Při nahlížení do diskusí o magnéziu, které se tady na Lezci v poslední době odehrály

a do kterých sklouzly i původně úplně jiné debaty, se člověk opakovaně utvrzuje v tom, že jde o hodně neuralgický bod.

Nejsem si jistý, jestli má smysl ho vůbec ještě dál jitřit jakoukoli zmínkou. Na druhou stranu situace mezi pískovcovými lezci způsobená „problémem magnézium“ je dost neutěšená a mohla by se trochu zlepšit. Dusit něco pod pokličkou a čekat, jestli to samo nevyhnije, asi není řešení. Takže jsem vyprovokován těmi debatami nakonec přeci jen ve volné chvilce sepsal následující textík, který nepředstavuje nic nového, jen se to snaží podat dohromady a vyzdvihnout řešení, které by podle mě snad jako jediné bylo v současné situaci možné a respektovalo by v rámci možností oba tábory, ale které zatím ve všech diskusích vždy víceméně zapadlo.

Třeba je ale veškerá taková naděje jenom důsledek mého předčasného měknutí mozku. Jednak předpokládá dost velkou ochotu k ústupkům, a kromě toho mě často nad diskusemi o mg. napadá, že jde vlastně z velké části jen o zástupný problém. Že je to prostě jen záminka pro uvolnění všemožných frustrací a agresivní vybití nashromážděného napětí. V tom případě se asi nic nevyřeší. A i kdyby přestalo být problémem mg., našel by se vzápětí nějaký jiný.


ilustrační foto © Lezec.cz

Jednoduché a zásadní řešení problému asi není reálné.
Při návštěvě oblastí, jako je Labák, Tisá, ale i Prachov nebo Teplice, je asi každému jasné, že se s magnéziem leze; a především v těžkých cestách (od IX výš) docela běžně. Lezců, kteří ho používají, je tolik, že by asi nebylo střízlivé myslet si, že je možné situaci radikálně změnit. Asi jediná možnost, která se nabízí, je represe, ale to jednak není zrovna vhodné řešení – vedla by k ještě mnohem většímu vyostření vzájemné nevraživosti – a jednak by stejně podle mě v dohledné době a při takovém rozšíření mg. nic nevyřešila. Důsledkem by byla spíš nějaká zákopová válka; sem tam by někdo z lezců dostal pořádnou pokutu, sem tam by se někdo porval s ochranářem a nepomohlo by to podle mě ničemu. Jenom by ve skalách začalo být ještě víc dusno.


ilustrační foto © Lezec.cz

Na druhou stranu není naděje myslet si, že ti, kteří lezou „bez“, vymřou nebo něco podobného. Rodí se stále noví. I mezi „militantními odmítači“ jsou často celkem mladí lezci a není důvod myslet si, že to tak v dohledné době přestane být. Magnézium není generační záležitost. Vedle mladých antimaglajzových fundamentalistů potkáte ve skalách prošedivělé strýce, kteří lezou s pytlíkem sedmičky (v Labáku už jsem byl svědkem několikrát). A v sáčku mají mg., žádný jemný písečný prach nebo piliny.
(Těmi fundamentalisty se nechci strefovat jen do jednoho tábora. Demagogové a agresivní individua jsou na obou stranách, viz kteroukoli diskusi na Lezci.)


ilustrační foto © Lezec.cz

Proto bych řekl, že preference mezi lezci asi budou ještě delší dobu rozvržené nějak podobně, bez naděje na zásadnější změnu. Netroufám si odhadnout procentuální zastoupení. Ale zdá se mi, že obě skupiny jsou tak velké, že se ani v jednom případě nedá mluvit o výrazné menšině a na základě toho se přiklonit k jednoznačnému řešení zdůvodněnému prostě přehlasováním. To by mohlo fungovat při poměru 8/2 a podobně, ale to asi není náš případ. (Ostatně jak to počítat? Kalkulovat i s pasivními a rekreačními lezci? S těmi, kdo přijedou na český písek dvakrát za rok třeba z Moravy? Nebo počítat za bod vylezenou „cestu s“ či „bez“?)


ilustrační foto © Lezec.cz

Stejně tak si nemyslím, že by situaci vyřešil nějaký nový, tentokrát jistě jednoznačný vědecký průzkum, který by řekl, že skále mg. ve srovnání s potem škodí či prospívá výrazně víc. Asi by šlo zase spíš o vyhozené peníze. Změny patrné v horizontu desítek, ale spíš stovek až tisíců let asi málokoho z lezců skutečně zajímají. Skalám škodí především, že se po nich leze. Kvanta osazených jištění, olámané chyty, sešlapané svahy… (Skalák, skanzen, kde se prakticky nepráší, svědčí o zhoubném vlivu masivního lezení asi dostatečně.) A s lezením asi nechce přestat ani jedna skupina.


ilustrační foto © Lezec.cz

Zdá se mi rovněž trochu zavádějící mluvit o nějaké přirozenosti („přirozené/přirozenější je neprášit“), protože přirozenost je zase účelově vytvořený pojem, mýtus, v žádném případě ne nic přirozeného a samozřejmého, ačkoli dnes nám to tak může připadat (řekl bych, že se mohl objevit tak někdy za romantismu, u Rousseaua nebo tam někde). Člověk také patří do tohohle světa a ne jenom jako pravěký sběrač; ono se to celé tak nějak přirozeně vyvinulo až k atomovým elektrárnám a outdoorovým aktivitám s hi-tech vybavením. Pokud se představou přirozenosti, která spočívá mj. v minimalizaci pomůcek, někdo řídit chce, je to v pořádku, možná bude působit jako vzor pro ostatní, ale těžko na ní lze postavit nějaký nátlak na druhé.
A konečně bývá jako argument zmiňována nižší sportovní hodnota výstupu „s“. (Tady nejde o nějaký filozofický pojem, ale o měření výkonu.) Rozhodování mezi pohodlím a sportovní hodnotou je ale asi nakonec zase věc každého lezce jednotlivě, aspoň dokud se neúčastní nějakých závodů, kde by to bylo dáno v pravidlech. Samozřejmě uznávám, že vylézt cestu „bez“ je nebo může být hodnotnější. Ale podstatné je, jestli to lezci za to stojí, podle toho se nakonec rozhodne. Mnoha lezcům asi ne. Zvlášť, když stejnou cestu „s“ lezou i další.
Argument „je to zakázané“ (jako odvolání se „k vyšší instanci“) s dovolením pominu. Řekl bych, že to vlastně není argument, ale spíš nátlak, který míří k té represi. A měl bych pochybnosti o adekvátnosti „zákazů a příkazů“, na jejichž dodržování, je-li třeba, dohlíží státní orgán, v případě takových problémů, jako je maglajz. Myslím, že je to spíš vnitřní problém lezecké komunity. A věc otevřené diskuse, i když se často jeví dost bezvýchodně.


ilustrační foto © Lezec.cz

Takže se mi nezdá, že by situaci mohl jednoznačně vyřešit ve prospěch jedné krajnosti agresivní nátlak (či represe), ale ani argumenty.

Řekl bych, že jediné důstojnější řešení současné situace je pokus o nějaký kompromis.
Jezdíme do skal my i oni, všichni si chceme dobře zalézt a agresivní dusno nám to moc nezpříjemňuje.
Myšlenka, kterou chci opakovat, není nic nového. Přinejmenším letos se už objevila v různých diskusích několikrát. Ale vždycky zapadla, mihla se v komentářích, nebo – v případě článku Jéni Paula v CAO News – stála mezi řadou dalších záležitostí. Takže bych ji teď rád znovu vypíchl a zkusil prozkoumat, jestli by se náhodou přeci jen nenašla ochota ji akceptovat.


ilustrační foto © Lezec.cz

Jde o to, že by ti, kteří práší, omezili používání magnézia na cesty od určité obtížnosti výš. V návrzích zatím většinou padalo číslo IX.
Chápu, že je to číslo, které se asi řadě těch, kteří dnes v Labáku s chutí maglajzují v cestách za VIIb nebo VIIc, moc líbit nebude.
Samozřejmě je to hranice, která není nějak jednoznačně objektivně stanovitelná (jako že od devítek už to fakt potřeba je, ale do té doby ne). Každý má své maximum jinde, pro každého je těžké něco jiného. Velkou roli hrají momentální podmínky – teplota, vlhkost atd. Jsou tu individuální rozdíly, každý se asi potí trochu jinak. Víc se potíte, když máte strach, když máte prolezené prsty atd. Takže nějaké objektivní stanovení meze asi možné není.
Na nějaké hranici bychom se ale domluvit měli, jinak se nedostaneme nikam. Při pokusu o její určení jde spíš o to, že větší část těch, kteří lezou bez magnézia – a jeho stopy jim pochopitelně v cestách mohou vadit – se pohybuje spíš na „lehčích“ a klasičtějších cestách, což jsou převážně cesty obtížnosti VII či VIII (plus ta písmenka k tomu). Naopak od devítek výš už magnézium, zdá se mi, mezi lezci převažuje; kdybych se nebál, že podráždím, řekl bych, že je tu skoro normální. Samozřejmě jsou výjimky. Najdou se lezci, kteří lezou desítky bez, jde to, jistě že ano (a na maglajz zpravidla právě tihle nenadávají zdaleka tolik jako jiní, kteří se nepohybují ani náhodou tak vysoko) – a naopak takoví, kteří bez pytlíku nevlezou radši ani do šestky.


ilustrační foto © Lezec.cz

Kompromis samozřejmě předpokládá ústupky a ochotu na obou stranách.
Ti, kteří práší, by si, pokud by chtěli lézt lehčí cesty, museli vyzkoušet, že to bez mg. jde taky. Možná za cenu trochy luxusu, v těchto cestách většinou hlavně psychického, ale jde to. Čím lehčí cesty, tím – zpravidla – větší chyty nebo položenější terén. Na ostrých hrazdách se dá většinou udržet i bez mg. Ve spárách a komínech je už vůbec na nic.
Naopak ti, kteří nepráší, by se smířili s tím, že devítky a desítky většinou asi zabílené budou. A nenapadali by toho, kdo si pytlík do takové cesty vezme nebo kdo se s ním v takové cestě nechá vyfotit. Pokud by tyhle cesty chtěli zkoušet, buď by si maglajz taky vzali, nebo ne, ale počítali by s tím obílením jako s nutným zlem. Ono už je stejně v těchto cestách reálné i dnes.


ilustrační foto © Lezec.cz

Motivací pro to, přistoupit na nějaký podobný kompromis, jsou především ohledy k druhým. Z obou stran. Ohledy k těm, kteří lezení chápou trochu jinak než já, ale chtějí se pohybovat ve stejných skalách jako já. Někdo vnímá pískovcové lezení spíš jako jakýsi životní styl, podstatný je moment dobrodružství, dobývání, úcta k tradici a pobyt v přírodě vůbec, někdo zas prostě jako sport a podstatný je fyzický výkon, co nejtěžší kroky na hranici možností. Zdá se mi, že jenom hlupák může mít v podobných případech neochvějnou jistotu, že zrovna jeho pohled je ten jediný pravý a kdo ho nezastává, nemá právo (ve stejných skalách) žít, a nebo je aspoň méněcenný. Skály jsou tu bohužel jenom jedny. Tenhle kompromis by představoval pokus najít v nich místo pro obě skupiny.


ilustrační foto © Lezec.cz

Osobně se to pokouším praktikovat a nebolí to. Když je na to počasí, není problém neprášit ani na těch těžších cestách. Je tady ale opravdu potíž v podmínkách. Ambiciózní lezec by se nejpozději v květnu musel stáhnout na klimatizované stěny či na vápno a na pískovcové lezení venku by zbývaly zhruba dva měsíce zjara a jeden na podzim. Což není ideální. Zvlášť když v tuhle dobu každou chvíli prší.

(Zastánce „jiného“ stylu ovšem takové dilema často demonstrativně nechápe: všichni přece můžeme lézt ty stejné sedmy nebo osmičky a jednou za čas holt někdo něco víc, nejde přeci o číslo, ale o zážitek. Jenže každý ten zážitek asi vidí v něčem jiném. Ambice snad nejsou v principu nic špatného, každý je realizuje jinde, proč by nesměly mít místo v pískovcovém lezení?)

Začal jsem se pokud jde o magnézium programově omezovat asi především právě z ohledu k řadě konkrétních známých a kamarádů, kteří lezou „bez“, a chápu, že jim není příjemné, když je jejich cesta, většinou klasická linie, zabílená. Člověk si pak někdy může připadat spíš jako v hale, a do haly oni většinou nechodí. Na druhou stranu se mi stalo jen zcela výjimečně, že by mě tihle známí okřikovali, když jsem si někde mg. na nějaký svůj problém vzal. Z toho by zase plynulo, že to jde i bez nadměrných emocí a že ten problém nemusí být tak horký, jak vypadá.
Takže závěrečná otázka: Myslíte, že by ta utopie šla zkusit?