Když teprve lezete krátce, ale chcete lézt na úrovni vyšší, dejme tomu, než 8 nebo 9-, tak budete padat.
Když se budete snažit stále posouvat svoji výkonnostní hranici budete padat - a hodně.
Proto se musíte naučit zvládat svůj strach z pádu.
Zde jsou tři příznaky přílišného strachu z pádu při lezení.
1. Zamrznutí
Jsi kousek nad jištěním. Chyty se zmenšují a zdá se, že i vlhnou. Co teď, spadnu hned, zkusím jít dál nebo naopak radši opatrně slezu?
To jsou myšlenky, které běží hlavou každému, kdo se dostane do obtížného místa. A co víc? Je možné natrefit na takovýto rozhodovací blok i několikrát v jedné cestě. Když pak nakonec výsledkem tohoto rozhodovacího procesu je, že… neuděláš nic - prostě
zamrzneš, tak je to vůbec nejhorší.
Zamrznutí je obvykle důsledkem nerozhodnosti, nebo přílišné opatrnosti. Ve hře mohou být i další faktory: máš v paměti nějaký nepříjemný pád, jsi ještě začátečník, nebo dokonce i když máš rozsáhlé zkušenosti v horách (kde se obvykle nepadá) stejně se s tímto typem strachu můžeš potkat.
obrázek by © Steve
Jak Lynn Hill říká v rozhovoru v lezeckém magazínu z roku 1987:
"Můžete vychýlit rovnováhu směrem pozitivním a jít na to. Ale nikdy nemůžete zvrátit rovnováhu, když se o to vůbec nepokusíte".
Překonat tento typ strachu vám mohou pomoci kamarádi. Pokud jim věříte, mohou vám pomoci učinit rozhodnutí a vyhecovat vás, když je to bezpečné.
2. Otálení
Vedle častého zamrznutí, někteří někteří lezci
otálejí v těžkém místě, předstírají, že se něco chystají udělat. Často je jasné, co je třeba udělat, jen chybí odhodlání k tomu, to provést.
Jeden z mých kamarádů se nedávno vrátil k lezení po delší pauze způsobené zraněním. Zranění mu nedovolovalo lézt, ale cvičit mohl a tak sílu ztratil minimálně. Poté, co poprvé vyrazil na skály, kde úspěšně zapytlil několik cest, musel konstatovat, že u něj došlo hlavně k úbytku psychických schopností, než fyzických.
A nebo druhý případ:
Nedávno jsem sledoval kamaráda, jak lezl v Juře jednu populární cestu. Po několik namáhavějších krocích dolezl do místa, kde cesta gradovala delším přešahem do jasně viditelného obíleného chytu. Krátce předstíral krok směrem k tomuto chytu a pak se stáhl a začal zkoušet řadu dalších evidentně nesmyslných, ale bližších přídrží.
Mentálně, prostě nebyl připraven, aby se k tomuto, přestože nepříliš obtížnému, i když nevratnému kroku, odhodlal. Bylo totiž pro jeho psychiku snazší, hledat nějaký zázrak v podobě skrytého chytu a to až do úplného vyčerpání předloktí a pak s úlevou zavolat - Dober!
Ne, myslím, že nejsem příliš kritický, protože jeho první slova, když jsem ho spustil na zem byla "To bylo všechno v hlavě"
3. Polokrok
Třetí nejčastější chybou, kterou lezci dělají a která je hodně podobná předchozímu otálení je to, co by se dalo nazvat:
polokrok.
Je tím myšleno hlavně lezení polovičatě, bez srdce, bez náboje.
Určitě víte, o čem mluvím. Jsi vyčerpaný, víš, že další krok je klíčový a jsi přesvědčen, že ho neuděláš, takže jen předstíráš, že to zkusíš. Pár polovičatých kroků a pád.
Chycení se za expresku je dalším projevem polokroku. V převise to bývá často i nebezpečná praxe, po které často následuje zoufalá snaha se zacvaknout, zatímco ruka pomalu klouže po expresce dolů.
Jak proti těmto strachům bojovat?
Stále mě udivuje, kolikrát se stává nejúčinnější strategií metoda "
ještě jeden chyt".
Špatně se držíte, stupy jsou na nic, vaše tělo poklesává, jak vás gravitace táhne dolů. Pak přešáhnete a vše se zlepší, najednou můžete přendat nohy , uvolnit ruku pro cvaknutí.
Opravdu velmi často je strategie "ještě jeden chyt" to jediné, co odděluje on-sight přelez od "pověšení pytle".
Při se psání tohoto článku jsem se inspiroval jednou recenzí, která se objevila na Eveningsends a týkala se knihy Vertical Mind. Autory této knihy jsou Don McGrath a Jeff Elison, kteří tvrdí, že mentálnímu tréninku by měli lezci věnovat alespoň tolik času, kolik věnují na posílení svých svalů.