Jak, co, kdy a kde. A proč? Handi Camp VI. Proto.

Jak neslyšící lezec v exponovaném místě řekne neslyšícímu parťákovi, aby dobral lano? Jak se cvaká preska jednou rukou (jasně, na tom nic není, ale jak, když máte právě jenom tu jednu ruku...)? Jak najít chyty, když nevidíte nic (a čelovka to fakt nevyřeší)? Jak zavolat neslyšícího lezce, když je 10 metrů kdesi nahoře (tahat za lano nemusí být moc dobrý nápad, když je kousek pod prvním...)? A jak ho zavolat když slaňuje? Jak se navázat na lano jednou rukou? Jak vysvětlit nevidomému, jak se leze “na žábu”? Jak....

Tak dobře, tak třeba s tou žábou, ale trochu jinak. Prý tam kdesi ve spáře byla. Prý opravdová, živá (a že to s ní nedopadlo dobře, ale to jsem jen “slyšel”). Když mi to nevidomá lezkyně, která ji neviděla a vidět na vlastní oči nikdy nemohla, psala, myslel jsem si, že šlo o nedorozumění. Že prostě nešlo o zvíře (horožába v kolmé a relativně hladké spáře pár metrů nad zemí - to se mi moc nezdálo), ale o způsob lezení spáry. I jal jsem se jí mailem popisovat, jak se leze “na žábu”. Odpověď přišla záhy: “Tys fakt neslyšel jak řvu hrůzou?”, zeptala se mne v dobré víře na Skype. Ne, fakt neslyšel. Byl jsem sice taky někde poblíž, slyším sanitku.... když je metr ode mne, ale o moc víc už fakt ne. A jo. Tak jo. Tak dobře. Takže ta žába tedy byla živá a tahle Lezkyně se žáby bojí. Nepohladila by ji ani za nic, ale to lezení na žábu prý musíme zkusit jindy. Zato co si pohladila ráda, byl mech a tráva, které se občas objevily pod rukama v lezených cestách. Malé trsy trávy a ještě lépe kousek mechu, příjemná změna, když se citlivé ruce dlouho dotýkají studené a ostré skály. Zatímco běžný lezec trávu a mech v cestě zrovna nemusí, když člověk nevidí, má to přece jen jiný rozměr. Jen je pak třeba dávat pozor, protože lezky na trávě kloužou. Takže si pamatovat, kde ta tráva byla a nohy dát trochu jinam (jestli je kam)... A co teprve taková skalní kapsička, ve které je voda po včerejším dešti... (no, hrábl jsem do ní také, ale pak jsem litoval, mokrý ruce, studená skála a malý chyty, prostě mizerná kombinace).



Že je tohle psaní zmatený, Není. Zato zmatených tam bylo víc, těch, co náhodou procházeli kolem. Kolem party lidí, co někteří složitě lezli do úvazků a ještě jim další museli pomáhat, co jiní šátrali kolem (“kde je ta zatracená osma”),  co nereagovali na pozdrav (sorry, měl jsem vás za zády a holt neslyším...), ale hlavně co lezli, co traverzovali na laně mezi věžemi, co zkoušeli prusíkovat, co se chechtali sobě navzájem i sobě samým, a no jasně, co taky řvali hrůzou, abych nezapomněl (ta žába...). 



Kdy a kde se tohle odehrálo? O víkendu 14.- 16. září 2012 na Rabštejně (Velkém Rabštejně v Jeseníkách), kde se konal už VI. Handi Camp - přátelské setkání lezců a horolezců se zdravotním postižením, pod taktovkou Singing Rock, HO Matahari a Střediska Teiresiás MU.  Nebylo to jen o vlastním lezení, i když o tom hlavně. Prostor byl také na teoretické přednášky, metodiku, bezpečnost. Poutavé bylo promítání Tondy Volka  a Víti Nováka o skialpování v Grónsku a horách, skalách, ledu atd. (a pro mnohé bylo ještě poutavější sledovat  tlumočníka znakového jazyka a “tlumočníka vizuálního” - tedy toho, kdo popisoval co se promítá těm, co nevidí). A nebylo by to správné setkání, kdyby nedošlo na společnou diskusi, vtipkování, popichování, vyprávění zážitků a nejen z lezení. Třeba těch, které se staly právě na tomto Handi Campu:

Očima Petry (nevidomá): “Obdivuji, jak vy neslyšící lezete s grácií ....”. Na to jeden z neslyšících: “Ale Petro, jak to můžeš vědět?” Petra: “No, že u toho neřvete”. Reakce: “No, ale vždyť my neslyšící jsme furt potichu... A při lezení na prvním, to máme staženou nejenom pusu, ale i obě půlky....”.



Honza (zdravý až moc, i po těch pádech): “Klepu na dveře chaty a ono nic. Klepu silněji a furt nic. Buším. Až pak mi došlo, že v tý chatě jsou samí neslyšící...”.

A ještě jednou Petra: “Dobrý, nikomu se nic nestalo, žádný úraz, žádný malér...” Ostatní přikyvují a koukají se na její neskutečně domlácené nohy.....” (ona sama si dle svých slov už lezení bez otloukání kolen nedovede představit...)



Ale bylo těch zážitků jistě více. O lanu, které nečekaně přistálo na hlavě (na přilbě), krkolomném přístupu ke skalám a důvěře v průvodce s tím spojeným, komplikovaném znakování a tlumočení v nepříliš rovnovážné pozici, ale třeba i o tom, že si mají lidé s různým zdravotním postižením co říct i navzájem a obohatit se tak.



A naposledy to proč - prostě proto, že lezení je fajn a je to i o tom okolo toho. O partě, o skalách, krásné přírodě, o dalekých výhledech, které není zrovna snadné popsat těm, co nevidí zhola nic, pro někoho o překonání sebe sama, pro jiného o pochopení, porozumění, pro dalšího o překonání problému násobeného ještě čímsi navíc a... Prostě proto. Proto, proč lezeme. A jestli někoho zajímají odpovědi na ta úvodní “jak”, klidně přijeďte příště.



Díky Singáčům za materiální, personální i psychickou podporu (i za zajištěné ubytko a guláš pro všechny - obojí bylo skvělý). Díky HO Matahari za totéž. Díky Středisku Teiresiás.... za to stejné. Bylo to fajn. A za rok zas, pro změnu někde v Čechách (třeba někde na písku, kvůli těm žábám, už se ale děsím, jak budou vypadat Petřiny nohy... a ruce... Petra celá....). Závěrem snad jen tyto odkazy, kde najdete o něco víc:

● http://www.singingrock.cz/singing-rock-podporuje-handicapovane-horolezce
● http://www.homatahari.cz/
● http://teiresias.muni.cz/sport