Příběh DRUHÝ – Libor Rebel Hroza

Eiger

Snad poprvé jsem slyšel o severní stěně Eigeru, když jsem jako školou povinný jezdil na školní lyžařské soustředění s Petrem Bednaříkem. Byl učitelem na základce a snad pro všechny kluky, které učil, legenda zdolávající horské vrcholy…

Touha

… a kolem zuřil komunismus. Uvidět Eiger naživo taky mohlo být jen celoživotním nesplněným snem…
Lezu do mrazivé vody a s výkřikem Eiger doufám, že budu víc otužilý. A až se jednou možná dostanu do té velkolepé stěny mých snů a horolezeckých tužeb, budu na ni připraven… Nakonec se mi daří podívat se do severní stěny Eigeru pětkrát…

A tady jsou ve zkratce mé pocity z těchto výprav.

Poprvé

… poprvé ve své stěně snů… třetí bivak, celou noc visím v sedáku a doufám, že i ten další den k nám bude stěna milosrdná… a s Jirkou Cídlem se nám plní sen.

Podruhé

… celou noc prší, kolem se valí voda a s ní kameny, které strhává. Jsme na kost mokří a jen naděje, že zítra najdeme štolu a s ní bezpečí, nás drží nad vodou… s Petrem Štěpánem poznáváme jak je to skvělý pocit objevit štolu a dostat se do bezpečí…

Potřetí a v zimě

… mlha nám zaslepuje oči a sněhová bouřka nutí k ústupu. Ještě jedno slanění a vidíme světlo štoly, jen se ještě do ní bezpečně dostat… s Honzou Horákem poznáváme jak snadno a rychle se umí v takové stěně pokazit počasí…

Počtvrté

… obrovský hluk a vůně síry… kolem Honzy dopadají stovky kamenů… Nechce se mi věřit, že to mohl přežít… Znovu s Honzou Horákem, tentokrát v létě, poznáváme jak nebezpečná je tato stěna a jaké kousky umí připravit svým návštěvníkům…

Popáté a sám

… přelézt tohohle obra sám, jedna z mých velkých horolezeckých tužeb… a stačilo, aby v noci mrzlo a stěna se pokryla ledovou polevou… Nezajištěný, asi tak tisíc metrů nad zemí, stojím v plotně a vím, že když mě odsud nevytáhne vrtulník, tak bude zle…

Poznání

… jen jednou a hned napoprvé. A přitom cestou, která patří k těm nejtěžším, mi stěna mých snů dovolila dolézt až nahoru. A potom už jen ukazovala jak silná je. Slnější než kdokoli...

Libor







A aby to nebylo moc vážné, tak i trochu legrace jsem si s Eigerem zažil:

* V Mnichově, cestou z Eigeru, přicházíme z obchodu k našemu špatně zaparkovanému autu. Asi padesát metrů od něj dávají policisté botičky. Pomalu se přibližují k nám. Jirka dostává nápad a říká: “Dojdi k autu, potichu nastartuj a nenápadně odjeď. Počkám za rohem.“
… Skončili jsme na policejním prezídiu.

* Na Eigeru jsem byl s několika přáteli i západní stěnou, kterou se často sestupuje. Na sestupu nás zastihla bouřka a kroupy a museli jsme na jednom místě slanit. Když jsem dal lano do slanění, jeden nejmenovaný účastník, než jsem se nadál, po tom mokrém laně sručkoval dolů. Málem jsem omdlel. On neuměl slaňovat! No a další rok vylezl na dvě osmitisícovky, ale slaňovat dodnes asi neumí.

* Když železničář, který nás ze štoly uviděl, otevřel okno a nám se podařilo hodit mu lano, řekl jsem si, že máme vyhráno. Ale to jsem nevěděl, že náš zachránce lano přivázal za trubku od radiátoru. Nakonec si ještě řekl o jízdné směrem dolů. Když jsme mu zkusili říct, že půjdeme pěšky tunelem, protože nemáme peníze, v klidu znovu otevřel okno…. Tak jsme peníze raději našli.

* Když jsme přišli z Eigeru dolů na parkoviště, měl jsem za stěračem lístek od policajtů na pokutu třicet franků, protože zadním kolem stojím cca 10 cm v druhém místě na stání. Přitom parkoviště bylo snad pro tisícovku aut a stálo nás tam tak padesát. „Ordnung muss sein !“, řekl pan policajt.

* A ta paní v pojišťovně, když propláceli mou pojistku, řekla: „Vždyť jste neměl ani žádnou zlomeninu, to jste prostě nemohl odejít sám? To Vás museli sundávat vrtulníkem?“

* Takhle jednou večer u nás na stěně v Holešovicích točím pivko nějakému lezčíkovi, který blábolí úplné nesmysly o Eigeru. Tak jsem jen tak podotkl, že nemá až tak úplně pravdu. Okamžitě jsem dostal sprďana v tom smyslu, že nějaký výčepní mu nebude radit, jak to chodí na Eigeru. Tak jsem to pivko dotočil a myslel jsem si své.

Rebel

---

Max Sedlmayr a Karl Mehringer nastoupili do Severní stěny Eigeru 21. srpna 1935 ve dvě hodiny ráno.
První den slibuje úspěch. Večer mají za sebou osm set metrů v jedinečné linii, bivakují na polici pod prvním výšvihem.
Druhý den zpomalují, bivakují na uzounké plošině. Třetí den rychlost ještě více vázne, ohrožují je kamenné a ledové laviny, dostávají se jen pod malý převis na konci druhého ledového pole. Čtvrtý den sníh zasypává stěnu.
Mehringer a Sedlmayr jsou ukryti v mlhách a nikdo neví, co se děje.
Pátý den - při chvilkovém vyjasnění - pozorovatel u silného dalekohledu volá: "Vidím je. Lezou dál!" Poté se stěna opět schovává.

Sedlmayra a Mehringera si Eiger ponechal.
Do Kleine Scheidegg přijeli kamarádi, mezi nimi i Sedlmayrův bratr Heinrich. Chtěli připravit záchrannou akci, ale nebylo to možné. Do stěny se nedalo nalézt, podmínky byly špatné.
Až čtvrtý týden poté, slavný německý pilot Ernst Udet s grindelwaldským horským vůdcem Fritzem Steurim, při letu dvacet metrů od stěny, uviděli Mehringera jak sedí zmrzlý po kolena zakrytý sněhem v posledním bivaku na Žehličce. Toto místo se od té doby nazývá Bivak smrti.
Mehringerovo tělo bylo nalezeno o rok později u paty stěny. Sedlmayra však Eiger dodnes nevydal.