Unavené moje oko padlo tehdy na stranu 81 Schubertova druhého dílu Bezpečnosti a rizika, kde Pit píše: "
Seewand-Klettersteig... co se délky ve pojení s obtížností týče, dnes non-plus-ultra mezi zajištěnými cestami Severních vápencových Alp, tj "extrémně těžký", přesahuje Huslerovu čtyřstupňovou klasifikaci obtížnosti, končící "velmi těžkým".... dobrých 800m převýšení, 1300m lezení...během prvních dvou let provozu zde bylo provedeno více než dvě desítky záchranných akcí ...mezitím též dva smrtelné případy. Nedoporučuje se za deštivého počasí. Nevhodné jsou kolmo umístěné tyče jako stupy, při pádu se může člověk doslova nabodnout."
výstřižek z cedule u silnice, ze všech těch názvů, jen Biwak mi setrval v hlavě
Ano, zaplesalo moje srdce v záři reflektorů škody felicia hustou tmou se ke mně blížící, tudy povede naše cesta.
Martina a Káju s meningokokem jsem přesvědčil o cíli naší cesty velmi rychle, přeci jen se jim líbilo, že se tam dá umřít. Ani jsme se moc nepodivovali tomu, že Jezerní stěna a kletrštajg na ni vedoucí není v Martinově atlasu všech kletrštajgů k nalezení, a šli jsme na kutě.
Ráno jsme vstávali tak brzo, že si už ani nepamatuju kdy. Nutností bylo ještě zavolat z hranic domů mámě, aby nahodila svůj počítací stroj a zjistila, kam že to vlastně máme jet. Štěstí pro nás, že se s němčinou na skle popasovala natolik dobře, že v Hallstattu jsme neminuli tu nejvyšší stěnu široko daleko, štěstí pro ni že německy umí natolik zle, že si nebyla schopna přeložit výklad o cestě zhruba v duchu Schubertových slov se nesoucí.
stěna jezerní, zelený mužík tleská podle skal
Hezky u jezera v Hallstattu zrovna nebylo. Jen Erben Karel Jaromír by možná kvitoval oblaka těsně nad hladinou se valící, se zeleným mužíkem na to pole podle skal tleskajícím. My naopak jsme byli trochu nejistí, zda máme vůbec někam jít, když zelená cedule dole u silnice říká něco ve smyslu, že nastupovat po deváté hodině ranní se nevyplácí, a bylo kolem půl dvanácté. Soudruzi moji v boji se stěnou však povzbuzeni jejich předchozí stáží v Julských alpách soudružně pravili, že jdeme na věc. A tak jsme šli, snažíce si zapamatovat co nejvíce ze zelené nástupní cedule, zejména jména jednotlivých úseků abychom věděli, jak jsme daleko.
Kája, Martin a jejich velbloudí baťohy, v pozadí perníková chaloupka ze dřeva
Od silnice je to k nástupu necelá hodinka korytem potůčku bílokamenného a mně se nejde úplně nejlíp. Za spolubojovníky zaostávám, což mi však nevadí, neb tuším hrozný zlo. Obavy se snažím zahnat přemítáním o tom, co má Pit Schubert společného s věhlasným taverníkem Natem z kopců nad Beverly, zda třeba má rád broskve, nebo megaburgery, nebo megarburgery s broskví. Když se už, už dostávám k pointě celého Peach Pitu, vyhoupávám se na krásný pozdně letní palouček zelený, kde již oba chlapci nedočkavě ze svých vebloudích batohů usrkují. Nalevo se tyčí na můj vkus docela veliká stěna jezerní s velikou žlutou šipkou značící zřejmě nástup. Řádně se tedy s chlapci na ten výstup zdobíme, škotský uzel tam, vůdcovský sem, pěkně to všechno cinká, nálada je dobrá, nuže vzhůru!
už na začátku to docela klouzalo,
blížíme se k Doppeldachu
Hned jak jsem udělal první krok ve skále, vzpomněl jsem si na slova jakési poučné a naučné knihy , že na Eigeru v severní stěně to docela klouže, zvlášť když je vlhká. Přeci jen jsme asi mohli předpokládat, že vápenec v Severních vápencových Alpách na tom nebude o moc líp. Cirka po deseti minutách lezení mám tak trochu smíšené pocity, jestli nedělám nějakou blbost, po hodince cirkusového šplhání po laně jsem o tom už takřka přesvědčen a po třech hodinách promáčen na kost už o tom vůbec Jen trpce vzpomínám, jak na přelomu tisíciletí, když jsem s lezením po těhle železech začínal, i sebemenší obláček na obzoru znamenal ústup ze scény. No, člověk se, zdá se, svým přístupem k horám poněkud vyvíjí, a tak s klukama šplháme kolem pěti hodin po durch mokré skále, ze které se zhruba poslední dvě hodiny valí voda jak na Niagáře, což je zapříčiněno lehoučkým deštíčkem, který nás někde za půlkou překvapil. Lépe řečeno tedy nepřekvapil, protože v situaci, kdy se vlny zdola valí a v širá kola se roztahují, nemůže přijít nic než voda z nebe.
Kája na docela ostrý hraně, ikdyž tady to moc ostře nevypadá
Pit věděl co říká, když slova "nedoporučuje se za deštivého počasí" vkládal do své knihy. Šplh na laně mě nebavil už na základní škole, tady jsem ho měl za chvilku plný zuby taky. Naše paměť se ukázala býti také nepříliš vyvinutou, neboť jediné, co jsme si zapamatovali, bylo místo zvané Biwak a u něho poznámku, že je asi někde v půlce stěny.
po skalních plotýnkách k Biwaku se blížíme
Do stěny se poprvé cvakáme v 11:50, ve 14:00 nás zastavuje déšť v místě, které sice jako Biwak vypadá, ale Biwakem není. Jmenuje se Seit 1881 a Biwak připomíná jenom vzhledem. Je to velký převis, kde se dá celkem v pohodě přečkat tu slotu, co venku panuje. Než ale dolezeme na Seita 1881 uplynou dlouhé 2 hodinky poctivé práce v terénu, který průvodce, do něhož jsme pak doma nahlížel, klasifikuje místy kletrštajgovskou stupnicí E (větší písmenko snad ani neexistuje). Za sebou máme tedy i možná nejtěžší místo jezerní stěny -- Doppeldach, tak trochu převísek, kde chybějí i ony slavné Pitovy tyče, na které je možné se nabodnout - klasifikovaný čistým éčkem. Obecně stupnice v této cestě nikdy neklesne pod C, spíše se pohybuje mezi C/D a D/E, ale to nám je jedno, v tu chvíli to stejně nevíme.
Seit 1881, leje jak z konve a já se polejvám stolní vodou, člověk nemá nikdy dost
Am Igel v mokru -- proč ne???
dochází i na Pitovi oblíbené tyče
Jestli se nám lezlo první dvě hodinky špatně, zbytek cesty nebyl rozhodně lepší. Hned jak se déšť zmírnil, vyrážím do hodně uklouzaného traverzu a po 15 minutách vypadám, jak kdyby na mě někdo vylil kýbl. Vytoužený Biwak je sice již jen kousek, ale ani se tam nejdeme podívat. Začínáme trochu spěchat, neboť problémy jsou nasnadě, tím spíš když poslední lanovku v 17:00 určitě nestihneme. Nad Biwakem se nachází pekelnejch míst požehnaně. Dochází i na tyče s možností nabodnutí, převislý Am Igel a lahůdkovej traverz Putz Band.
Erbenovský štajl na Seewandu, Karel Jaromír by měl radost
Něco podobného jsem šel kdysi v Dolomitech na Giuseppe Olivierim, jenomže tam byly stupy na nohy. Na Sewandu nic podobného není a přecvakávání karabin na durch mokrý stěně s mokrejma rukavicema a několika desítkami metrů prázdna pod nohama není úplně fajn. Jestli nás u toho viděl zelený mužík dole u jezera, určitě tleskal tak, že se Erben v hrobě obracel. Nejlepší techniku vyvinul Martin, když se v okamžiku, kdy mu došly síly, zaháknul na laně za podpaždí a visel tam, dokud se mu síly nenavrátily. Jak u toho vypadal můžete shlédnout teké na videu pod odkazem na konci článku.
Kája a meningokok, oba jak z časopisu
Z hlediska fyzického jsme na tom nebyli vůbec dobře. Přeci jen všechno klouže, a to všechno, co klouže, musíme vytáhnout rukama. Poslední komínek na vrchol už lezu opravdu z rezerv fyzických, o kterých jsem do této chvíle neměl ani nejmenšího zdání. Vrcholová knížka, u které si blahopřejeme k úspěchu je ale o dobrých dvacet minut šplhu níž. Takže v okamžiku, kdy si v 17:00 zasebejišťuji uši a Kája mě u toho fotí, se Martin podle jeho slov opakovaně čtyřikrát sesouvá komínem dolů, což nepříjemně pociťují zejména jeho ruce, které si už toho v cyklistických rukavicích beztak vytrpěli dost.
vrchol, vrchol demence
Není však ještě všem dnům konec. Nemáme mapu, takže jdeme, kam nás pěšinka zavede. Zavádí nás jmenovitě do chajdy pod Gjaidalmem, kde se nás ujímá paní domácí s panem domácím - o alpenvereinu sice nikdy neslyšeli, ale pivo točí nejlepší. K tomu polívčička a panáčky zadarmo od hostů ze sousedního stolu. Asi mi to všechno neudělalo zrovna dobře na žaludek, protože jsem v noci nucen zcela nahý se vypotácet z pokoje na chodbu a z chodby na záchod za účelem memorování večerní stravy.
Martin a jeho cyklistický rukavice
Ráno naštěstí je moudřejší večera, takže plavým krokem šelmy prcháme po sjezdovce do Obertraunu a z něj zpět k autu našemu milovanému. Zbytek dne už jenom hodujeme megaburgery a vstřebáváme Pitovy moudra, které snad příště už poslechneme. Ani Pit, ani Karel Jaromír by však určitě nepochopili partičku českých odvážlivců pochodující přes silnici do lesa v ploutvích a s kyslíkovou bombou na zádech. Popravdě řečeno jsme tím trochu zmateni, protože v ploutvích na kletrštajgu snad ještě nikdy nikdo nikoho neviděl. Po chvilce tajného pronásledování mizí stopy v tůni u skály a jen světýlka pod vodou ukazují, kam všichni zmizeli. Inu, každý svého štěstí strůjcem a každému podle jeho libosti...hlavně když se člověk vrátí domů.
po cestě do Obertraunu došlo i na hlad a dali jsme si megaburger
Jak tam???
Autem do Hallstattu směr Obertraun, v nejbližší kurve (tedy zatáčce) u parkoviště stojí zelená cedule s informacemi o kletrštajgu. Od parkoviště vzhůru asi hodinka k nástupu. Po zdolání posledního lana po značce až na Gjaidalm. Za normálních okolností dolů lanovkou, jenomže poslední jede "už" v pět. Jinak pěšky po značce a sjezdovce do Obertraunu a po silnici zpět k parkovišti.
Naše časy???
Od cedule k nástupu 50minut, nástup -- Seit 1881 2h, Seit 1881 -- Putz Band 2h, Putz Band -- vrchol 40 minut. Vrchol -- Gjaidalm cca 40 minut Celkem tedy necelých 6 hodin na vrchol, ale byla tam nějaká pauza kvůli dešti. Dolů zpět k jezeru asi dvě hodinky po sjezdovce
S Sebou???
Helma, ferátovej set, dobrý botky a hlavně rukavice se všema prstama (ne na kolo) a nejlíp nenosit déšť, není to pak moc zábava.
Video ze Seewandu:
Pro ty, kdo jsou pomalí, jsem udělal hnusnej websejf na
http://www.ultimaklapteam.com/video/seewandws.avi.
Pro rychlejší je toho asi za 28MB ale v dobrý kvalitě, komu se to chce stahovat tak tady:
http://www.ultimaklapteam.com/video/seewand4.avi, ale nečekejte žádný zázraky, mimo to je tam kousek chyba ve zvukový stopě, tak se moc nelekejte.