Čeldovi a vůbec všem klasikům pod stromeček. Je to už dva roky, co jsme byli

s Čeldou Poprvé v Sasku. Od té doby jsme tam byli už několikrát, ale být v Sasku je pro nás stále velký svátek a vzácnost (srovnatelný snad jen s Vánocemi nebo výročím svatby) a to hlavně kvůli vzdálenosti od našich domovů a taky pracovním a rodinným povinnostem. Proto se na to vždy půl roku dopředu těšíme a pak z nabytých dojmů zase půl roku žijeme. Tolik pro ty, co třeba bydlí v Teplicích a jsou ochuzeni o ty pocity ocitnout se v Sasku třeba po roce. A to je asi důvod, proč o tom píšu. Znovu si ty krásné zážitky zopakuju a někdo možná se mnou.
Mezi těmito výjezdy mají ale výsadní postavení týdenní dovolené, které od té doby provozujeme každý rok. Stala se z toho krásná tradice, i manželky už to berou jako samozřejmost a naše právo, stejně jako ony mají právo prát nebo vařit a mohou to na rozdíl od nás dělat nejen jeden týden v roce. Čelda vždycky říká: "Leckde bych možná slevil, ale přes týden v Sasku nejede vlak!". Takže tohle byl náš třetí ročník. A proč že jsem nic nenapsal vloni o druhém ročníku? Inu vloni jsme samozřejmě v Sasku byli, začali jsme na Heringsteinu v Malém Čandu, já jsem si ještě dal na rozlezení Augustinhangel VIIa, ale Čelda už stihl jen asi 8 metrů cesty Bergweg VIIb (VIIc), než ho shodila na předskalí a poté na zem a to na záda a těm se to moc nelíbilo. Na této cestě je vidět, že i cesty ozdobené v průvodci dvěmi hvězdami občas mají své dny. Čelda měl sice nejdříve dojem, že to hned zkusí znovu, ale když zjistil, že už nevstane, začalo to nabírat dramatičtější rozměr. Naštěstí mu všechny údy fungovaly a dodnes fungují, což potvrzuje i jeho čerstvé a spokojené manželství, každopádně ten den jsme měli štěstí, že po ruce byla nejen nosítka, ale i tři statní Sasíci, kteří i přes mou chabou znalost němčiny pochopili, že mají po lezení a budou muset tahat ta nosítka. Nakonec všechno dobře dopadlo. Ve Fábii se sklopeným sedadlem spolujezdce jsme dojeli do děčínské nemocnice, kde nám po všech rentgenech dovolili přejezd do Brna, kde momentálně Čelda přebývá. Perličkou na závěr je snad jen to, že v brněnské nemocnici dostal příkaz, ať už se ani nehne a za pár hodin už ležel na operačním sále. Ano ano, už to bude rok, co je z něj železný muž, má totiž kolem několika obratlů kovový plátek. Samozřejmě už zase leze a to tak, že lépe než před úrazem, takže snad jediným negativem na této skutečnosti je, že nemůže tahat těžký bágl a proto většinu matroše tahám já.
Tento rok jsme si tedy slíbili, že začneme zvolna, ať překonáme tzv. syndrom prvního dne. Má volba padla na Lilienstein, který jsme při mé poslední krátké návštěvě nakousli a už z časových důvodů nedojedli, ale moc nám chutnal. Lilienstein se vyznačuje tím, že je tady jedna ze tří povolených stěn v Sasku, na které se může lézt, tedy ne věží. A tady jsme tedy začali. Na úvod jsem měl vytipovanou nejen z fotky v průvodci cestu Westkante VIIb, která se vyznačuje úvodním čtyřicetimetrovým traverzem na první štand, zde je nejtěžší a hlavně nejmorálovější místo a to odsednout si na štandu do kruhu, protože jste při traverzu nabrali docela slušnou expozici, na kterou není tělo svátečního lezce ještě zcela přivyknuto. Pak už následuje lehké lezení po krásné hraně na druhý štand. A abychom si procvičili i opačné traverzy ve směru levopravém, k dolezu ke slaňáku jsme použili Kneifervariantu VIIa.


Lilienstein Westkante

Lilienstein – Westkante VIIb
I Čelda se rozlézal zvolna a to v cestě Influenzakante VIIb. Ve stejné stěně jsem ještě zkusil cestu Erste Wahl VIIIa, která nejen mě i přes dvě hvězdy přišla docela morálová a těžká, ale nakonec i ta pustila až nahoru, i když v závěrečných lištách mi došlo do té míry, že jsem ve výlezu z převisu musel techniku nahradit koleny. Ale ta se mezi námi klasiky počítají, jejich kůže mnohdy drží lépe než lezečky. Abychom taky změnili lokál, přešli jsme na věž Liliensteinnadel, na které se v průvodci vyjímá dvouhvězdičková přímo zlatá střední cesta a to co se názvu i obtížnosti týče a to cesta Die Mitte VIIIa. Prvních dvacet metrů je vybírání, která z voštin bere lépe, kde při této činnosti vám pocity zpříjemní jeden kruh a pak už jen zbývá přes další dva kruhy dolézt na vrchol, kde se ale u třetího zahýbá vpravo ke hraně, což Čelda taky po několika marných pokusech prorazit přímo pochopil. Závěr dne patřil cestě Unbegrenzte Heimat zase zpátky ve stěně, kde první polovina je jen za VIIc.


Lilienstein z Papsteinu

Lilienstein z Papsteinu
Rozlezení se zdá se docela vydařilo, syndrom prvního dne byl prolomen, proč tedy druhý den nezkusit něco těžšího, že jo? Hurá tedy do Rathenu na věž Grosser Wehlturm. Byli jsme totiž vybaveni nejen šesti díly nového průvodce, ani nevím kolika díly vytištěného Lezení v Sasku Jardy Maršíka, doporučenými cestami ze serverů climbing.de, on-sight.de a gipfelbuch.de, ale i třemi díly Houmyho seriálu Saské sedmy, kde je tato věž zmíněna, i když už jsem ji měl z dřívějška samozřejmě okouknutou. Uklidnilo nás, že jsou Superlativy na svém místě, abychom v příštím životě měli co lézt, a spíše jsme se poohlíželi po nějakém lidském lezení. Rozmýšlel jsem mezi Malým nebo Velkým Wehlturmem, ale nakonec vyhrál názor, že čím větší Wehlturm, tím lepší. A když už Houmy doporučuje cestu Theatrestiege VIIc (VIIIa), nebyl důvod ji nezkusit, i když mě samotného stála dost přemlouvání. A Čelda taky furt tak smutně koukal, že chce nahoru, ale protože zrovna není na řadě, tak že musím já. Samozřejmě, kdyby byl na řadě, tak by neváhal. A tak já taky neváhám. Proto taky tady jsme, abychom překonali nemožné nebo spíše jen ten strach v nás, který se nahoře změní ve velkou radost, pokud to člověk přežije. A tak už se navazuju. Trošku podezřelé sice bylo, že kromě Houmyho tuhle cestu nikdo nedoporučuje, ani v průvodci nemá žádnou hvězdu, ale nemá ani žádný vykřičník, což je zase uklidňující. Navíc má tři kruhy docela nízko a to rozhodlo. Kdybych měl shrnout své dojmy, musel bych poopravit Houmyho komentář. Píše, že cesta místy solí. Můj dojem je, že cesta místy nesolí. To je ale jen dobře, protože zážitky jsou o to větší. Takže milý Houmy, díky za tip. Radost možná zvýší i fakt, že cesta se prakticky neleze, alespoň za poslední rok nebyl ve vrcholovce žádný zápis a dál už jsem se nedíval. Naopak jsme zkontrolovali, jestli Jarda ve 13. díle nekacel, že lezli Superlativy. A nekecal :-).
Každopádně po těchto morálových zážitcích to teď chtělo něco na uklidnění a volba padla na věž Bergfreudeturm, kde jsou už od pohledu krásná zajištěná plotnovitá dvouhvězdičková osmcéčka. Čelda zvolil cestu Streuselwand VIIIb (VIIIc), která se mu po velkém boji podařila na OS narozdíl ode mne. Ještě že na druhém není problém sedat, samozřejmě pokud se spolulezec nahoře neopájí úspěchem, Sluníčkem, ženskejma na okolních věžích, střílejícím Vinetuem pod sebou ve skalním divadle a kdo ví, čím ještě a nezapomene dobírat.A protože já rozhodně nemám tak silné prsty, sedal jsem často a rád.


Bergfreude turm

Bergfreudeturm - Streuselwand VIIIb (VIIIc)
Pro sebe jsem pak zvolil jinou menší krásku a to věž Souffleur a cestu Sudwestwand VIIc (VIIIa) od Arnolda. Nevím proč, ale vždycky, když vylezu cestu od Arnolda, mám radost ještě o trochu větší, než kdyby to poprvé vylezl někdo jiný. Je to asi tím, že jsme si kdysi jako mladé třicetileté ucho vytvořil jakýsi Arnoldmýtus a až teď zjišťuju, že jeho VIIIa je stejně těžké jako jiné. Každopádně ta radost zůstala. Den jsme ukončili na věží Platennstein a cestě Feine Verschnaidung VIIb (VIIc), kterážto cesta přes dvě hvězdy v průvodci není ani fajná ani jemná.
Je tady další den, proč nepoznat další gebiet. Když už jste v Rathenu, hned po ruce je Brand. A když už do Brandu vlezete od auta z parkingu za Waltersdorfem, první věž, která vás svým kamenem uhodí do očí, je Polenztalwachter. Stejně nevíme, kam dříve, tak proč se nepodívat právě na tuto věž. Nějaké cesty s hvězdama tam jsou a jedna – Geteilte Freunde VIIIa má kromě ideální obtížnosti dokonce hvězdy dvě. Podle průvodce by to měla být cesta první vpravo od komína ve středu jižní stěny a tak jsem to hrnul přes dva kruhy nejvíc vlevo. Nad druhým jsem ale narazil. Už podezřelé bylo, že druhý kruh byl úplně jiný než první. Že by prvovýstupce měl v brašně více druhů kruhů? I skála byla značně neolezená a lámavá, což nakonec vyřešilo mé problémy. S vylomeným chytem jsem se poroučel na krátký průlet. Na druhý pokus jsem se vydal po olezených stupech o jeden kruh více vpravo a tam už nás žádné problémy nečekaly. A kdo že měl ve vrcholovce poslední zápis? Samozřejmě Jarda & Jarda zde docela zaškodili v převislé a hladké severozápadní stěně, o čemž jsme si mohli před časem krásně počíst. Jardo, je mi to líto, ale tentokráte jsem se minuli o dva dny.
Otázka zněla, co dále? Veškeré dostupné zdroje doporučují věž s názvem Panoramafels a ta není odsud ani příliš daleko. Jsou zde i nějaké dvojhvězdy, ale Čeldova volba nakonec padla na cestu Ohne Riss bitte VIIc (VIIIa). Asi se ozvala špatná zkušenost se spárami z loňska a už název cesty dával dostatečnou jistotu, že spáry nebudou. Zajímavostí je, že prvovýstupcem byla nejspíše Kristínka Arnoldová, Bernd je psán až na druhém místě. A když to přelezla ženská … Tedy musím říct, že asi neleze špatně, protože na VIIIa jsem měl na druhém docela problémy sebrat smyce.
Tak a kam dál. Podle průvodce se asi nejvíce leze u městečka Hohnstein nebo na druhé straně Brandu u Brandhotelu. Na obě strany je to z místa, kde jsme, kus cesty, od hotelu je to ale blíže k autu, takže jsme zamířili tam a to na věž Brandscheibe, která vypadá z dálky moc pěkně. Ani zblízka to není špatné, zvlášť jihozápadní hrana, po které vede cesta Traumkante VIIc (VIIIa). Na závěr si Čelda v průvodci vybral věž Hafersackkrone a cestu Olympiawand VIIIa (VIIIb). A musím říct, že vybral dobře, protože až ke třetímu kruhu se jevila skvěle a kdyby nezačal liják, určitě by to bylo skvělé i kolem posledního čtvrtého kruhu. Takže příště.
Škoda deště, mohl přijít o hodinu později, stejně jsme chtěli dát po třech dnech lezení rest. Volný den jsme akorát využili k přesunu do Schmilky na bivak pod Lehnriff. Kromě permanentního spaní jsme volný čas využili k nacvičení nástupového bouldru cesty Silberwand VIIc (VIIIa) po první kruh. Po několika pokusech bez lana, které vypadaly, že nemáme naději, vyšel hned první pokus s lanem. Je zajímavé, že s lanem člověk leze mnohem lépe, i když vlastně nikam vylézt nechce. Dolézt to už určitě příště bude brnkačka.
A je tady další lezecký den. K rozlezení jsme zvolili cestu Wurzelblick VIIc na věž Lehnkuppel. Pěkná cesta. Nejdřív krásný sokolík a pak rajbásek přes dva kroužky. A pak už jsme si měli přivonět k největší krásce, kterou tato oblast skrývá, a to k Lole (Lolaturm). Tato věž je jako krásná žena, člověk je schopen se do ní zamilovat na první pohled. Ale jak už to v životě chodí: ona je krásná a štíhlá, já jsem naopak škaredý a tlustý a tak jsem si na ni netroufl. A přitom ona by možná chtěla. A tak jsme si řekli, že to tentokrát zkusíme. Nejdříve to na ni Čelda zkusil jemně z boku a tak dlouho se třel po její Lolakantě VIIIa, až dosáhl vrcholu. Cesta má na padesát metrů tři kruhy a zvlášť oblézt druhý a třetí není vůbec zadarmo. Krásná cesta. Všichni ale ví, že Lola je nejkrásnější od jihozápadu, kde v roce 1966 vytýčil cestu Sudwestwand VIIIa (VIIIb) Bernd Arnold. A tuto cestu jsem si rezervoval já. Nejdříve zářezem u pravé hrany do úrovně prvního kruhu a založit smici. Pak traverz ke kruhu. Cvaknout ho, udělat těžší krok a pak už stačí jen brát a brát čím dál tím větší kyzy přes další dva kruhy, až člověka v té extázi ani nenapadne, že by se měl stejně jako v životě, když má styk s kráskou, chránit, v tomto případě spíše jistit. Tahle cesta je prostě sen, který jsem si po dvou letech splnil.
Protože jsme měli ten den co se týče obtížnosti krásně stoupající tendenci, na řadě teď bylo nějaké VIIIc. Krásná cesta této obtížnosti zvlášť pro ty, co rádi drtí lišty, což Čelda moc rád, je hnedle na sousední věži III. Lehnsteigturm a to Volstandiger Schwarzer Streifen VIIIb (VIIIc). Má čtyři kruhy, dvě hvězdy, takže co člověk ještě více potřebuje ke štěstí. Musím říct, že tato cesta je permanentně těžká, už cvaknout první kruh je docela zajímavé a na vršku cesta graduje. Čelda ji dal na AF a i já jsem si v tom na druhém vydatně poseděl.


SchwarzerStreifen

III. Lehnsteigturm - Volstandiger Schwarzer Streifen VIIIb (VIIIc)
Každopádně bříška prstů dostala zabrat, takže na řadu měl přijít nějaký rajbásek, kde prstů netřeba. A cesta, která má rajbung v názvu, je kousek na věži Schwarzes Horn. Je to klasika s názvem Barthreibung VIIc (VIIIb). Protože ale končí spárou, které rozhodně nejsou mou doménou, zvolil jsem raději sousední stejně rajbasoidní cestu Hautnah VIIIa (VIIIb). Pro mne vždy platí: raději těžší, ale bez spáry. Tuto cestu mohu všem vřele doporučit, určitě se vybojíte, protože první kruh je docela vysoko a ani nad druhým to není úplně lehké. Klíčové místo je ale oblézt třetí kruh, což je převislé bříško, kde se člověk natáhne co to jde do špatného chytu a jak je natažený, musí nohy dostat až k pravé ruce. Po prohlídce trati od kruhu se to podařilo.
A přišel večer a krásná noc a další krásný den. Krásný den v krásném Rathenu. Každá cesta, která má v názvu slovo rajbung je mi sympatická, protože dává tušit, že se v ní člověk nebude muset namáhat a stejně se vybojí a tak jsme začali na věži Eule nikde jinde než v cestě Kleine Raibung VIIb v horní části zkombinovaná z cestou Mausejagd VIIc. Je fakt, že ten den jsme byli nějací unavení, protože jsem v cestě přehlédl druhý kruh a protože cesta nebyla jinak smyčkami zajistitelná, udělal jsem si z toho trochu morálový výstup. Horní část byly kyzy přes dva kroužky, které ale nad druhým kruhem končily. Zkusil jsem to přímo, ale ani jsem se nenadál a ocitnul jsem se u Čeldy, který seděl u předchozího kruhu o pět metrů níže, s vylomeným spoďákem v ruce. Co nejde přímo, musí jít oklikou. A šlo. Každopádně tahle cesta není pro svou lámavost žádná perla. Ještě že se nám taková volba tady v Sasku často nestává. Ale hned následující cestou jsme si spravili chuť. Před dvěma lety jsme jako vrchol zájezdu vylezli Talweg na Hollenhunda a už tenkrát jsme si všimli cesty Violette Vershneidung VIIIa, taky kdo by si ji nevšiml, že ano? A Čelda si ji všiml snad o trochu více, protože ji chtěl lézt pokaždé, když jsme byli v Sasku. Každopádně napoprvé na nás tento kout a jméno prvovýstupce působil příliš impozantně, než abychom o tom vůbec přemýšleli, ale každý mýtus jednou uzraje a tento pro Čeldu právě uzrál. Kout k prvnímu kruhu není problém, ale pak to začne, těžce se dostat přes převisek, založit smyce a pak se nějak dostat ke druhému kruhu. Jediný problém byl, že to Čelda stále zkoušel lézt koutově rozporem, ale v ubývajících chytech a stupech to pod druhým dále nešlo. Až se nakonec smířil s jediným možným řešením, naklopil to do klasického sokola a u druhého kruhu byl co by dup. Nad druhým už je to jen perfektní chrochtačka po velkých pevných madlech, prostě další ze saských perel.



VioletteVerschneidung

Hollenhund - Violette Vershneidung VIIIa
Protože jsme byli ten den už dost unavení, dali jsme už jen jednu cestu a to na krásnou výraznou věž Talwachter. Dvě hvězdy mají v průvodci jen Pfeilerweg V a Ostkante VI, ale když jsem projevil touhu je lézt, Čelda mi naznačil, že něco tak lehkého snad nepolezeme. To jsou ti sportovci. Takže jsem nakonec zvolil cestu Herbstweg VIIc a musím říct, že jsem neprohloupil. Je to pěkná a zajímavá cesta přes tři kruhy. Zbytek dne jsme se přesouvali pod Falkenstein, kde jsem si měl splnit další sen.


Falkenstein po dešti

Falkenstein
Při obchůzce kolem Falku asi každého zaujme západní hrana neboli Westkante VIIIa a její přímější varianta Direkte Westkante VIIIb. Dvacet pět metrů k prvnímu kruhu, pak krasný kout přes další dva kruhy a zde se odděluje Direkte přes čtvrtý kruh. Ke třetímu kruhu je to originál Westkanta z roku 1920 a tak je trochu uklidňující, že v té době snad borci nelezli nic, co bychom dnes my sváteční lezci nepřelezli. Od třetího začíná Direkte z roku 1956 a to už se asi jinak lezlo. Byl tam ale čtvrtý kruh a tak jsem si říkal, že to nejtěžší bude určitě kolem něj. Ó, jak jsem se mýlil. Každopádně tato cesta byl pro mě mýtus, který ve mně dva roky zrál. Při každé další návštěvě Falku jsem si vsugerovával, že to přece musí jít a teď nastal ten den D. Ani jsem nemohl dospat. Trému jsem měl jak před porodem (samozřejmě mé ženy). Výhodou lezení na písku alespoň pro mě je, že permanentně hubnu. Člověk má permanentně strachy sevřený žaludek, takže skoro nejí, na druhou stranu ale strachy permanentně vylučuje. Mě se to někdy ráno stane i třikrát: když vstanu, než si navléknu sedák a až si ho navléknu. Tohle byl sedmý den, poslední den, byl jsem štíhlý a perfektně rozlezený. Nemohl už být lepší den pro přelezení Direkte Westkanty.


Falkenstein Direkte Westkante

Falkenstein – Direkte Westkante VIIIb
Nastupovali jsme hned ráno, dokud je celá cesta ve stínu. K prvnímu kruhu to kupodivu krásně jde, i když tréma se projevuje. Projevuje se hlavně tím, že jistím ostošest. Založil jsem osm smyc a mohl bych i více, ale udělal bych z toho sportovní cestu. V koutě začíná těžší lezení. K druhému kruhu jsem založil jednu smyci. Zde je zajímavým místem přechod z jedné spáry do druhé. Nad druhým se spára trochu ztratí, takže je třeba rychle lézt a jištěním se zbytečně nezatěžovat. Ona se zase pod třetím objeví i s dalšími chyty. A teď to teprve začíná. Nejdříve převislý sokol, pak přechod doleva na hranu a provázat hodiny. O metr výš potěší stabilní smyce, mnoha pády jistě dobře utemovaná ve spáře. Co už potěší méně je, že člověk se ocitne v otevřené spáře, kde to alespoň mě strašně vyhazovalo. Intenzivně jsem hledal další postup. Čtvrtý kruh se na mě usmíval dva metry nade mnou, stabilka metr pode mnou. Nemůžu nic najít. Přehazuji ruce v chytu ve spáře, ale neustále vyklápění mě velmi vysiluje. Když už se skoro neudržím, pokusím se ještě založit za chyt, který držím, smyci. Bohužel se v poutku sedáku sekla v nejnepotřebnější chvíli. Ale už ji mám v ruce, rvu ji přes prsty za chyt, už do ní sedám, prsty jsem přes ni nějak vyvlékl a ona kupodivu drží. Jsem zachráněn. Orazím, co to dá a pak ke čtvrtému kruhu zdárně dolezu. Ani nad čtvrtým to ještě není žádná procházka, ale nás už nemůže nic zastavit. A nahoře už pak člověk jen vychutnává další splněný sen. A co ještě může potěšit více, než spolulezcova slova: "Ty seš ale prase." Každopádně Čelda to dal na druhém v pohodě a své vlastní prasácké schopnosti měl ještě ukázat.
Přišla totiž na řadu naše poslední cesta a to Direkte Knirpelwand VIIIa (VIIIb) na Hoher Torstein, už z dálky viditelná stěna plná kyzů. Čelda si to poněkud zkomplikoval tím, že netrefil nástup a k dobíráku u nástupu cesty dorazil místo zprava zleva nejspíše cestou Winkelweg, kde úvodní kout je sice docela snadný, ale nejistitelný. Ale od dobíráku je to jen chrochtot po krásných kyzech přes tři kruhy. Čtvrtý kruhu patří Direktu. Už jeho cvakání je z menších lišt, takže nateče a pak se ještě člověk musí dostat přes převislé bříško za jednoprstovou dírku. Pro Čeldu lahůdka, pro mě nemožné. Asi si budu muset taky zlomit páteř. Každopádně to byl krásný závěr našeho zájezdu. Teď jen najít na této rozsáhlé hoře slaňák, dojít k autu, dojet domů a nějaký čas zase jen vzpomínat.


Torstein západ slunce

Západ Slunce nad Hoher Torsteinem
Pevně věřím, že to nebude dlouho trvat a osud mi zase poskytne možnost navštívit tuto oblast krásných věží a stěn, které zde zatím nezdobí novodobí kovbojové, kteří už se bohužel u nás hojně vyskytují a nosí pytlíky proklatě nízko u pasu. Těším se, snad se tam co nejdříve potkáme.