Po chvíli mi můj britský parťák cosi ukázal v průvodci: „White Magic, to bych si chtěl někdy vylézt, ale na prvního si to netroufnu, je to spára za VII, 7.“ Samozřejmě jsem měl v té skotské stupnici zmatek, vůbec mi nic neříkala… Prý první číslo udává možnosti zajištění, druhé číslo nároky na sílu, vytrvalost a techniku. Žádné nýty, žádné skoby, žádné štandy…, vše si musím založit sám… Taky jsem věděl, že normálně se tady lezou tak V, 5 a maximum mají VIII, 8-9, v poslední době i 10… „Spára? Proč ne, mám rád spáry… “
Následující den šlapeme pod stěnu. Je mlha, vítr se sněhem, mírně pod nulou… Po dvou hodinách brodění ve sněhu jsme konečně pod nástupem. „Vidíš? Ta spára je tvoje! Je to druhá délka.“ Celá stěna je bílá, zasněžená. Ale „moje“ spára jde zřetelně vidět, přímo bije do očí: dlouhá, příkrá, tenká. Pořád nevím, co mám od ní čekat, budí ve mně respekt…
Konečně lezeme, jde to pomalu, prvolezec musí lézt opatrně: jedním cepínem nebo rukavicí očistit skálu od sněhu, najít vhodný chyt pro hrot, založit, otestovat jestli nevyjede, pak pokračovat s druhou rukou podobně… Sem tam je dobré dát nějaké jištění, to taky vezme dost času.
Na druhého dolézám první délku, na štandu si udělám pořádek v matroši, prohlédnu spáru a raději hned jdu. Nechci ztrácet čas uvažováním, stejně nic nejde vidět. Obtíže začínají už od startu-jsou tu móóóc špatné nohy, takové zrádné oblinky, vůbec jím nevěřím. A tak musím fixovat a shybovat, nohy jen tak náhodně stojí a pořád ujíždějí. Navíc při čištění mi padá sníh do obličeje, očí, za krk… Vidím jen, jak se chudák jistič choulí do klubíčka před sněhem. S jištěním to není žádná sláva, spára je oblá, nic tam nedrží. Co založím, je špatné. Říkám si, že by mě to neudrželo. Tak tomu tady říkají VII… Jdu bezhlavě dál, metr po metru, předloktí začíná natékat, je třeba sklepávat… Nejspíš to bude ta druhá číslice 7…
Naštěstí víš se stěna mírně pokládá, stupy jsou jistější. Jsem zachráněn, dávám dobrého vklíněnce, už můžu klidně padat, do štandu to určitě nebude. Legrace taky byla při závěrečném traverzu, kdy spára brala na spoďák. To jsem jednoduše hodil cepíny přes ramena (jediná výhoda lezení bez poutek) a jako na bouldrovce zabral na max. Vzpomněl jsem si přitom na velké spoďáky ve višnovském Maratonu, ale do smíchu mi tady dvakrát nebylo.
Krásně jsem se pobavil při dobírání spolulezce. Taky mu pořád ujížděly nohy. Taky mu natékalo. Taky nadával. A jak jednoduše vytahoval moje vklíněnce. Však jsem to říkal…
Na vrchol jsme pak dolezli relativně lehkou délkou. Během jištění jsem se parádně třepal zimou, ale i to se mi líbilo, musel jsem různě poskakovat, tančit, kroužit rukama, strkat si je pod paže, kopat nohama jak vzteklý… Naštěstí byla mlha a nikdo mě nemohl vidět.
Tak tedy vypadal můj první den z týdenního lezení ve Skotsku, ostatní dny probíhaly v podobném duchu, vylezl jsem na Ben Nevis krásnou cestou Cornucopia VII 9, pak v okolí Glenmore ochutnal Fallout Corner VI 7, a poslední den utekl z parádní cesty Daddy Longlegs VII 9, kde jsem po vylezení těžké délky zeslanil hlavně kvůli množství sněhu, ale i to se stává.
O třídenní ztrátě a náleze Máry Holečka Vám rád povím někdy jindy, to byla taky sranda…
Scotland, Aviemore, Glenmore Lodge
Stanislav „Kvak“ Hovanec
ČHS, HO TJ Baník 1. Máj Karviná