Jmenuji se Pavel Pelc a je mi 29 let. Rozhodl jsem se, po velice nesnadné úvaze, že skončím s lezením.

Jmenuji se Pavel Pelc a je mi 29 let. Rozhodl jsem se, po velice nesnadné úvaze, že skončím s lezením. Jsem lezením a vlastně vším, co se skal týče doslova posedlý. Nevím už kudy kam. Moje přítelkyně se se mnou rozešla, poté co jsem jí dal malý kamínek, který se podobal jednomu boulderu v Nevadě. V Nevadě jsem byl s přítelkyní půl roku. Bylo tam krásně. Vstával jsem v půl páté a chodil spát, když už jsem si neviděl na špičku prstu. Až po týdnu jsem si vzpomněl, že je tam se mnou také moje přítelkyně. Dotklo se jí to. Chtěla odjet, ale pak jsem ji přemluvil, aby zůstala. Slíbil jsem jí, že s ní půjdu na večeři, ale to také nějak nevyšlo, jelikož jsem si z brambor na talíři doslova vyřezal místo, kde jsem lezl den před tím a ona to perfektně poznala. Pochválil jsem ji, ale byla naštvaná. Utekla pryč z restaurace.
Druhý den šla nakoupit do města. Měsíc jsem ji neviděl. Celý ten  měsíc jsem si připadal jako mravenec. Měl jsem pocit, že se pozoruji z vesmíru a vidím sám sebe. Velmi zvláštní.
Z nákupu se vrátila s nějakým vzdáleným bratrancem, kterého si vůbec nepamatovala, naštěstí ji poznal on. Týdny letěly jako voda…
Minulý týden mi dala na vybranou, buď ona nebo skály. Měli jsme sraz ve tři na určitém místě v pět hodin. Pro jistotu jsem se zamkl doma. Samou nervozitou (bydlím v šestém patře) jsem z okna vyvěsil lano a začal ho smotávat. Poslední dotyky lana, říkal jsem si. Jak jsem se ale předkláněl, vypadl mi z kapsy klíč od bytu. Samým leknutím jsem pustil i lano. Těžko se to všechno vysvětlovalo…
Zabalil jsem všechny své lezecké věci do černého igelitového pytle a položil je na boulder, zvaný Velryba (v České republice, oblast, kterou není třeba jmenovat). Je tam toho dost, kdo má zájem, ať si to klidně vezme. Mě to nic dobrého nepřineslo a v Nevadě se dá lézt i naboso.