Počátek našeho výletu byl již někdy v zimě, kdy jsem přišel za Petrem R. s myšlenkou, že bychom si také mohli vylézt nějakou pěknou vícedélkovou cestu v horách. To jsem ještě netušil, co jsem si to na sebe upletl za bič. Petr se myšlenkou nadchnul a pokaždé, když jsme se potkali, ze sebe chrlil plány cest, které dáme, abychom se, jak doslova řekl “ zapsali do historie“. První co mne napadlo, byla měděná destička u nástupu cesty a o takovýto zápis do historie jsem rozhodně nestál. Petrovo nadšení nicméně nevyprchalo a sypal ze sebe obtížnosti a varianty výstupů, prvovýstupů a volných přelezů cest pro mě astronomických obtížností.
Tre Cime di Lavaredo
foto by © spooker (Michal Mestek)
Bylo mi jasné, že vycouvat už nepůjde, tak tedy natrénuji. Tato varianta obrany před skutečností ovšem také vzala rychlý spád, kdy nejprve omezen školními povinnostmi jsem postupně půlku jara promarodil, a když už jsem se konečně dostal do skal, že potrénuji a nabouchám během dvou měsíců na Petrovo vysněné deset mínusky a podobné bludy a obludy, byl jsem napaden čímsi bzučivým v Srbsku a výsledkem byl 14 dní oteklý loket a následná dvoutýdenní rekonvalescence s boulí na lokti. Do odjezdu zbývalo už jen pár dní, a abychom se sžili jako lezecká dvojka, vyrazili jsme opět do Srbska. Zde mi bylo vytčeno, že cestu 8+/9- lezu ale „zatraceně pomalu a že takhle by to jako nešlo a že takhle tu deset mínusku prostě nedáme“. Naštěstí postupem času usoudil sám, že tato varianta padá nejen z důvodů mé totální neschopnosti, a tak začaly padat návrhy na reálnější cíle.
Jako cílovou stanici jsme zvolili rakouské pohoří Wilder Keiser, kde 300m vysoké stěny uspokojí touhy obou dvou, a tak jsme vyrazili vybaveni všemožným matrošem. Po příjezdu na parkoviště pod stěnu jsme v pěkném dešti postavili… no jak bych to popsal … igelit natažený z hagusu od auta a usnuli těšíce se na ráno. Situace ráno však nevypadala o moc lépe a naštěstí po chvíli přemlouvání i Petr usoudil, že jít lézt opravdu nemá smysl. Alternativou pro tento den se nám stal Schleier Wasserfall, který za sebou schovává převis, kam naštěstí neprší.
Schleier Wasserfall
foto by © spooker (Michal Mestek)
Po dni lezení se do nás dala zima a usoudili jsme, že se nám v zmáčeném Rakousku nelíbí. Tak jsme se sbalili a přejeli do sluníčkem vyhřátého italského Arca. Tam bylo o mnoho lépe, podívali jsme se do Massone na cestu Underground, Petr pokusil pár ultra těžkých prásků a den jsme završili 300m vysokou údolní stěnou Colodri. Což o to, cesta to byla krásná, kdybych hned v druhé délce neztratil orientaci a nevysmahnul to někudy jinudy, než kudy to vedlo a kde se mi nepodařilo dát dostatek jištění. Zbytek cesty jsem si už jen nadával a nedokázal jsem si to pořádně užít. Přestože cesta to byla pěkná, přece jen obsahovala mnoho plevele, stromů a jiné zelené plazivé havěti, což do mého čekávání horských vícedélek jaksi nezapadalo. Smočili jsme se v místní říčce a přejeli do Dolomit, že si tedy vylezeme na Cima Grande.
Cime Grande
foto by © spooker (Michal Mestek)
V podvečer příjezdu jsme prověřili nástup a prohlédli si stěnu Za rozbřesku v 6:00 po chvilce váhání, kudy jsme nastoupili do stěny. Petr vybral nejpřímější linii vedoucí středem 600m vysoké severní stěny, cestu
Superdiretissima, 9+ Jak uvádí popis cesty na lezci –
. Poctivá psychodřina, více jak polovina cesty vede rozbitýma sedmičkovýma a osmičkovýma délkama. S tím nelze než souhlasit, mimo asi 3 délek v pevném dolomitu ostatní připomínají spíše kamenolom, vlastně převislý kamenolom, neboť 2/3 cesty vedou převisem. Člověk si musí rozmýšlet, co bude brát, neboť řada se toho hýbá a největší chyty tím pádem zůstávají nepoužitelné. Petr poctivě funí délku za délkou a já, dokud to jde, lezu co mi síly stačí. Po pár délkách však přistupuji k hákování a následuji svého „horského“ vůdce od expresky k expresce přes nejtěžší délky. I tak je to ale docela rychta.
Ve stěně
foto by © spooker (Michal Mestek)
Po pár délkách už víme, že popis nám nějak nesedí s tím, co máme odlezeno a varianta čistého přelezu tímto padá. Pokračujeme ve výstupu a souběžně podél nás lezou cestu dva maníci, kteří Petra zvesela sledují. Říkám si, ty vole, co tady děláš, a hákuju, co to jde a šetřím síly, neboť konec je stále v nedohlednu a dolů to už taky nejde.
Michal
foto by © Petr Resch
Ve dvou třetinách cesty slyším alarm na hodinkách. Díky mým milým kamarádům jsem si pořídil chytré hodinky, které hlásí propad tlaku a tím tím pádem i přicházející bouřku. Trošku mi zatrnulo, nicméně ještě víc, když začalo pršet a sypat se i kroupy. Po půl hodině deštík ustal a koule se také dokutálely. My jsme stále byli pod převisem, takže nám to nijak nevadilo, nicméně skála byla „nachcaná“ a to nebylo dobře. Při výlezu z převislé části přišlo druhé zvonění hodinek a do půl hodiny oblohu zahalily mraky. Začalo hřmít, začaly létat blesky. To už mi nebylo dobře, protože zkušenost s bouřkou v horách už mám, a věděl jsem, že nechci mít druhou… Bouřka nás zastihla v místě, kde jsme stejně váhali kudy pokračovat, a tak jsme přečkali pod převisem nejhorší déšť. Bouřka naštěstí neměla dlouhého trvání a vypršela se, vyhřměla a vybleskovala, ještě než k nám pořádně došla. Nevěděli jsme, jak to s počasím bude dál, a tak jsme pokračovali ve výstupu hned, jak to trochu šlo. Ještě že je Petr takovej vlčák a zakousnul se do totálně promočeného komínu, který „opravdu nebyl čtyřkovej“, natož v promočeném stavu. Opustili jsme definitivně nejhorší délky cesty. Komín by bylo třeba po Petrovém průstupu vysvětit pro další lezce, protože tam padlo tolik slov v konverzaci nepoužitelných, že jsem se leckterým novotvarům přiučil.
Petr
foto by © spooker (Michal Mestek)
Dolez několika délkami a jednou lehkou bouřkou už nás nepřekvapil a v 21:00 jsme šťastně stanuli na vrcholu hory. Během 10 minut se setmělo a nestihli jsme ani vrcholovou fotografii. Upřímně jsme na ní neměli ani moc náladu a energii. Hledali jsme sestup dolů a párkrát jsme oblezli vrchol kolem dokola, než se Petrovi podařilo nalézt cestu dolů. Následovala pěkná procházka při světlech čelovek za čistého nebe a úplňku. Začali jsme sestupovat, slaňovat, sestupovat a tak pořád dokola. Dostali jsme se na polici, kde jsme dlouho nevěděli, kudy dál. Tak jsme prošli třikrát tam a třikrát zpátky, až se podařilo nalézt správné místečko. Noc pomalu ubíhala, a my stále sestupovali. Energie už bylo pomálu, pravda, nicméně bivakovat se nám nechtělo, tak dokud to šlo, tak jsme se valili dolů. Nepodařilo se nám trefit normálku, kterou byl primárně určen sestup, a ubíhali jsme po značených mužících jiným směrem. Naštěstí i průvodce nakonec potvrdil existenci druhé sestupové cesty a nám se podařilo, po krátkém proslaňování do temnot, stanout na suťovisku u paty hory.
Celou cestu sestupu jsem sledoval turistickou cestu kolem hory a říkal si, jak blízko je a přesto tak daleko, a že jestli se na ní octnu, tak si ji pořádně užiji. Po „prolyžování“ suťákem jsme se ocitli na cestě, a tak jsem si lehnul a pěkně jí objal. Než jsem se nadál, už u mě ležel Petr a byl rád, že byl rád. Po cestě k bivaku vedle auta na parkovišti jsme se shodli, že už nám ty zážitky stačily, a i když jsme se nezapsali do historie, tak už přece jen vyrazíme domů a zapíšeme se někdy jindy.
Sušení matroše
foto by © spooker (Michal Mestek)
Petrovo lezačky
foto by © spooker (Michal Mestek)
Díky Petře za tento zážitek. Hore zdar