Začátkem dubna roku 1994 pořádal polický horolezecký oddíl zájezd na Chatu pod Rysy. Spousta lidí říkalo, že to je na zimu už dost pozdní termín, ale stejně se jelo.
Už po příjezdu do Tater počasí nestálo za nic. Padal mokrý sníh a samotný výstup na Chatu pod Rysy byl dost velký záhul. Dva dny jsme se plácali kolem chaty a nedalo se nic kloudného dělat. Předpověď na další den hlásila zlepšení. Večer jsme připravili kvéry na lezení s tím, že zaútočíme na "Galerku". Kdykoliv předtím, když jsem stál v Sedle váhy, jsem pozoroval tu krásnou stěnu. Tolik obdivovanou, tolik zatracovanou. Měl jsem již zkušenosti ze zimních výstupů v Malém Kežmarském štítu. Padla i zimní diretissima. Ale Galerka je Galerka a sen každého tatrance.
Čtvrtého dubna ráno za svítání odchází trojice lezců z chaty směr Česká dolina. V Sedle váhy opatrně zleva obcházíme převěj a sedáme do žlabu. Jím po zadku sjíždíme dolů a vyskakujeme na sněhovou pláň . Vpravo po vrstevnici jdeme ke Galerce. Přicházíme k nástupu staré polské cesty, která je v levé části. S radostí zjišťujeme, že celá první dýlka je vysněžená tvrdým firnem, a tak ji zdoláváme všichni tři současně. Dolézáme k prahu, který je vpravo vyledněn. Chvíli tam blbnu a nakonec to jako správný pískař obcházím vlevo po takových "rajbasových" plotničkách, až smrdí žula. Počasí nádhera, jde to jako po másle - krásné zimní lezení. Asi po čtyřech dýlkách jsem si všiml, že se od Rysů blíží fronta. Začalo to nenápadným sněžením a čím dál tím víc padaly prachové lavinky. Mohly být asi dvě odpoledne a šlo do tuhého. Nahoru či dolů ? Zatroubil jsem na polnici k ústupu a slaňujeme dolů.
Dole na nástupu balíme lana a již na sebe téměř nevidíme díky hustému chumelení. Najednou rána !, jako když vystřelí z děla. V místech, kde jsme před chvílí slanili vyjela lavina, která s hukotem mizela v dolině. Beze slov jsme opustili toto místo a vydali se k Sedlu váhy. Šel jsem jako první a vstoupil do sněhového pole. V tom okamžiku se to se mnou utrhlo a pomalinku sunulo dolů. To sněhové pole by se dalo přirovnat malému "Václaváku".Instinktivně jsem udělal několik úkroků doleva a vystoupil z jedoucí masy. Hned potom se to zastavilo. Co dál ? Musíme to přejít, jinak není cesty zpět. Po jednom opatrně přecházíme na druhou stranu. Čerstvě napadlý sníh nám ztěžuje výstup do sedla. Nastřídačku prošlapáváme. Stmívá se." Rozsvítíme jednu čelovku ", říkám klukům. Před sebou už vidím rysy Českého štítu. Jsem poslední v prošlapávání a odpočívám.. " Kurva Ondr.. !!", to je poslední, co vykřiknu v domnění , že na mě padá parťák. Obrovský tlak mě pokládá na záda. Nemohu dýchat a sune mě to po zádech dolů. Je to jako mít na hrudi balvan. V tu chvíli jsem si myslel, že je to konec. Je to chvíle, kdy duši opouští heroismus a tělo výkaly ( téměř:)). Pak se to rozjelo. Kotoul vzad a já se konečně mohl nadechnout. Jízda pokračovala. Lítal jsem v tom jak v mlejnici. Ruce instinktivně před obličejem. Rána!- hvězdičky. Cítím, jak v tom letím a další rána za ránou. Koordinace žádná. Modlím se, ať se to už proboha zastaví.
Najednou ticho. Ležím na úplně ztvrdlém sněhu a vůbec nic nechápu. Zjišťuju, že jsem celej. Zahazuju dvě panenky lana, které jsem měl na zádech, a tím se osvobozuju. Začínám volat kluky." Ondróó, Leošíí !". Nic. Ten hrůzný pocit strachu, jako když v 17-ti vezmeš s kámošema tátovi auto. Vybouráš ho a ještě se někomu něco stane. Já tam ty kluky vzal a teď nevim, jestli jsou naživu. Vyšlapávám kolem sebe kolečko. Nevím, kde je dolu a kde nahoru. Je tma. V duchu si říkam, že jsem dozávodil. Odtud není cesty..
Pořád volám. Po nějaké době se mi zdá, že slyším hlas. Znovu volám a již zřetelně slyším: "Tady!". Byl to Ondra. "Rozsviť čelovku", volám na něho. Po chvíli se objevil kužel života. " Aspoň my dva," objímám Ondru. Najednou se vedle ozval Leoš: "Broňku, průser, přetrhl jsem ti popruh toho tvýho novýho batohu! "." Ty vole, Leoši, to je hovno! Kluci, my to přežili."
Mažem odsud pryč. Je kolem osmé večer a my putujem přes pleso a musíme udělat záhrab, jinak nemáme šanci přežít do rána. Máme ho asi za dvě hodiny, ale ne příliš hluboký. Po nekonečné noci se vítr utišuje a my zdrháme směr Bělovodská dolina. Za tábořištěm v Bělovodské bylo tolik sněhu, že jsme zvolili jít potokem a dále lesem. Asi po čtyřech hodinách jsme narazili na lesní dělníky. Byli to poláci. Poprosil jsem je, aby nás za úplatu odvezli do Lysé Poljany. Kočí koně hnal tak,že nás málem převrátil. V Lysé Poljaně jsem utíkal na celnici a nechal si spojit horskou službu. Ohlásil jsem svoje jméno a dispečer mi řekl:" Moment". A někam začal volat.
Později jsem se dozvěděl, že v tu dobu, co jsem volal na "horskou", tak v Sedle Váhy stál chlapíček z "horské" Pavol Rajtár a byl připraven sjet do České doliny a pátrat po nás. Ve chvíli, kdy chtěl sjet mu zapípala vysílačka a vše se o nás dozvěděl.
Na "horské" ve Smokovci otevřu dveře a sloužící dispečer na nás vyhrkne: "Vy stě z tej Českej doliny!".
"Jasně".
" Tak aké to bolo?"
" No, nic moc".
"Chlapci, hory sú také...".
díky za zajímavý příběh.. více takových jako je tento:-)
nepodcenili jste trochu předpověď počasí, je mi jasné, že nebyl internet, ale i tak..
ps.: sice je to krátké, ale mohlo to být umístěno mezi články, snad..
Broňku, to už se řadíš mezi rakváče že začínáš psát memoáry (-: ? A budou na pokračování? Pokud vím tak co Tvůj zájezd to podobný průšvih a z každého byl nejméně jeden nadějný polický adept, kterého takový zážitek odradil od kariery horolezce (-:. No ještě že mne jsi neodradil.
Jasně Honzíku,bylo to v Galerce,v Nové polské cestě v poslední dýlce ti vypadlo rameno.Dramatické noční slaňování a po té na chatě oprava Tvého ramene.Čau Broněk
Zdar Bronku, to je perfektni clanek! Tady se to cte pekne, ale kdyz s tim pak strasis ostatni v Tatrach tak pak clovek hodne premejsli kam jo a kam uz ne:-D
Napsané to je pěkně, ale co nějaké ponaučení? Že hory jsou takové? Vždyť jste udělali pár zásadních chyb! Sápat se v novém sněhu do Váhy se mi jeví jako čiré šílenství a asi nezačalo sněžit z minuty na minutu. A nestačím se divit komentářům, které autora plácají po rameni... Ten sestup do Javoriny byl asi pěkně krutý... Ale je to fakt dobrý čtení
Jasný souhlas s tebou, horálče.Ten výstup měl spoustu hrubek.Ta zásadní a osudová byla jít do té Váhy.Rozhodnout se ve vichřici zda jít nahoru za cca 2 hod nebo Bělovodskou 8 hod,to ti v hlavě rotuje.Zvítězila vidina chaty. Věř mi, že jsme se dlouho rozhodovali.Dnes když vidím, jak si někdo vykračuje v podobných terénech, tak mě mrazí.Někdy je lepší obejít celou republiku. Ten článek je jen článek a možná,že si z něj někdo veme ponaučení. Čau Broněk
Pekny clanek! Takovychto akci jsme si zamlada v horach uzili habadej a nikdy se nam nestalo ze by to nedopadlo dobre.Jinym, pravda, mozna ano. Nejak se mi nezda, ze by tam kluci udelali nejakou chybu, zvlaste kdyz jsme o lavinach vedeli jen to , ze se ma pry plavat a ze mohou nekdy a nekde spadnout. Lavinovka byla vymozenost jen pro majetne.Dnes sedite na IT a ctete a ctete o nebezpeci lavin a az na vyjimky nic nevylezete,to my sic taky ne, alespon jsme ale lezli...jako treba Bronek....do pulky.
A co Rajtár kterej chtel sjet z Vahy pod Galerku? Byla by to chyba? Tezko hodnotit pro nekoho kdo neni na miste a vubec nezna jake byly podminky a muze jen usuzovat podle (subjektivniho) popisu.
Nojo, to se tak delaji chyby. Nekdy je lepsi risknout nez zmrznout, nekdy je lepsi bivakovat, nekdy je lepsi to dojit... bohuzel, tohle se nejlip da poznat zpetne a z kresla domova.
Nekdy je potreba vybrat nejmensi zlo, nejmensi chybu. A poznat to na miste, co je je minimalizace rizika, to je docela tezky.
Já loboval za to, že se půjde dolů do Bělovodský, hned jak se ukázalo, že je to nestabilní jak prase. Sestup dolů, ale má několik háčků Česká končí velkou hranou a hledat cestu při svitu čelovek by mohla bejt docela zábava. Druhej den když sme se trmáceli dolů, bylo po pás sněhu, chvílema sme šli radši potokem a i tak sem myslel, že nedojdem. Kdybych věděl jáká to bude raubířina, nevím jestli bych nenavrhnul zkusit to znovu nahoru laviništěm, když už ten vankůš vypad.
No to je právě to těžké rozhodování, kdo zná sestup Českou a Bielovodskou, tak určitě bude hledat všechny možné důvody hrabat se i v novém sněhu do Váhy, ale výsledek je takový jaký je. Je to fakt těžké říct seru na to a jdu 15km hladovej, nasranej a ještě nevyspanej a pak objet celé tatry a jít zase tři hodiny na chatu. Nebo být za hodinu ve Váze? Takže si myslím, že nejde říct takové jsou hory, ale takové je rozhodování v horách... Zdar
V poslední době jsem měl taky docela dost akcí na hraně.A už jse si jaksi zvykl, že po takové akci se najde mnoho chytráků, kteří ví nejlíp, jak jsme se měli za dané situace rozhodnout. Jenže horolezectví je prostě riskantní sport. Kvůli rychlosti jdeš na lehko bez spacáku, potká tě bouřka-zmrzneš. A doma tě po smrtí zjebou, žes podcenil výstroj. Jiný týpek si z toho veme ponaučení a jde na těžko-spacák atd,ale vláčí se s tím matrošem stěnou tři dny a pak na něj spadne šutr. A doma ho zjebou za to, že byl moc těžký,dlouho mu to trvalo a tak se neúměrně dlouho vystavil objektivnímu nebezpečí. Často rozhodnutí v horách není černobílé-toto je dobro, toto je zlo. Téměř všechno je kompromis, který má své nedostatky. Takže téměř pokaždé,když se ti něco stane, si jiní najdou důvod, za co tě soudit.
Pěkný článek
Registrace
Metodika
lezec.cz
Jak skončila jedna tatranská túra ...
GPS a mapové aplikace