Přežili jsme ve zdraví další kopec a tak se vám možná budou naše zkušenosti hodit, abyste ho ve zdraví přežili taky. Něco už jsme totiž oba s kámošem nalezli, ale fakt nás letos Weisshorn dokázal trochu překvapit, naštěstí ale ne zaskočit.

Termín

Jen co u nás slezly sněhy, začalo cukání a plánování. Alpy za rohem – tak co doma! Celkem rychle se našel druhý dobrodruh – Radúz, s kterým jsme vloni lezli Delagovu hranu Vajoletek (Mimochodem móóóc hezký, doporučuju) a letos nějaký ty písky v okolí Oybinu. O něco problematičtější byl už termín, protože toho na konec července a na srpen měl už celkem dost. Společný čas jsme tedy našli začátkem července a naplánovali v řadě pár kopců, kde jsme ještě nebyli. A tady si dovolím první poznatek: V červnu a začátkem července se tam moc neleze, je tam ještě krutě sněhu! Což jsme sice věděli, ale doufali jsme, že to nebude zas tak hustý. Bylo. Rozhodovat se dnes, asi oba jednoznačně řekneme, že raději počkat do září. Berte to jako nejdůležitější radu – teda pokud si zrovna nelibujete v lezení po koule ve sněhu.

Cesta

Maximálně jsme využili německé dálnice (Dresden-Chemnitz-Hof-Nürnberg-Ulm) a svítání nás zastihlo v Bregenzu. Dá se tu sjet ještě těsně před tunelem tak, že nenajedete na rakouskou dálnici, ale prokličkujete přes Fussach a Höchst rovnou na dálnici švýcarskou. Známku se vyplatí pořídit za cca 600,- Kč už v Čechách, pak ji stejným způsobem zas prodáte (Určitě se to nesmí :-)) Nezapomeňte si ve Fussachu natankovat, nebo pak budete zoufale hledat pumpy ve Švýcarsku někde v Churu. Klidnou liduprázdnou krajinou se přes Vaduz-Chur-Brig dostanete do Vispu, kde odbočíte na Zermatt. Dostanete se samozřejmě jen do Täsche, kde na začátku města (nebo spíš na konci Randy) je vlevo u cesty sympatický malý kemp. Ceny výrazně lidovější, než v jiném kempu nahoře u nádraží. Tady jsme nechali svému osudu auto a ženskou polovinu osádky, která se rozhodla zatím podrobně zmapovat okolí Zermattu. My jsme po krátkém potěžkání báglů pár přebytečných věcí vyházeli a vyrazili.

Chata Weisshornhütte, 2 932 m

Nástup na výstupovku je naproti kempu, přes recepci golfového hřiště o pár metrů níže a přes trať, pak pár desítek metrů dolů podle vody a ostře vlevo zpět a do vrchu. Kus jdete křížovou cestou, pak vás vede pěšina, je to dobře značeno. My jsme nástup netrefili, tak jsme se humorně prodírali různým křovím, než jsme natrefili na jinou cestu z Randy. Cesta s plnou bagáží trvá poctivých 5 hodin a za tu dobu jsme nepotkali živáčka.


 
Chata má kapacitu 30 míst a je v provozu od poloviny července do září, nocleh s průkazkou AV je za 26,- CHF. Jak je v těchto místech zvykem, až na sklad se chata nezamyká, tudíž se do ní dostanete i mimo sezónu. Dole vstupní vestibul, společenská místnost, návštěvní kniha, telefon, kuchyně a základní potraviny pro lidi v nouzi. Nahoře pak postýlky. Solární panely pro světlo, venku voda. Luxus! Pokud je vám to málo, je tu pár bas s pitím a nějaké dobroty, které si můžete koupit – na peníze je kasa na zdi.
Tiše jsme poděkovali, že to někde může takhle vypadat, zlikvidovali jsme z báglů první deka zásob a ulehli k odpočinku před náročným zítřkem. Předpověď pravila, že bude pěkně, ale pak se to má k večeru pokazit.

Pokus o výstup na těžko (cca do 3 700 m)

Druhý den jsme se vstali hodně brzo, ale hned jsme sebou zase flákli zpátky do kutlochu, protože venku usilovně pršelo. Prostě se to pokazilo dřív. Když se po několika hodinách konečně vypršelo, řešili jsme, jestli ještě vyrazit, nebo to odložit. Za b) sice bylo správně, ale my se rozhodli, že to přece jen ještě zkusíme.



 
Nad chatou začíná cestička, po které se dostanete ke kraji sněhového pole a po něm ke skalnímu prahu na spodním okraji ledovce. Odtud už krásně vidíte východní hřebínek Weisshornu, kam se musíte dostat. Buď po skalním žebru vlevo od ledovce, nebo – jak jsme zvolili my – po ledovci až k výraznému sněhovému žlabu a jím pak nahoru. Malý problém byl, že žlab měl sklon tak 50-55 stupňů a šustila jím zrovna jedna lavina za druhou. Když spadal všechen sníh, začaly pro změnu pršet kameny. Poučení číslo dvě: Čím později vyrazíte, tím víc toho na vás padá. Ideální je dostat se ke žlabu ještě před svítáním, tj. vyrážet max. o čtvrté. Nebo jít klasickou cestou, ne žlabem. Žlab je, jak klasik praví, sice delší, ale těžší a nebezpečnější cesta. (Nám se ale zalíbila tak, že jsme ji druhý den dali znova :-))
Lezení žlabem bylo neskutečně úmorné, taky proto, že jsme lezli natěžko. Kde byl žlab vyježděný od lavin, šlo to celkem dobře. Kde se muselo hlubším sněhem, propadali jsme se po pás a jeden krok jsme někdy dělali na deset patnáct pokusů. Oběma nám bylo po pár hodinách jasné, že je to na otočení, jen to nikdo z nás nechtěl nahlas říct. Rozhodnutí přineslo, až když si Radúz všiml, že jsem ztratil nedbale připevněné pouzdro na mačky. Než jsem k němu slezl nějakých 20 m, udělalo hop a bylo o dalších 50 m níž. Pak jsem si ještě na něj spustil menší lavinku, s kterou sjelo o dalších asi 300m až do nevidím. Když jsem se po půlhodině i s futrálem vyškrábal zase zpátky, bylo jasné, že dneska končíme. Brali jsme to sportovně jako trénink, ale trochu otrávení jsme byli. Hlavně jsme se ale rozhodli, že za stávajících podmínek není rozumné jít natěžko a pokračovat přes bivak Schalijoch na další kopce, jak bylo původně v plánu. Rozumné rozhodnutí a v pravý čas!
Následovalo intenzívní sušení na chatě, protože jsme byli od té bílé břečky oba úplně durch. Rozhodli jsme se ale na zítřek pro druhý pokus (ovšem nalehko!), protože předpověď slibovala poslední krásný den a pak cosi, z čeho nám na obrazovce mobilu naskakovaly pupínky.

Výstup žlabem (3 780 m)

 

Přes noc jsme se budili a sledovali počasí, takže i když jsme zaspali (nezvonil budík), bylo to jen o čtvrthodinku. Na obloze vymeteno, předzvěst ideálního počasí. Na poslední chvíli řešíme, co ještě necháme na chatě, kolik cepínů vzít– a vyrážíme! Výstup žlabem máme v paži, takže postupujeme celkem rychle, ale slunce je stejně rychlejší. Jen pozlatí vrcholky – už začínají pršet první šutry. Když mezi námi bezhlučně proletí první velký jak dvě hlavy, beru si už i já přilbu. Ne, že by k něčemu byla, když se takový kus skály dobře trefí!



 



 

Střídáme se, postupujeme nahoru a hlavy máme vyvrácené nahoru, jak číháme na další šutr. Neboříme se už tolik, jako včera, protože jsme mnohem lehčí a sníh je teď ráno o dost tužší. Ideální pro oporu jsou hůlky, pomáhají v tomto terénu víc než cepín. Jen lituju, že mám u nich moc malé terčíky, často je utopím až po lokty do hlubokého sněhu. Teoreticky by se tu dalo jistit, pokud bychom tu a tam nacpali do sněhu nějakou tu kotvu, ale ani nás to nějak nenapadne. Ostatně terén dovoluje v pohodě proklouznutí a bezpečné zastavení předními hroty maček. Dobrých maček!, s turistickými by se člověk dávno válel dole na ledovci. Žlab se několikrát rozvětvuje a my se pořád držíme vlevo. Ke konci je žlab ještě strmější a plný ledu a šutrů, přecházíme tedy raději na stabilnější skalnatý terén vlevo od žlabu. Docela rychle jsme pak na hřebínku, po kterém vede naše další cesta.

To už máme kolem sebe ohromující panorama, jeden vedle druhého jsou tu do ohromné podkovy vyrovnány nejkrásnější masívy Alp. Chvílemi, kdy nám to milosrdně dovolí počasí, se z té nádhery kolem tají dech.

Hřebínek (3 780 – 4 050 m)

Skalnatý hřebínek, jak ho máme dopředu nastudovaný z popisů trasy, má úplně jinou podobu, než čekáme. Přiznám se, že se mi moc líbil a považuju ho za nejhezčí část výstupu, ale současně musím varovat – v tomto období je mimořádně obtížný a nebezpečný. Je málo míst, kde neleží sníh, navíc je sníh měkký a boří se. Pokud by žlab šel teoreticky odjistit, tady je to zhola nemožné!! Hrabat ve sněhu a hledat místo na vklíněnce či smyce je taková blbost, že o tom ani neuvažujeme. Prostě se jde dál a jen si při postupu hlídáme každý krok a máme cepín v pohotovosti. Sklon svahu na obou stranách je kolem 60-75 stupňů, žiletka nahoře je s bídou 20 cm. Uvažuju, co je lepší – jestli padat doleva, kde je kolem 700 m, nebo doprava, kde je přes kilometr. Výsledek by se asi moc nelišil. Zajímavé je do té žumpy koukat, tu hloubku cítíte celým tělem. To je jedna z věcí, které nikdy nevyfotíte...



 



 

Na místě je připomenutí, že tato pasáž výstupu je v zde panujících podmínkách o respektu, opatrnosti a absolutní jistotě. Strach tu nemá místo a byl by začátkem rychlého konce (To není nějaké plácání do prsou, ale dobře míněná rada!). Pro koho je nemožnost jištění frustrujícím zážitkem, pro toho mám jednoznačné doporučení: Jděte sem o měsíc později, když je hřebínek bez sněhové čepice. To pak užijete železo či textil na každém kroku, my to holt jen ponosili po horách. Rád bych taky předešel kázáním moralistů o tom, že tento článek je návodem na to, jak se rychle zabít – naopak, má za cíl upozornit na realitu zde panující a dát vám možnost této situaci se vyhnout.


hi-res

V místech, kde jsou převěje, jdeme níž a v převěji se přijišťujeme cepínem. Hodily by se dva, ale druhý jsme si chytře oba nechali na chatě. No nic, možná někdy příště. Cestou je i několik krásných lezeckých partií, malých věžiček, které lehce zdoláváme a vesměs tu nacházíme i kruhy pro slanění při zpáteční cestě. Jen jedna vyšší věž (Je u ní pamětní deska) se lehce obchází a leze zleva, je to pohodlnější. Moc výškových metrů nepřibývá, ale cesta je tak náročná, že jsme utahaní jak psi. Na konci přibývá sněhu a hřebínek přechází v sněhové plató, pozvolna víc a víc nakloněnou severovýchodní stěnu. To už si můžeme na chvilku oddychnout, vizuálně je to tu o fous bezpečnější. Oběma je nám ale jasné, že jestli je něco nebezpečnějšího než hřebínek, je to hřebínek cestou zpátky! Počasí, které bylo doteď velmi ohleduplné, se začíná chvílemi trochu kazit a je nám jasné, že může brzo nastat závod o čas.


 

Vrcholová partie (4 050 –  4 506 m)

Moc se tedy nezdržujeme a vyrážíme při kraji stěny ostře vzhůru. Kopeme chvilku schody do nebe, když tu Radúz zajásá, že vidí kříž. Nějak se mi to nezdá, čekal bych ještě pár set metrů – a ovšem, byl to planý poplach. Když přijdeme blíž, vidíme po levici jen nějaké technické zařízení s anténou. Zato když se na chvilku rozeženou mraky, konečně uvidíme vrchol. Musíme se ale tak zaklonit, že málem přepadneme na záda, je tak neskutečně vysoko, že je to až demoralizující. Terén je sice už výrazně lehčí, sněhový svah 45 stupňů (jen místy do 60 st.), ale sil povážlivě ubylo. Tedy mě určitě, takže začínám trochu zvolňovat tempo. Přece jen je trochu znát rozdíl dvaceti let a horší fyzička :-( Po nekonečných 300-400 výškových metrech pak konečně dorážíme ke skalnaté vrcholové pyramidě s křížem.


 

Na vrcholu se zdržujeme jen krátce, počasí přece jen začíná hrozit. Ani podmínky pro focení nejsou ideální, i když nám občas mraky umožní nějaký ten nádherný pohled. A že jsou to nádherné pohledy! – ostatně: kolikrát za život se vám podaří vidět Matterhorn zeshora? Trochu tu tedy posvačí me, nafotíme vrcholové foto, tiše poděkujeme hoře a začínáme pomalu sestupovat.

Sestup

Po vlastních stopách se vracíme a sjíždíme čelem ke svahu sněhovou plochu. I to je tu namáhavé, tak občas lapáme po dechu. Před hřebínkem krátce odpočineme, ať na něj vletíme v klidu. Naše stopy jsou tu už místy zaváté, ale cestu zpět hledáme relativně snadno. Na čtyřech pěti těžších pasážích rádi využíváme kruh a rychle a bezpečněji slaňujeme. Problém nastává u nejvyšší věže, kde jsme nenašli kruh a hodili lano kolem šikovného šutru. Když jsme slanili 25 m, zjistili jsme, že se lano na šutru hezky kouslo. Chvilku jsme s ním bez jakéhokoli efektu cvičili, no a pak jsem holt sundal bágl a dal jsem si tu věž pro velký úspěch ještě jednou :-)


 


Příjemný byl sestup žlabem, opět jsme ho větší část sjeli čelem ke svahu, v dolní části, kde přechází do ledovce, se pak už lze otočit a skákat dolů. Cestou sice začalo sněžit, ale vidina chaty a radost z úspěchu (a přežití :-)) nás celkem slušně popoháněly. S přehledem za světla jsme shazovali bágly v chatě. Dehydrataci vyřešilo asi pět litrů čaje :-) Den poté se počasí dokonale pok..vilo a v půlce Evropy několik dní nepřetržitě lilo.

Zhodnocení

Weisshorn je nádherná hora, kde najdete snad veškerý myslitelný terén.

Weisshorn je ale taky hora velmi obtížná, zejména za extrémních podmínek. Náročnost je dle našich zkušeností rozhodně vyšší, než např. u Mont Blancu (z Ref. des Cosmiques), Matterhornu (z Hörnlihütte), Domu (z Domhütte přes Festigrat) apod., o turistických kopcích typu Weissmies ani nemluvě.

Do července je na východním hřebenu Weisshornu sníh, který prakticky znemožňuje jakékoliv jištění. Trochu lepší situace se dá očekávat na Schaligratu, je situován na jihozápad, takže sníh mizí dřív.

Zde popsanou cestu doporučím jen dosti zkušeným horolezcům.

Nedoporučuji lézt natěžko, pokud je ještě nahoře sníh (do půlky července). I nalehko je to pěkná rasovina.

Časově počítejte s cca 9 hod. od chaty nahoru, 5 hod. zpět (bez záchrany kouslého lana :-)). Od chaty je to bezmála 1 600 výškových metrů velmi exponovaného lezení (Pro srovnání: Matterhorn cca 1 200 m o dost lehčím terénem, případně od Solvayky necelých 500 m).

Potřeby

sedák

lano 30-50 m

smyce, bambule, vklíněnce, expresky – měli, ale nepoužili jsme

hole pro výstup hlubokým sněhem (větší terčík)

dva lezecké cepíny (lepší než turistické) s poutkem na sedák

lezecké mačky (určitě ne turistické!)

přilba

dobré + jedny rezervní rukavice

čepice, lépe kukla

sluneční brýle

krém s faktorem min. 30, lépe 50, 70

čelovka

voda (naposledy je ve žlabu)

mapa (1328 Randa 1:25 000,)

mobil s navigací (např. Oruxmaps) pro bloudily v mlze

pojištění AV

lékárnička

Díky hoře a Radúzovi za společnost!