1. Technika výstupu
  Při výstupu na skialpinistických lyžích kombinujeme přímou chůzi v mírných terénech s traverzy a výstupem v obloucích nebo s obraty v terénech strmých. O tom co a jak má své přednosti i negativa u jednotlivých technik.

  Náročnost výstupu a styl si určujete vždy podle vlastních schopností a zejména vlastností a stavu okolního terénu.


Výstup v přímé stopě v mírných pasážích túry

1.1 Přímá chůze
  Základní postup je do určité míry identický s pohybem na běžeckých lyžích, pohyb je ovšem pomalejší a nemá takovou dynamiku. Ideální krok je rytmický s klidným přenosem váhy na zatíženou nohu. Ideální je maximálně ekonomický a současně stabilní postup s důrazem na pohodlí stopy a její bezpečnost z hledisky lavinové situace v terénu.


Základní chůze

  Základní krok je veden v postavení nohou odpovídajícím přibližně šířce boků, s dostatečnou stabilitou do stran. Váha je plně přenesena na plnou plochu chodidla stojné nohy. Odlehčená noha přesouvá lyži vpřed s mírným vytočením boků, aniž by lyže ztrácela kontakt se sněhem. Následně je na plné chodidlo přenesena váha a následuje přesun druhé lyže. Vytáčení boků napomáhá ideálnímu přesunu váhy i vyladění délky kroku. Hole pracují v opačném rytmu než lyže a jejich hlavní význam je především pomoc udržení rovnováhy. Hole bychom měli vždy držet volně v ruce bez navlečených poutek, a to z důvodu pádu s lavinou, a také se může hole zachytit v hlubokém sněhu a může dojít k poranění paže.
  Délka kroku je volena vždy podle terénu. Na rovině je možné přecházet v mezikrokové fázi až do skluzu, při chůzi do prudšího kopce se krok zkracuje a stává statičtějším.
  Odlišnější způsob chůze vyžaduje postup v hlubokém sněhu, nebo naopak na tvrdém podkladu. V hlubokém sněhu je nezbytné při odlehčení lyži mírně nadzvednout a poté posunout. Na tvrdém podkladu je dobré lyži posunout, nadzvednout a přidupnout. Lyži přidupáváme shora, nikdy nezasekáváme do strany, protože hrozí riziko setření pásů. Pokud není postavení lyže stabilní ani po přidupnutí je nezbytné použít „harscheisny“ nebo-li mačky do vázání. Postup s jejich využitím je poměrně stabilní, neumožňuje ovšem skluz a při využití patních podpěr ztrácejí efekt.


Využití "harscheisen" na tvrdém povrchu

  Za hraniční sklon, při němž je možný výstup přímo do svahu bez výrazného nasazení holí, je považováno 28º. Při postupu nad tímto sklonem užíváme vždy traverzů a pro změny směru chůze obratů. Pozor pokud musíme dělat obraty, jsme v rizikovém sklonu pro možné odrhnutí laviny naším zaviněním.
  Patní podpěry zvedáme zpravidla ve sklonech od 20º – 25º i pak by naše stopa neměla vést příliš prudce do svahu a prioritou by mělo být především její pohodlí.


Chůze v traverzu s odlišnou výškou držení holí

  Chůze v traverzu je náročná především pro výškově nestejné postavení nohou, kdy jedna noha (horní) je vždy více namáhaná. Pro odlehčení je možné vest lyže v užší stopě a snížit výškový rozdíl. Lepší stabilitě napomáhá uchopení horní hole pod madlem. Nestejnoměrné únavě nohou se  snažíme bránit změnami směru. Ve strmém terénu je potřeba neustále považovat změny směru za ohrožení stabilního postoje. Proto vybíráme pro změny směru pokud možno místa s mírnějším sklonem, nebo alespoň dobře upravíme plošinku pro obrat.

1.2 Chůze do oblouku
  Jak už jsme naznačili v odstavci věnovaném přímé chůzi, od sklonu 28º je chůze přímo proti svahu nepohodlná a nestabilní. Výstup je proto veden stoupajícím traverzem, kdy je ovšem potřeba čas od času změnit směr. Pro změny směru v mírnějším terénu užíváme chůze do oblouku, pro změny směru ve strmém terénu užíváme obratů.
  Nejjednodušší změnou směru je chůze přes špičku. Tuto změnu směru používáme při delších zatáčkách nebo změnách směru, na které máme dostatek prostoru. Výhodou je možnost zachování rytmu a délky kroku. Oblouk je zahájen vnější lyží, která při vykročení zaujme přívrat, tedy špičky směřují k sobě, patky od sebe. Vnitřní lyže oblouku se připojuje do paralelního postavení.


Chůze do oblouku (chůze přes špičku)

  Další možnou změnou směru je chůze do oblouku přes patu. Výhodou je rychlejší změna směru. Nevýhodou je horší ovladatelnost pohybů v hlubokém sněhu. Oblouk je zahájen vnitřní lyží, která zaujme postavení v odvratu, tedy špičky lyží směřují od sebe, patky k sobě a následným krokem vnější lyži přinožujeme zpět do paralelního postavení.


Přešlapování do oblouku (chůze přes patku)

  Nevýhodou obou předchozích způsobů je chvilkové paralelní postavení se spádnicí. A poměrně velký prostor potřebný pro oblouk. Pro odstranění těchto nevýhod je nejideálnější kombinace obou technik. Oblouk je veden střídavým krokem přes špičku a přes patku. Výsledkem je velmi rychlá změna směru s minimální změnou rytmu chůze i délky kroku.


Kombinovaná chůze do oblouku, vnější lyže přes špičku, vnitřní přes patku


  Na velmi strmých svazích od cca 35º nebo v místech s málo prostorem na změnu směru je využití chůze do oblouku téměř nemožné. Pro stabilní a bezpečnou změnu směru používáme obraty, které provádíme na místě.

1.3 Obraty
  Jako nejjednodušší se učíme základní obrat. Zaujmeme stabilní postoj na vnější (spodní) lyži, která je v postavení kolmo na spádnici. Vnitřní lyži obratu postavíme patkou k vázání vnější lyže a špičku nasměrujeme do požadovaného směru. Důsledně přeneseme váhu a odlehčenou vnější lyži přinožíme do paralelního postavení. Nevýhodou této techniky je poměrně náročný přenos váhy a v něm nestabilní pozice. Výhodnějším se jeví využití obratu sestoupením, který nás sice stojí krok zpět se svahu dolů, ale je o něco méně náročný na koordinaci a rovnováhu.
  Obrat sestoupením je zahájen vnitřní lyží obratu, kterou sešlápneme vázáním pod patku vnější lyži tak, že je nastavena do směru, jímž chceme pokračovat. Vnější lyži odlehčíme a sesuneme za patkou vnitřní lyže dolů, kde ji otočíme do paralelního postavení a pokračujeme v chůzi. Pro otočení a přinožení vnější lyže je možné použít dynamický švih, nebo nakopnutí o patku vázání, které nám přiloží špičku lyže ke koleni a je možné s lyží snadno v tomto okamžiku manipulovat.


Obrat sestoupením

  Jak základní obrat, tak obrat sestoupením mají nevýhodu v obtížném postavení lyží přesně kolmo na spádnici, a tedy mohou být ve strmém svahu nestabilní. Pro obraty ve strmém terénu, kde potřebujeme maximální jistotu, proto používáme nejvíce dva následující způsoby. Oba jsou obraty o 180º a je možné je provést na malé ušlapané plošince.
  Prvním z možných způsobů obratů o 180º je obrat přednožením. Zaujmeme stabilní postavení, kdy lyže jsou kolmo na spádnici a ušlapeme si stabilní plošinku. Horní lyži přednožíme a patku vytočíme a sesuneme nad spodní lyží ze svahu dolů. Lyži otáčíme špičkou a pokládáme zpět do stopy otočenou o celých 180º. Přeneseme na ni váhu, odlehčíme spodní lyži a dynamickým švihem nebo kopnutím o patku vázání lyži otočíme a přinožíme do paralelního postavení.


Obrat přednožením

  Klasický obrat přednožením nám někdy činí problém v hlubokém sněhu nebo strmějším svahu. Pro lepší stabilitu i ovladatelnost lyží můžeme využít obrat přednožením s oporou patky. Obrat zahajujeme ušlapáním plošinky kolmé na spádnici. Horní lyži přednožíme a opřeme patkou o sníh na úrovni špičky spodní – stojné lyže. Na patce opřené o sníh lyži pootočíme do požadované pozice a přeneseme na ni váhu. Spodní lyži máme odlehčenou a můžeme ji dynamickým švihem, nebo kopnutím o patku vázání otočit a přinožit do paralelního postavení.


Obrat přednožením s oporou patky

  Bezpečné provádění obratů má několik podmínek. Je nezbytné provádět nácvik různých technik v odlišných sněhových podmínkách a začít na mírných sklonech. Pokud zahájíme nácvik v 35º svahu, je poměrně slušné riziko, že si v lepším případě pouze natlučeme. Další nezbytnou podmínkou je alespoň průměrný pohybový rozsah dolních končetin. Poslední nezbytností je pak praktické využívání holí. Je nezbytné měnit pozici holí tak, aby nám vždy poskytovaly plnohodnotnou oporu a současně nebránily změně pozice lyží.

1.4 Ostatní techniky výstupu
  Poslední dvě techniky týkající se výstupu jsou určené pro velmi strmé svahy. První technikou je výstup bokem na lyžích. Zablokujeme volnou patu vázání a v paralelním postavení kolmém na spádnici ukračujeme do svahu. Tato metoda se používá zejména pro překonání krátkých výstupů při sjezdu. Pokud nelze pro strmost svahu stoupat na lyžích s využitím pásů (cca od sklonu 40º ), je výhodnější lyže sundat a pokračovat ve výstupu podle tvrdosti podkladu v botách, nebo s využitím horolezeckých maček. Pro kratší výstup lyže sepneme skluznicí k sobě a neseme je přes rameno špičkami vpřed ve vyvážené poloze.
  Pro delší výstup lyže umístíme na batoh. Způsobů upevnění lyží na batoh je povícero, jedním z nejoblíbenějších je umístění lyží po stranách batohu a stažení špiček k sobě.


Výstup v lezeckém terénu s lyžemi na batohu

2. Technika sjezdu

  Po často náročném výstupu následuje dosažení nejvyššího bodu túry, a to nejlepší za odměnu, sjezd. Pokud nehrozí lavinové nebezpečí a svahy jsou neposkvrněné, každý člen skupiny může nakreslit do plání sněhu svůj podpis oblouky lyží.
  Dokonalé vychutnání jízdy je ovšem závislé na připraveném a odpovídajícím vybavení jak pro vlastní lyžování, lavinovou nehodu, i pasivními bezpečnostními prvky u náročných sjezdů, jako je chránič páteře a helma. Helmu bychom měli užívat i u sjezdů lehčích s rizikem pádu mezi stromy nebo kameny.
  Pro lyžování nejsou 100% rozhodující podmínky terénu, ale naše lyžařská zkušenost a dovednost, to jak ji dokážeme uplatnit v provedení odpovídajících sjezdových technik. Techniky sjezdu jsou různé podle podmínek, dovednosti lyžaře nebo zatížení v podobě batohu. Všechny techniky však mají několik základních a společných prvků.


Sjezd v panenském prašanu, může být něco lepšího

2.1 Základní znaky lyžařského pohybu

Zatížení lyží
  Pod tímto pojmem hovoříme o rozložení a změnách působení hmotnosti našeho těla na lyže. Podle druhu sněhu a sklonu svahu rozkládáme zatížení mezi vnější a vnitřní lyži oblouku. Na tvrdém a strmém svahu je pro stabilitu nezbytné striktně zatěžovat vnější lyži, v měkčích podkladech je vhodné přejít více na obě lyže.
  Prvořadou snahou při skialpu a skitouringu není dosažení efektního „body carvingu“ , ale vysoké stability a bezpečnosti sjezdu.

Pozice těžiště
  Idealní poloha těžiště je v neutrální poloze promítána na střed chodidel. Podle obloukové fáze se střídá výraznější zatížení špiček v zahájení oblouku a středu chodidla ve výjezdu do meziobloukové fáze. V hlubším sněhu je nezbytné přenést váhu do pat, aby špičky mohly vyplavat nad povrch sněhu.

Hranění
  Hraněním rozumíme postavení lyže ze skluznice na boční hranu. Současné carvingové lyže umožňují svou konstrukcí vedení oblouku při postavení na hranu bez změny intenzity zatížení, toto však není možné zcela uplatnit ve volném terénu. Hrany lyží nám umožní přesný a cílený přenos zatížení na podklad, vyříznutí stopy lyže a vedení oblouku.
  Hranění uplatňujeme v menší, či větší míře při každé změně směru jízdy. Prudké přehranění a postavení lyží kolmo na měr jízdy (hokejové zastavení) je nejúčinnější formou zastavení.

Pohyb těla a nohou do oblouků
  Při zahájení oblouku jsou kolena tlačena směrem dopředu dovnitř budoucího oblouku. Vyhnutí kolena dovnitř má za účel postavení lyže na hranu, přesun zatížení vpřed tlačí lyži přes čelní polovinu do oblouku.
  Tělo by mělo být od kolen vzhůru zpevněné, neměli bychom ramena vtáčet dovnitř oblouku, ani naopak vně oblouku. Čelní rovina je kolmá na směr vedení lyží u dlouhých oblouků, nebo při kratších obloucích stále kolmá na směr jízdy.

2.2 Základní prvky lyžařské techniky

Postavení lyží
  Podle druhu jízdy a terénu máme několik možností pro vedení lyží. Základně používáme paralelní postavení v šířce pánve, které poskytuje větší volnost pohybu nohou, jejich nezávislé vedení a je snížené riziko zkřížení lyží. Podle druhu sněhu a sklonu svahu používáme buď širší postoj (strmý a tvrdý svah), který je stabilnější a umožňuje výrazné přenesení váhy na vnější lyži. Užší semknutý postoj s lyžemi těsně u sebe používáme pro ekonomickou a estetickou jízdu na měkkém podkladu. Díky stejnoměrnému rozložení váhy na lyže je můžeme snáze kontrolovat a udržet ve směru jízdy.
  Druhou možností je jízda v přívratu, a to jedno nebo oboustranném. Přívrat usnadňuje bezpečnou, kontrolovanou jízdu a umožňuje stabilnější a pomalejší přechod spádnice.


Vedení sjezdu v přívratu je alternativou pro pomalý, ale bezpečný sjezd i méně zkušeného lyžaře

Vertikální změny těžiště
  V průběhu sjezdu a střídání oblouku měníme vertikální polohu těžiště těla. Za základní změnu považujeme zvýšení těžiště, které vede k odlehčení lyží, snižování těžiště těla naopak zvyšuje zatížení lyže. Druhým a náročnějším způsobem je odlehčení lyží pokrčením nohou a zatížení jejich propínáním (důležité zejména pro měkký podklad, jízdu v boulích). Plynulou vertikální změnou těžiště navazujeme plynule oblouky, přenášíme zatížení z hrany, na hranu a tělo v odlehčení zaujímá polohu pro nový oblouk.
  Intenzitu změny polohy těžiště upravujeme podle sněhových podmínek a míry „agresivity“ jízdy. Náročnější terénní podmínky a sportovní jízda vyžadují razantní změny, ideální terén a ekonomická jízda probíhají s plynulou a pomalou změnou polohy těžiště.

Práce paží a holí
  Paže jsou v průběhu jízdy mírně povýš, ohnuty v lokti do pravého úhlu před tělem. Doprovodný odraz holí na vnitřní straně budoucího oblouku při jeho zahájení pomáhá udržovat stabilitu i rytmiku jízdy.
  U jízdy v náročném terénu můžeme použít podpory hole pro odlehčení. Odraz holí by však měl mít pouze podpornou a stabilizační funkci, neměl by se přenášet na ramena a trup.

Postranní vyrovnávací pohyby těla
  Nasazení do oblouku reguluje především naklopení kolen ke svahu. Pro větší stabilitu i správné rozložení zatížení na vnitřní a vnější lyži používáme horní část těla, která od kolen nahoru zůstává přímá.
  Obecně platí, že čím rychlejší jízda a větší nasazení, tím více se do oblouku – ke svahu naklání celé tělo (tzv. neutrální postavení těla), tato technika je užívána zejména při carvingu na upravených sjezdovkách. V tento okamžik však dochází k částečnému přenosu zatížení i na vnitřní lyži což je zejména při lyžování ve strmém a tvrdém terénu velmi nebezpečné. Striktnímu zatížení vnější lyže napomáhá vyklonění trupu nad zatíženou lyži, tedy ze svahu dolů. Ve volném terénu proto vždy vedeme tělo vykloněné nad vnější lyží, zejména při krátkých obloucích, kdy dochází ve zvýšené míře k točení nohou.

Tip pro praxi
1)Volný terén je náročnější a nebezpečnější než sjezdovka!!
2)Sebelepší kondice a dovednost vám nepomůže, pokud budete mít špatné, nebo nepřipravené vybavení!
3)Terén a podmínky z vás respekt nemají!

2.3 Přímá jízda a jízda v obloucích

Základní postavení
  Základní postavení se snažíme držet v průběhu celého sjezdu. Tento správný postoj nám umožní bezpečné vedení lyží, změny směru i zajištění dynamické rovnováhy při všech dalších pohybech nezbytných pro ovládání lyží.

Základní postavení při přímé jízdě
  Lyže jsou v paralelním postavení odpovídajícímu šířce pánve. Těžiště se promítá na střed chodidla, nebo mírně do špiček. Tělo je mírně snížené ohnutím v hlezenním kloubu, kolenním kloubu a v kyčlích. Rovina ramen a pánve je kolmá na směr jízdy. V boční rovině je tělo zpříma. Kolenní a hlezenní kloub jsou uvolněné, schopné absorbovat pokrčením, nebo natažením příčné nerovnosti terénu. Lyže nejsou oproti sobě předsazené a na obou lyžích spočíváme stejnou vahou. Při traverzu svahu je váha více na spodní lyži a horní lyže je o cca 5 cm předsunuta.


Základní postavení v přímé jízdě napříč svahem, snížení těžiště v kolenou, kolena pokrčená, váha na spodní lyži

Základní postavení v obloucích
  Lyže jsou v paralelním postavení odpovídajícím šířce pánve, těžiště se promítá na střed chodidla a váha je převážně na vnější lyži oblouku, při traverzu na spodní lyži. V čelní rovině je tělo pokrčeno v hlezenním, kolenním a kyčelním kloubu, těžiště je snížené. V boční rovině jsou kolena vykloněna ke svahu (ovládají hranění lyží), zbytek těla je v zásadě přímý a vykloněný nad vnější lyži oblouku (zajišťuje zatížení vnější lyže). Odlehčená horní lyže je mírně předsunuta o cca 5 – 10 cm.
  Provedení oblouku je založeno na střídaní pozic těžiště se střídavým odlehčením a zatížením lyží. V mezi obloukové (přípravné) fázi dochází ke zvýšení těžiště a z něj vyplývajícího odlehčení lyží. Těžiště přesouváme nad horní lyži, kolena vkláníme dopředu dovnitř budoucího oblouku a plynule začneme snižovat těžiště. Výsledkem je plynulý tlak na vnější lyži oblouku se současným postavením lyže na vnitřní hranu a lyže vede oblouk. Jakmile dosáhne těžiště nejnižšího bodu, je třeba přejít do mezi obloukové fáze a následujícího oblouku. Vnitřní lyže je odlehčena a mírně předsunuta.


Základní postavení v oblouku, těžiště je snížené, pokrčená kolena vtlačena do vnitřní strany oblouku, tělo v mírně vykloněno nad vnější lyži, zatížena vnější lyže

  Vedení sjezdu v základních obloucích je možné u zkušených lyžařů v jakémkoli terénu. Pro méně zkušené lyžaře je často ve ztížených podmínkách, nebo se zátěží téměř nemožný. Pro takové podmínky, nebo dosažení větší jistoty používáme modifikované oblouky. Ve skialpinismu používáme nejčastěji oblouky v pluhu, oblouky přívratem horní lyží a oblouky s odlehčením. Jednotlivé techniky se pokusíme popsat včetně tipů pro praxi na odpovídajících podmínkách.

2.4 Vedení sjezdu v různých podmínkách

Sjezd v hlubokém sněhu
  Lyžování v prašanu patří mezi nejlepší zážitky jaké nás mohou při lyžování potkat. Rychlé elegantní oblouky a odletující sníh znamenají kouzlo, jemuž se dá snadno podlehnout. Nicméně jak na to.
  Oproti základnímu postavení na tvrdém podkladu je postavení lyží užší, více u sebe a těžiště je mírně vzad (do pat, ne do sedu). Posunutí těžiště vzad umožní odlehčení špiček a jejich vedení nad sněhem. Výraznější střídání odlehčení a zatížení lyží vede ke vzniku vztlaku pod lyží na konci oblouku, lyže tzv. plave a umožní přejít do dalšího oblouku a lyži znovu zatížit.
  Pro ideální jízdu je třeba získat rychlost. Váhavá a pomalá jízda neumožní dostatečný vztlak. Pro ekonomičnost pohybů je důležitá rytmika. Pravidelný a rytmický pohyb nás stojí výrazně méně sil, než střídání rytmu, rychlostí a stálé znovu nabývání rovnováhy. Délku oblouků vždy přizpůsobujeme podle terénu. Převažují střední oblouky, ve strmých pasážích je možné rychlé střídání krátkých oblouků. Dobří lyžaři si prašan často vychutnávají v dlouhých rychlých obloucích. Vedení dlouhých oblouků však vyžaduje cit a zkušenost.


Jízda v hlubokém sněhu v mírném záklonu

Sjezd v krustě
  Krusta je noční můrou lyžařů ve volných terénech. Prolamující se podklad brání koordinaci pohybů při pomalé jízdě, ve vyšší rychlosti sníh chytá za nohy a narušuje stabilitu základního postavení.
  Jedinou šancí pro bezpečný sjezd jsou oblouky s odlehčením (skákané), kdy lyže točí nad sněhem. Lyže jsou opět vedeny v užší stopě a sjezd je téměř zásadně veden krátkými oblouky. Oblouk je zahájen výrazným zvýšením těžiště, jehož důsledkem je celé tělo a lyže vyzvednuto nad sníh. Lyže přetočíme do nového směru, dopadáme na pokrčené nohy a plynulým snížením zaujmeme pozici pro zahájení dalšího oblouku. Výraznou pomoc nám poskytují hole, zejména vnitřní hole oblouku, o níž se při zvýšení těžiště výrazně opíráme.


Odlehčení lyží v meziobloukové fázi, na obrázku je patrné zejména v oblasti patek lyží


  Jízda by měla být stále kontrolovaná, ale větší rychlost současně přispívá větší stabilitě. Velmi důležitá je rytmika a striktní držení základního postavení v oblouku. Tato technika je fyzicky velmi náročná a není možné ji uplatnit při jízdě se zatížením, nebo větší únavě.

Sjezd na velmi tvrdém podkladu
  Pro sjezd na tvrdém podkladu je nezbytným předpokladem dokonalé hranění a tedy kvalitně připravené lyže s nabroušenými hranami. Lyžovaní na špatně připravených lyžích může být v terénu o sklonu přes 30º životu nebezpečné.
  Sjezd je veden krátkými zavřenými oblouky, při jejichž vedení stále kontrolujeme rychlost jízdy. Oblouk je zahájen z odlehčení a následuje krátké intenzivní, až agresivní zahranění na vnější lyži ve vedení oblouku s důrazným zatížením způsobeným snížením těžiště. Lyže jsou v paralelním postavení o něco širším, než je šířka pánve, a zajišťují lyžaři větší stabilitu. Váha lyžaře je na středu lyže nebo mírně na špičce, tělo je stranově nachýleno nad vnější lyži oblouku, na níž je koncentrována výrazná většina zatížení.

Sjezd ve strmém terénu
  Strmý terén není rekreačními lyžaři příliš vyhledáván, ale někdy se i při důsledném plánování túry nelze terénům o sklonu kolem 40º vyhnout. Z tohoto důvodu by techniku sjíždění strmých svahů měli ovládat bez výjimky všichni skialpinisté.
  Oblouky jsou vedeny v širším postavení s jasným zatížením vnější lyže, které zajistí vyklonění těla nad vnější lyži. Váha je na středu lyže.
  Jízdu vedeme v krátkých výrazně brzděných obloucích. V případě velmi strmého sklonu nebo ztížených sněhových podmínek užíváme skákaných oblouků. Oblouk je zahájen výrazným odlehčením se současnou oporou o spodní hůl. Lyže se dostávají do vzduchu a bez kontaktu se sněhovou pokrývkou je otáčíme o 180º . S dopadem snižujeme těžiště a výrazným hraněním zpomalujeme. Výsledná jízda je spíše sérií přeskoků, než plynulým skluzem.
  Pokud sklon svahu přesahuje naše dovednosti pro provedení oblouku, provádíme takzvané sesouvání. Lyže jsou v paralelním postavení kolmo na spádnici, váha je na středu chodidla, stranově je tělo vychýleno nad spodní lyži. Přiklápěním kolen ke svahu hraníme a zpomalujeme sesouvání, zvedáním kolen lyže klopíme na plochy a umožňujeme sesouvání ze svahu. Zatížením špiček chodidla se lyže sesouvají se současným pohybem vpřed, zatížením pat sesouváme se současným pohybem vzad.

Sjezd na ledovci
  Jízda na ledovci je náročná především přítomností ledovcových útvarů, zejména trhlin. Jedinou možností pro bezpečnou jízdu je jištění a navázání skialpinistického družstva. Jízda na laně je ovšem velmi nepohodlná, ve strmém terénu téměř nereálná.
  Jízda lanového družstva na ledovci je pomalá, plynulá a stále kontrolovaná. Jízda je pomalá především pro riziko pádu do trhliny a jedině při pomalé jízdě jsme schopni zachytit a zastavit pád člena družstva do trhliny.
  Vyjma prvního člena družstva jedou všichni ostatní bez hůlek. Rychlost jízdy regulujeme oboustranným přívratem, kterým překonáváme v obloucích i spádnici.
  V případě jízdy bez lana volíme vždy rozestupy cca 20 m a zejména za snížené viditelnosti volíme jízdu přes nerovnosti a terénní zlomy s maximální opatrností.

Sjezd se zátěží
  Sjezdu s velkým batohem se zpravidla nevyhneme pokud trávíme týden na chatě a pak se s veškerým lezeckým a lyžařským materiálem odebíráme do doliny. Je třeba si uvědomit, že rozložení váhy a tedy i poloha těžiště jsou jiné, než pokud jezdíme bez batohu.
  Pokud jsou ztížené sněhové podmínky jako hluboký sníh, nebo krusta, má problémy i zdatný lyžař. Musíme si uvědomit, že skákaný oblouk s dvacetikilovou zátěží moc udělat nejde.
  Sjezd proto vedeme zpravidla v pomalých delších obloucích, kdy spádnici překonáváme pomocí oboustranného přívratu, přívratu vyšší lyží nebo nejčastěji kombinací přívratu vyšší lyží a oblouků s přestoupením.
  Oblouk zahajujeme z paralelního postavení, kdy podle podmínek vysuneme nebo vystoupíme horní lyži do přívratného postavení, přeneseme na ni váhu, přisuneme nebo přistoupíme odlehčenou spodní lyži do paralelního postavení se současným snižováním těžiště a vyjetím oblouku.

3. Taktika výstupu

  Organizace túry a taktika v průběhu výstupu často rozhoduje o úspěchu túry a především prožitku. Správné vedení výstupu, načasování, nebo naopak nepříjemná překvapení rozhodnou, zda jsme spokojeni, aktivně odpočíváme, nebo organismus vystavujeme stresujícím situacím.
  Taktiku túry připravujeme už doma, nejlépe dle metody 3x3 W. Müntera, kdy pro posouzení lavinového nebezpečí použijeme ještě navíc redukci rizik, nebo strategii S. Harvey.
  Jednotlivé body plánování túry:
trasa, celkové stoupání, technická náročnost, sklon stoupání
předběžná volba výstupové stopy podle sklonu svahů trasy v mapě
přibližný časový plán odpovídající úrovni účastníků, včetně přestávek k odpočinku
předpověď počasí, lavinové riziko
stav vybavení účastníků
únikové varianty, alternativní cíle

  Túru plánujeme dle dostupných informačních materiálů. Neocenitelnou pomůckou je internet, kde získáme informace o lavinovém riziku, aktuálních podmínkách, předpovědí i historii počasí. Ideální je získání informací přímo z místa od správce chaty nebo někoho, kdo se z vybrané túry právě vrátil. Při práci s mapovým materiálem využíváme zejména mapy 1:25.000, výjimečně 1:50.000, které vyjma některých švýcarských map nejsou dostatečně podrobné.

3.1 Vedení stopy při výstupu
  Dobrá stopa se vyznačuje několika parametry. Po celou dobu výstupu je pohodlná, zbytečně neztrácí výškové metry, pokud možno se vyhýbá prudkým změnám směru, strmým výšvihům. Výsledná stopa by měla být co nejekonomičtější cestou k vrcholu. V žádném z bodů výstupu by stopa neměla být ohrožena některým z lavinových svahů v okolí, někým z dalších skialpinistů, kteří se pohybují nad námi, nebo vést evidentně rizikovým terénem pro vznik laviny.
  Optimální sklon stoupání je cca 25º, z hlediska rizika lavin je většinou výhodnější využít žebro nebo hřeben, než žlab s nafoukaným sněhem. Stopa je co nejpřímější a co nejvíc se vyhýbá ostrým obratům, zejména ve strmém svahu. Zvláštní pozornost věnujeme vždy závěrečným částem výstupu v blízkosti hřebenů, kde může být v závislosti na převládajícím větru nafoukaný sníh nebo převěje.


Možné vedení stopy při druhém stupni lavinového nebezpečí, stopa je vedena s minimem změn směru, plynule nastoupává a její sklon nikde nepřesahuje 25 stupňů stoupání, zejména se vyhýbá skalním prahům ve středu doliny, kde sklon dosahuje přes 30 stupňů a po většinu času není její trasa ohrožována ani z okolních svahů

  Z hlediska zatěžování svahu je optimální, abychom při postupu ve svahu přes 30º dodržovali rozestupy minimálně 10 m, pokud máme o soudržnosti svahu pochybnost, a přesto jej musíme překonat, vždy se v rizikové oblasti pohybujeme po jednom a zbytek skupiny čeká na bezpečném místě.
  Pozor na nárůst rozlohy ohroženého území při vyšším stupni lavinového nebezpečí včetně možného zásahu údolních prostor. Pro ilustraci je možné počítat přibližně s tímto rozložením ohroženého prostoru. Uvažujeme stupně 1 – 4, při stupni 5 se o túře ani neuvažuje.


Lavinový stupeň 1, bezprostřední ohrožení je v odtrhových zónách a těsné blízkosti


Lavinový stupeň 2, odtrhové zóny a části svahu přes 40 stupňů a jejich bezprostředně přiléhající prostor


Lavinový stupeň 3, odtrhové zóny, kompletní svahy přes 35 stupňů a jejich přiléhající prostor včetně okrajů mírných údolních částí


Lavinový stupeň 4, odtrhové zóny, kompletní svahy přes 30 stupňů, rozsáhlé údolní prostory v dojezdových drahách lavin

3.2 Rytmus a rychlost výstupu
  Obecně platí, že pravidelný rytmický pohyb střední intenzity je pro nás dlouhodobě výhodnější než střídání maximálního vypětí a krátkých odpočinků.
  Výstup zahajujeme pomalu a prvních deset minut věnujeme zahřátí a protažení těla. Po těchto úvodních minutách zpravidla dáváme krátkou pauzu na úpravu oblečení podle aktuální teploty a pokračujeme pravidelným tempem ve výstupu.
  Pro průměrně zdatného jedince je možné u výstupu počítat s rychlostí 300 – 400 výškových metrů za hodinu. Přibližně po půl hodině bychom měli vložit krátkou pauzu pro doplnění tekutin nebo úpravu oděvu. Vždy po dvou až třech hodinách výstupu vkládáme pauzu delší. Největší odpočinek pak podle podmínek vkládáme vždy před zahájením sjezdu na vrcholu.
  Udržení správné termoregulace těla je možné pouze pokud správně volíme vrstvy oblečení a nebojíme se s oblečením pracovat. Tedy oblékat a vysvlékat. Nadměrné pocení nás stojí příliš mnoho energie a zejména cenné tekutiny.

Praktické rady
1)menší skupinka snadněji sladí tempo svých členů, než velká skupina
2)vždy je stanoven poslední člen skupiny
3)tempo výstupu je určováno podle nejslabšího člena skupiny, který jde vždy hned v závěsu za vedoucím členem skupiny
4)máme li pochybnosti o bezpečí, úrovni kondice, nebo dovednosti některého z členů skupiny, vždy raději zvolíme alternativní cíl nebo v krajním případě ukončíme túru


Pokud to terén a podmínky umožňují, je vhodné, když se skupina pohybuje v těsném kontaktu, její členové pak na sebe nemusejí čekat

4. Taktika sjezdu
  Volba trasy sjezdu je ovlivňována několika faktory, k nimž bychom měli vždy přihlédnout. Jedná se především o bezpečnost plánované trasy sjezdu z hlediska lavin, riziková místa nebezpečných a exponovaných pádů, znalosti a dovednosti členů skupiny, jejich vybavení.
  Sjezd hodnotíme v přípravné fázi túry podle zvolené rozhodovací strategie a zvolený postup vždy upravujeme podle konkrétních podmínek na místě. V případě pochybností o stabilitě vždy raději volíme sjezd podél trasy výstupu, kde máme o aktuální sněhové vrstvě největší přehled získaný sledováním v průběhu výstupu.
  Při sjezdu je třeba počítat i s faktem nestejnoměrné stability pokrývky na svahu. Vždy bychom měli při volbě plánované stopy sjezdu zohlednit místa s různým sklonem, terénní tvary (zejména muldy a žlaby) a do rozhodovaní zapojit i převládající směr větru, a kde je tedy uložený sníh. To že byl svah bezpečný v místě výstupové stopy, nemusí platit o dvacet metrů dál!

4.1 Vedení stopy sjezdu
  O plánovaném sjezdu se už doma snažíme získat co nejvíce informací. Z mapy a průvodců vyčteme sklon, délku, podklad sněhové vrstvy a orientaci svahu. To vše nám může pomoci v rozhodování, zda neprozkoumaný sjezd jet, nebo se naopak vrátit zpět po svých stopách, tedy terénem, který jsme si při výstupu důkladně prohlédli.
  Při rozhodování si musíme vždy uvědomovat, zda má sjezd dostatek vhodných a bezpečných odpočinkových míst. Zejména na jaře bychom měli zohlednit i časový plán, abychom se na sjezd dostali, ještě než je zcela rozmáčen silným jarním sluncem.
  V průběhu sjezdu neustále kontrolujeme změny druhu sněhu a podle potřeby a aktuálních podmínek volíme stinné (pokud chceme prašan nebo tvrdý podklad), nebo slunné (odměklejší firn) části svahu.
  Skupina sjíždí svah postupně po předem připravených odpočinkových místech. Mezi jednotlivci jsou vždy rozestupy alespoň 50 m, v případě sklonu přesahujícího 35 stupňů sjíždíme vždy jednotlivě. Odstupy jednotlivých odpočinkových míst volíme podle zdatnosti nejslabšího člena skupiny, před rozjetím si opět ujasníme další odpočinkové místo. Vedoucí, nejzkušenější člen skupiny je vždy první a nikdy jej nepředjíždíme.


Při lyžování ve volném terénu nikdy nesjíždíme ve skupině, ale vždy v rozestupech, nebo ve velmi strmém jednotlivě

  Je třeba mít na paměti, že jedinou možností proti přecenění vlastních schopností je dostatečně defenzivní chování a uzpůsobení stylu sjezdu podmínkám a své individuální znalosti, schopnosti a dovednosti.

Zastavení pádu na strmém svahu
  V případě pádu se snažíme lyže dostat vždy pod sebe a brzdit pomocí jejich hran. Nikdy se nepřetáčíme přes hlavu, ale vždy po ploše. Přetočení přes hlavu může být impulzem k neovládané rotaci těla ve vertikální ose, a připravíme se tak o poslední zbytek kontroly.
  V případě ztráty lyží můžeme úspěšně použít techniku brždění pádu ve vzporu ležmo. Horizontálně se na svahu otočíme tak, aby hlava směřovala nahoru a na svahu jsme leželi břichem. Nohy mírně roztáhneme a vzepřeme se do vzporu, kdy se sněhu dotýkají pouze špičky bot a ruce.


Rozkročení nohou nám zajistí dostatečnou stabilitu při závěrečné fázi brždění

5. Závěrem
  Přeji vám, aby všechny chvíle, které strávíte v kouzelném prostředí zimních hor, přinášely radost a nové zážitky. Přeji vám také, co nejméně řešení krizových situací a znovu asi zopakuji, co zde zaznělo již mnohokrát. Jedinou cestou, jak neřešit krizové situace, je se jim snažit maximálně vyhnout, a to lze pouze, pokud je naše chování dostatečně defenzivní.

Radek Lienerth

autor provozuje horoškolu ClimbOn

I. díl viz článek: Skitouring, skialpinismus a freeride I.

Seznam literatury:

• Hill P., Start J., (2000), Manuál horolezce a horského vůdce, Železný Praha, 1. vydání
• Hoffmann, M.: Lawinengefahr. BVL Verlag, München 2001
• Kořízek V.: Laviny prevence, strategie, záchrana,, 2005
• Kol. Autorů: Alpin-lehrplan band 1 – 5, BLV Munchen, 2001
• Lienerth, R.:  Lavina I.,II.,III., 2005
• Lienerth R.: Skialpinismus, 2006
• Milan, L. a Šramka, Š.: Nebezpečenstvo lavín. Bratislava, Šport 1988
• Munter, W.: 3x3 Lawinen, Pohl-Schellhammer,Garmisch-Partenkirchen 1999
• Pohl,W.,Schellhammer,Ch.: Skialpinismus a skitouring, Altimax Basic, Vsetín, 2004
• Winter, S.: Skialpinismus, Kopp, České Budějovice 2002