Nevím , jestli tento článek mám zveřejňovat na portálu o lezení, nebo na stránkách typu „okna vesmíru dokořán“. Vandr v těchto krajích totiž připomínal spíše kosmonautiku, než horolezectví.
Čus horolezcům, příznivcům velkých kopců a obecně všem těm, kteří mají rádi pohyb na čerstvém vzduchu. Jak už z názvu vyplývá, jedná se o návrat k rozdělané práci. Jen doufám, že nebudu muset za přívlastek „Comeback“ po letošní výpravě dodávat římské číslice I až X a tak dále.
Edita Vopatová odstartovala prázdniny ve velkém stylu. V sobotu se jí totiž povedl přelez cesty Desaster 10+ na Bärenschluchtwande ve Frankenjuře. Parádní podívaná! Takový počin nemůže zůstat bez rozhovoru. Vždyť je to nejtěžší, co naše lezkyně ve Frankenjuře vylezla a pro Eďu i zatím nejtěžší cesta.
Přinášíme vám rozhovor s Adamem Ondrou, ve kterém jsme se pokusili vyzvědět něco víc o jeho "výpadu" do Céüse, kde se pokusil o flash přelez Biographie a udělal prvopřelez Jungle Boogie 9a+ .
Španělská bigwallistka Sílvia Vidal má být letos hostem Fesťáku
Letošní Fesťák, tedy Mezinárodní horolezecký filmový festival (MHFF) v Teplicích nad Metují, je naplánován na 23. 8. – 26. 8. 2012, a jedním z hlavních hostů bude i španělská bigwallová specialistka Sílvia Vidal.
8b on-sight, 8b+ flash, 8c na čtvrtý pokus… Kdo je tato mladá Švédka, která v jurských lesích nedávnou způsobila takový rozruch… To se pokusil zjistit Jack Geldard z Ukclimbing.com.
vysvětloval Honza Tráva ve čtvrtek na tiskové konferenci ve Skořepce, jak je možné, že nepřišel o úsměv ani poté, co mezi druhým a třetím výškovým táborem málem vydechl naposledy.
Na skalách v průběhu nedávného festivalu jsem potkal lezce a vývojáře z týmu Black Diamond a do ruky se mi dostala nová karabina, která se snad brzy chystá do prodeje.
Nevím , jestli tento článek mám zveřejňovat na portálu o lezení, nebo na stránkách typu „okna vesmíru dokořán“. Vandr v těchto krajích totiž připomínal spíše kosmonautiku, než horolezectví.
Určitě jsme museli projet na skútru někde za osadou Clyde River časoprostorovou červí dírou a nahodile se dostat na nějakou jinou planetu v bůhvíjaké galaxii. Hory zvláštně pokřivené ani v nejmenším nepřipomínali pozemské pohoří, které jsem doposud poznal.
Po té, co nás vesmírný převozník Inuita Denis nechal na pospas neznámého a zvuk jeho kosmického skútru se ztratil v nekonečnu, nás v první řadě pohltilo všudy přítomné pronikavé ticho. Až z toho praskalo v uších. Jakoby zde mráz neuvěznil jen vše kapalného původu, ale i zvuk a dokonce i časoprostor. Krajina kolem byla naprosto statická. Tep rytmického opakování dne a noci vyhasnul. Jako v nějaké 3D projekci, kterou někdo v jednom záběru stopl. Tím o to víc trčela do nekonečného statického prostoru naše naprostá opuštěnost. Líbila se nám tato role ztracenců v zemi nikoho. A zmrazený prostor? Jak ten se projevoval? Rozměry stěn a vlastně celého fjordu jsou opravdu obrovské. Není tam nic známého z našeho světa (stromy, domy atd.), s čím byste mohli srovnávat a tak lépe odhadnout výšku-délku. Protější severní stěna Polar Sun spire , která je 1500m vysoká, byla od nás cca 5km daleko. Díky onomu deformovanému odhadu vzdáleností jsme lehce podléhali iluzi, že druhý břeh fjordu je max. 30 minut chůze od nás. No po půlhodince takové chůze jsme nezaznamenali ani náznak přiblížení. Bylo to jako z pohádky o magnetové hoře. Opravdu – jiná planeta s jinými fyzikálními zákony. Daleko, daleko od všeho, co jsme doposud poznali.
Po šesti dnech našeho pobytu ale kulisy náhle ožily. Končí zima? Ticho postupně začal narušovat zvláštní chechot přilétávajícího neznámého ptactva. A – bezvětří bylo vystřídáno ráznou vichřicí. Přece jen to tu i trochu žije! ☺
Poloha Sam ford fjordu předurčuje působení ve stěnách spíše k bigwall stylu lezení. Tedy hodně hákování, kterého si můžete užít i v teplých botách. Jistě - i na Baffiny přichází období „léta“, při kterém je možné pustit se i do nějakého těžšího volného lezení s lezečkami, jak se to dělá např. na populárním Asgardu ve vnitrozemí. Ale Sam Ford fjord je v létě jak na potvoru velice těžce přístupný. Moře na měsíc a půl roztaje, tedy musíte ke stěnám leda lodí. To je ale dost problematické, protože není pořádně kde zakotvit-stěny spadají přímo do moře. Navíc to je v tomto období vichřic velice rozbouřené. Sami Inuité se Sam ford fjordu v létě spíše vyhýbají a dopravu lodí cizincům spíše rozmlouvají. Inuita Jakoa se nám svěřil se svým příběhem, kterak jej s kolegou vichřice uvěznila ve fjordu na 5 dní. Nemohli ani na břeh, ani na volné moře. Proto boss inuitských průvodců Levi Palituq svou průvodcovskou činnost po Sam ford fjordu na konci května prostě končí. Teplota v květnu se zde pohybuje v rozmezí -20 až 0 stupňů. Tedy v tomto nejideálnějším měsíci pro návštěvu tohoto kouta ostrova je potřeba počítat s lezením v opravdových zimních podmínkách. Ukázalo se ale, že vítr je větší svinstvo než mráz. Ten zde umí být opravdu silný (Fjord je ve tvaru zužujícího se trychtýře, takže větrné proudy z otevřeného moře zde pěkně zesílí). Raději -20 a bezvětří, než nula a vichr v zádech. Čím více se léto přibližuje, tím je více fukaču.
Před výpravou jsme čerpali informace o tomto koutě vesmíru hlavně od Marka Synota, který vydal i horolezeckého průvodce po Baffinech. Pavel si s ním hojně dopisoval a po této korespondenci vyhodnotil jako ideální cíl pro nás jižní stěnu Great Cross Pillar . Pro pobyt na Baffinech i s cestováním jsme měli k dispozici jen 3 týdny času, tedy to, že Great Cross Pillar patří k těm nižším stěnám (850 m kolmé části) nám jen hrálo do karet. (Už zrealizované prvovýstupy v této stěně si vyžádaly v průměru 18 dní. Zatímco např. v protější 1500m vysoké stěně Polar Sun Spire trval Synotovi a spol. neuvěřitelných 34 dní).
Jen co nás inuita Denis po sedmi hodinách drsné jízdy skútrem vyklopil pod stěnou, jsme si okamžitě za svou linku zvolili výrazný kout uprostřed stěny. Nejsme totiž žádní specialisté v hákování (bohužel maestro hákenfírer Richard Jurečka musel zůstat doma), proto jsme lovili ty směry, které aspoň trochu dávaly příslib převahy volného lezení. Po pěti dnech kulturistiky a silového trojboje – tvrdého haulování – v položených plotnách, ale vyšlo najevo, že onen kout je značně rozlámaný. Dostal jsem to přímo do hlavy (naštěstí přilba zafungovala) a jedna velká padající skříň nám tak tak neroztrhala lana. Ano – bylo nám jasně dáno najevo, abychom si zabalili své saky paky a zkusili to jinak. Šestý den jsme trávili nepříjemným slaněním a sedmý den – v bezpečí stanu – jsme už regenerovali za přítomnosti pořádné vichřice. Nedovedu si představit zažít ten šupec tam nahoře ☺. Na druhý pokus k prvovýstupu v expedičním big wall stylu jsme už neměli dostatečný časový kredit. Tedy jediná možnost, jak završit náš čundr vrcholem, byla zvolit si krapet svižnější způsob pohybu vzhůru – Alpský styl. Pěkně na lehko bez fixů a veškerého komfortu, které zabezpečovaly tři žluté a těžké svině.
Forgotten Tea
K rychlovýstupu se nám jevila ideální linie vlevo od kuloáru Inkvizice. Věřili jsme si natolik, že jsme nechali ve stanu i spacáky a rozhodli se to celé přežít jen za pomocí péřovek, vařiče, deseti tyčinek a jednoho sáčku s dehydratovaným jídlem. Žádné skoby, žádné kladivo – jen frendy a čoky. Mačky a cepíny jen pro jednoho a lezečky taky jen po jednom páru. Rozdělili jsme si totiž role na pana mačku – Pavel a pana Lezečku – já. Takto jsme byli o jedny mixové cajky lehčí.
O čem to tedy celé bylo? O baletění v lezečkách ve sněhových polích. O spárách zalitých ledem. O bivacích bez tmy. O nekonečném závěrečném kuloáru. O zapomenutém čaji ve stanu, žíznění, hladovění a neovladatelném usínání na štandech… O nekonečném závěrečném kuloáru. O nejpěknějším lezením mého života v neuvěřitelné scenérii. O radosti, vyčerpanosti i o apatii, o druhém dechu a endorfinové euforii… V číslech: 7-A1. 1550 m převýšení, cca 2000m lezení.
Ochranu před povětrnostními démony nám zabezpečoval náš větrobijce a zimobijce Tilak. Máme s ním už dlouholetou zkušenost, takže oblečení z Tilaku nám bylo jistotou o kterou jsme se fakt mohli opřít i v tomto tak nejistém kraji. Arktické podmínky nám potvrdili, jak se nevyplácí experimentovat s obuví . Dvojitá expediční bota od Asola dala na frak novým trendům jednoduchých bot.
Na Baffinech neexistuje Horská služba. Je proto třeba lézti obzvláště opatrně a spoléhat jen na sebe navzájem. Vrtulník se k vám možná dostane nejdříve za cca 4-5 dnů. Na jihu ostrova je často mlha díky které se mnoho letů ruší. Spojkou se světem nám byl satelitní telefon. Jediný, kdo připadal v úvahu, koho bychom volali pro pomoc, byl náš vesmírný průvodce na kosmických saních (cesta na skútru trvá 6-7hodin. Jen za dobrého počasí)… Jenže v jeho obci Clyde River (východisko do Sam ford fjordu cca 150km jižně) mají jen pevnou linku. Musíte mít krapet štěstí, abyste volajícího zastihli doma u telefonu. K tomu všemu místňáci vůbec nelezou, takže když by jste už vyhecovali nějakého inuitu k vaší záchraně, čekal by na vás maximálně někde pod stěnou. Tedy ve zkratce – možnost záchrany velice omezená.
Před medvědy jsme měli docela respekt. Ale krapet laxní přístup inuitů k zajišťování bezpečnosti proti útokům medvěda nás jaxi ukolébal a časem jsme si i jídlo nechávali ve stanu, byť se to vůbec nedoporučuje. Medvěd je nejnebezpečnější v létě, kdy moře roztává a je nucen lovit na pevnině, což je pro něj obtížnější. Více hladoví. Nejnebezpečnější jsou na jihu ve vnitrozemí. Zde byl i zaznamenán poslední útok medvěda ledního na člověka, který skončil smrtí a to před pěti lety. V Sam Ford Fjordu jsme našli jen jednu tulení díru (jdou vidět opravdu z dálky – černý puntík na bílém pozadí). Tedy potravy pro méďoše tu moc nebylo. Našli jsme jen medvědí stopy cca 1km od stanu. To v sousedním fjordu bylo medvědů více (díky četnější přítomnosti tuleňů). Jeden medvěd dokonce zaútočil na Švýcarskou lyžařskou skupinu a zaléhal na stan (proč si neprubnout sex se stanem, že ano). Stačilo pouhé křičení, aby se medvěd na všecko vykašlal a zdrhl. Jsou skutečně plaší. Nicméně pro případ jsme měli sebou pár silvestrovských rachejtlí, kdyby hrdlo nestačilo.
Nechtěli jsme letuškám v letadle smrdět po třítýdenním neumýváním se a tak jsme dvě noci před odletem strávili ve vesnici Clyde River v příbytku jednoho místňáka, kde jsme mohli ze sebe ty nánosy zkamenělého potu smýt. Díky této naší povrchní potřebě Evropana jsme tak na závěr našeho čundru mohli i krapet ochutnat něco z kultury Inuitů. Clyde river je východiskem do Sam Ford fjordu s cca 900 obyvateli. Populace v obci stále roste. Ještě před několika málo lety zde vykazovali něco kolem 700 obyvatel. Je to tedy vesnice plná mladých lidí a dětí. 95% obyvatelstva jsou Inuité – Eskymáci. Hovoří Inuitsky a Anglicky. Turismus zde není moc rozběhlý, tedy služby jsou zde minimální, a když už tedy na nějakou narazíte (hotel), je zpravidla velice předražená. Noc v hotelu (čistý, útulný, žádný nadstandard) vyjde 236 kanadských dolarů (K dolar cca 20 Kč.). Pro Čecha je tu vůbec draho. Krabička cigaret za 400 Kč! Benzín vyšel na stejňačku jako u nás. Clyde Rivers není žádnou „cestou do pravěku“. Eskymáci tu nevegetí už dávno v iglú, ale v jednoduchých domech z překližek, sádrokartonu a ocelové konstrukce. Uvnitř vybavený moderně se vším všudy, co známe i v našich domácnostech. Přesto jsem na každém kroku vnímal tu zvláštní izolovanost obce od zbytku světa. K nejbližší sousední obci podobných rozměrů je to cca 500km. Bez silnic. Spojkou se světem je místní letiště, kde lítá letadlo cca 3x týdně (v závislosti na předpovědi počasí – při mlze se start ruší). Lidé jsou tu tedy tak nějak více srostlí do sebe. Chlapi tu nechodí do hospod (žádné tu nejsou – prodej alkoholu zakázaný). Namísto toho si raději společně zarybaří. Dopravu z Clyde River do Sam ford fjordu nám zajistil místní kápo Levi Palituq. Cesta na saních tam a zpět nás stála 1000 kanadských doláčů na osobu.
Sam ford fjord má opravdu velký potenciál k mnoha velkolepým prvovýstupům. Doufáme, že tímto článkem namotivujeme k navštívení tohoto úžasného kraje další českou bandičku lezochtivců. Rádi zájemce o tuto lokalitu vybavíme podrobnějšími informacemi.