifické prográmky a databáze, jedinci schopní soustavnějšího monitoringu zahraničního tisku, lékaři se zkušenostmi z oblasti horské medicíny i horolezečtí metodici (zejména specialisté; roklaři, záchranáři, výškaři, skialpinisté) schopní jednotlivé úrazy a jejich příčiny vyhodnocovat. Měl-li by tedy někdo zájem o spolupráci s BK, rádi jej mezi sebou přivítáme.
Jen na okraj: komentované výsledky sledování a vyhodnocování úrazovosti členů svazu v několika minulých letech lze též najít na oficiálních stránkách ČHS, (
http://www.horosvaz.cz/medicina/index.phtml?id=447), zajímavé a poučné stránky provozuje i Společnost horské medicíny, personálně propojená s Lékařskou komisí ČHS. Na stránky SHM lze rovněž dojít prostřednictvím svazových stránek, nebo přímo:
http://www.horska-medicina.cz/.
A na závěr zamyšlení nad příčinami nárůstu úrazovosti českých lezců
Že je úrazovost Čechů (a zejména českých horolezců) v horách opravdu vysoká, jsem si uvědomil již před lety. A od té doby stále nacházím zprávy, které mi to potvrzují. Např. v roce 2000 udělali JAMESáci ve spolupráci s Tatranskou horskou službou malinký souhrn smrtelných úrazů v Tatrách v devadesátých letech (tedy od r. 1990 do r.1999). Samozřejmě se celá statistika zaměřovala na horolezce, resp. na podíl horolezců na celkové úrazovosti. Ze 136 smrtelných úrazů bylo za tuto dobu 65 případů zabitých horolezců (tedy 47,8%), docela dost, nezdá se vám? Ovšem dostalo mě, když jsem viděl tabulku vyjadřující počet a podíl horolezců při smrtelných nehodách z hlediska jejich národnosti. Nejvíc, 24 smrtelných nehod v Tatrách utrpěli Češi (teprve za nimi s 22 nehodami jsou Slováci, 9 Poláků, 5 Maďarů, 2 Němci a Nizozemci, Estonci a Britové shodně po jednom). Jistě, do určité míry to vyjadřuje i absolutní počty horolezců podle národností v Tatrách (podobně, jako je srovnatelně s Tatrami úrazů Čechů v rakouských Alpách – tam se od nás také jezdí hodně, také to máme „za humny“), ale neříkejte mi, že v Tatrách leze víc Čechů než Slováků (možná, že je víc českých horolezců na chatách, ale ne v absolutních číslech ve skalách).
Na druhou stranu můžeme směle odmítnout tvrzení, že Češi nepřiměřeně riskují jen na základě faktu, že nejvíc úrazů cizinců mají právě oni např. i v ruských horách. Do ruských hor vždy jezdili a stále jezdí zejména zkušenější lezci i vysokohorští turisté. Ona vysoká čísla související s jejich úrazovostí jsou zapříčiněna zejména faktem, že zde tvoří zaručeně nejpočetnější skupinu cizinců pohybujících se v opravdu extrémních podmínkách, a zároveň i jejich pobyty v horách bývají nejdelší. A tato fakta lze, do jisté míry zevšeobecnit. V Čechách a na Moravě je zejména VHT populární činností a češi jsou v cizině oprávněně považováni za docela veliké drsoně. Ne snad, že by jinde nebyli drsoňové větší, ale český horochodec, odchovaný trampingem, stanovými tábory, TOMáckými oddíly vyžaduje mnohem méně pohodlí než širé okolí. Takže lze obecně říct, že základna poměrně otrlých jedinců je zkrátka větší a do hor nás jezdí hodně.
Kromě již zmíněného zvyšujícího se počtu lidí v horách a na skalách obecně – to však není pouze český trend, lze jej považovat minimálně za celoevropský, se zdá, že nejvýznamnější příčinou zvyšující se úrazovosti je naprostá absence základního výcviku. Tedy toho, co se vyučuje zejména v oddílových horoškolách, kde v minulosti dostávali uchazeči horolezecký průkaz až po absolvování. Lezení a lezení v horách zejména, totiž není úplně běžnou sportovní disciplínou ke které by stačily nějaké ty fyzické předpoklady, spousta tréninkového úsilí a znalosti z oblasti fyziologie, tréninkových metod a pak už jen pravidel hry. Horolezec, chce-li přežít, musí ovládnout o hodně víc. Kromě běžných metodických postupů – správným navázáním v odlišných situacích počínaje, přes různé způsoby jištění, až po budování lanové cesty pro jednolanovou záchranářskou techniku, lze namátkou jmenovat základy meteorologie (to aby neskončil na prudké změně počasí), geologie, geomorfologie či glaciologie (aby odhadl úskalí terénu jímž hodlá putovat), geotechniky (aby věděl, která pomůcka a jak použitá bude pro postupové jištění v odlišných materiálech vhodná, popř. včas odhadl adhezní vlastnosti materiálu, jeho odlučnost, lámavost v různých stadiích zvětrávání), fyziky (aby si např. dokázal spočítat pádový faktor – resp. jej po získání zkušeností dobře odhadoval a stavěl jistící řetězec s ohledem na něj, či odhadl příznivost rozkladu sil do bodů štandu), techniky (aby správně použil všechny technické prostředky), znát vlastnosti materiálů, z nichž je jeho výzbroj a výstroj, vlastnosti ledu i sněhu za různých, velmi proměnlivých podmínek, fyziologie člověka, něco z biologie a zoologie (aby se vyhnul nebezpečí spočívajícím v jedovatých rostlinách, živočiších, bakteriologickému znečištění, či pocházejícího od nebezpečných zvířat). Pokud by toto všechno horolezec ovládl na opravdu vysoké úrovni, nemusel by se, kromě zmíněné fyziologie, zabývat další zdravovědou, neboť by ji, alespoň pro sebe a své bezprostřední okolí, neměl potřebovat. Vzhledem k tomu, že málokdo z nás je chodící encyklopedií, je nutné vždy počítat s úrazy a nemocemi, takže je nutné zařadit ještě něco (poměrně dost) z oblasti medicíny, postupů první pomoci, záchranných prostředků, organizace a logistiky záchranných operací, transportních prostředků atd.
Shrnuto, podtrženo; vinu na zvyšující se úrazovosti mají nedostatečné vědomosti, ať už z oblasti metodiky nebo další nudné teorie s lezením a horami související. Roli zde hraje řada faktorů. Mimo jiné malá kapacita (nebo naopak zvyšující se kapacita vyvažovaná nižší kvalitou) oddílových horoškol, nedostatečná nabídka tzv. komerčních kurzů i jejich nízká cena (resp. neschopnost zájemců platit opravdu kvalitní kurzy; opravdu dobrý kurz zabere více než rok soustavné přípravy, což by při sečtení nákladů provozovatele a při zachování individuálního přístupu, bylo jistě poněkud dražší).
Všechny ostatní faktory podílející se na úrazovosti horolezců (nehovořím a nebudu zde hovořit o úrazovosti turistů a nezkušených výletníků), s výše uvedeným souvisí. Nepřiměřené riskování si zajisté dovolí pouze úplný pitomec, nebo člověk nepoučený. Těžko vyčítat sportovnímu lezci odchovanému rychlokurzem pro umělé stěny, že se stal statistickou položkou při vyhodnocování lezeckých úrazů jen proto, že nepoužil kombinaci sedacího a prsního úvazu a neměl v horách přilbu. Je totiž pravděpodobné, že o rizicích spojených s delším, byť jištěným, pádem ještě ani neslyšel a ani neměl příležitost přemýšlet, neboť se s dlouhým pádem ve své, třeba již několikaleté, lezecké praxi zkrátka nesetkal. Stejně tak otázka nevhodného vybavení je zejména problémem nepoučenosti. Těžko narazíte na zkušeného horala stoupajícího na Mt. Blanc v teniskách. Ten zkrátka ví, že dobré boty jsou stejně nutnou investicí jako zaplacení cesty. A pokud tuto investici neučiní, nemají smysl ani náklady spojené s cestou, ubytováním, pojištěním atd. A boty jsou jen tím nejkřiklavějším příkladem. Magorů, kteří se na feratách jistí jen odsedkou je vidět stále dost.
Lze obecně tvrdit, že k nejmenšímu počtu vážných úrazů při sportu, dochází paradoxně při sportech, které jsou objektivně nebezpečnější. Např. motoristické či letecké sporty. Je tomu tak proto, že právě v těchto sportech se nejvíce zdokonalují prostředky pasivní bezpečnosti. Totéž platí i pro horolezectví. Je však otázkou, využijeme-li vždy a beze zbytku všechny možnosti a bezpečnostní prostředky, které využít můžeme. Troufám si tvrdit, že řada úrazů je způsobena právě zanedbáním bezpečnostních prostředků, resp. jejich neznalostí, tedy nepoučeností.
Zcela na závěr bych se chtěl zmínit o subjektivních a objektivních příčinách lezeckých úrazů. Za subjektivní jsou obecně považovány ty, jejichž příčiny tkví v nesprávném konání (metodicky nesprávném, aby nedošlo k mýlce, morální otázky bych sem netahal) daného jedince. Tedy chyby. Zatímco objektivními příčinami jsou zvány ty, které jsou zapříčiněny působením jeho okolí. Tedy, navázal-li jsem se špatně a v důsledku toho jsem zprudka dosedl na pažit, můžu si za to sám, a jedná se o subjektivní příčinu mého pádu, zatímco pohyboval-li jsem se v seismicky relativně stabilním prostředím a zasáhla mě kamenná lavina spadlá v důsledku zemětřesení, jedná se o objektivní příčinu. Obecně vzato bývá za objektivní příčinu neštěstí brána jakákoliv lavina. Není to však zcela pravdivé. V případě sněhových lavin bývá na vině chybné rozhodnutí, většinou z neznalosti – příčina se tedy dostává do roviny příčin subjektivních (pokud bych se však pohyboval prostředím, kde nelze lavinové nebezpečí předpokládat, tedy tam, kde podle historických pramenů nikdy žádná sněhová lavina nespadla, v terénu se sklonem menším než čtyřicet stupňů, se vzrostlou vegetací a přesto na mě spadla, jednalo by se o objektivní příčinu). Objektivní příčinou může být také selhání částí jistícího řetězce – např. přetržení lana. K tomu zajisté nedochází často, ovšem i to se subjektivní příčinou stane, když o své lano řádně nepečuji a došlo k němu v důsledku jeho poškození natržením, politím nějakou chemikálií, nebo tehdy, když jsem v členitém terénu s ostrými hranami nepoužil nadvakrát lano poloviční nebo dvojče. Podobně tomu může být s prasklou karabinou. Občas se totiž karabina může zlomit (v rámci předcházení této skutečnosti BK i MK ČHS shodně doporučují na klíčových místech výstupu a v případech prvního postupového jištění nad zemí karabiny resp. expresky zálohovat, nebo použít karabiny s pojistkou zámku). Většinou je tomu tak v důsledku nesprávného zatížení (tedy subjektivní). Vždy jednou za čas se však stane, že karabina praskne i tehdy, byla-li zatížena optimálně. To bývá příčina objektivní – tedy vada výrobku nezjistitelná prostým okem spotřebitele. Ovšem nemusí tomu tak být. Často je to zaviněno pouze mechanickým poškozením karabiny, která měla být už dávno vyřazená.
Tak tedy pozor na subjektivní příčiny úrazů, když už ty opravdu objektivní lze těžko ovlivnit. Používejte hlavu, buďte opatrní a snažte se, abyste se pro nás nestlali statistickou položkou při dalším vyhodnocování úrazovosti.