Teplicko - Adršpašské skály, nebo jen Adršpach přitahují celoročně davy turistů. Ne málo jich tam bylo i o prodlouženém víkendu 26. - 28.9. Logicky. Bylo nádherné počasí. Poslední teplý víkend před nastávající zimou. Kromě turistů, kteří si zaplatí u brány vstupenku a pak si projdou jeden z okruhů začínajících u pískovny, po cestě obdivují skalní bloky i osamocené skály, svezou se lodičkou přes jezírko a milionkrát se vyfotí u té či oné skály, se tou dobou vyskytovala v Ádru i jiná skupina lidí.


Tato skupinka se od běžných turistů už víc lišit ani nemůže. Někteří lidé si myslí, že to jsou blázni a cvoci, nebo také hazardéři se životem. Oni sami si říkají horolezci. Běžný turista se pozná tak, že má většinou dost nepohodlnou obuv na chození a bílé plátěné kalhoty. Některé dámy vyrazí i v podpatcích a pěkně namalované. Navíc se většinou zastavují u každé skály a koukají na ni s otevřenou pusou a pokorně se drží značené cestičky. Mezi nimi se nenápadně prodírají skupinky lidí s děravými, nebo záplatovanými kalhotami, podřenýma rukama i nohama. Mají velké batohy, aby do nich naskládali veškerý matroš, a už vůbec nechodí po značených cestách. Většinou odbočí někam mezi skály, aby nebyli vyjeveným turistům příliš na očích a večer se koupou nazí u cedule zákazu koupání v pískovně. Z kempu, kde odloží lezecké vybavení, pak pokračují k "Tošovákovi" oslavit, že přežili další lezecký den. Kdyby do té hospody přišel někdo neznalý, tak by se asi dost divil. I přestože na obrazovce běží fotbal, nikdo mu nevěnuje nejmenší pozornost. Všichni si u stolu vypráví co, kde a jak ten den lezli. Přitom předvádějí neuvěřitelný tělocvik, jakže tam byla ta hranka daleko, popřípadě, do jaké to spáry nalezli.


Občas se večerní sezení protáhne až do rána. Kdo by taky chtěl ráno přijít pod skálu, kde je první kruh ve dvaceti metrech a po cestě jsou jedny hodiny a možná jeden uzlík, střízlivý? Poté si prvolezec vybere nějakou pěknou rozlezovou cestu. Pomalu se nasouká do sedáku a rozbalí lano. Přes ramena si naskládá smyce všeho druhu, od tenkých kulatých, přes ploché a až po lanovice. Na sedák si naskládá presky, nasouká se do lezek a rozvážně vyrazí. Do první spáry založí "tutovej" uzlík a relativně jištěn pokračuje stále výš ke kruhu. Náhodou potká ještě jedny hodiny a pak už jen doufá, že gravitace zrovna nebude dávat pozor. Pod ním ho obezřetně sleduje druholezec, ten na bezpečnějším konci lana, a vykecává s dalšími horolezci, co zatím nikam nenalezli. Jeho pozornost si získá lehce vyděšený kolegův křik, kam že to má lézt, že tam nic není. Na to mu kolega dole, po zběžném zhlédnutí situace odvětí, že nejlépe nahoru a na držení má přece celou skálu. Prvolezec pozdě zalituje, že podobné rady typu - to vysublimuješ, dává taky. V situaci, kdy stojí na ničem, drží se ničeho a doufá, že umí levitovat, udělá jeden morálový krok a hurá - kruh je na dosah. Následuje obtížný odlez od kruhu. Ten je ale většinou v klidu, protože železo je železo a kdyby se náhodou něco stalo, tak se padá do kruhu. Po cestě ještě jedny hodiny a pak hurá na vrchol. Vítězství je naše. Teď už jen odjistit druholezce, napsat se do vrcholovky, dostat se do slaňáku a dolů. No a tak pořád dál. Jen cesty se mění.


A že jsou horolezci cvoci? Jsou, ale ten nádherný výhled na celý Adršpach a to, že člověk žije okamžikem, dělá horolezectví přitažlivé a nezapomenutelné.