"Jak je venku? Hnusně jak pr…" Z Johnyho deníku: pondělí - mlha a déšť, úterý - leje, středa - chlív jak prase, čtvrtek - padaj bílý sračky …Stáváme se mistry v karetní hře prší.

Tělo je místo z lezení bolavý od proleženin. Takový póčo je k vidění snad už jen v Patagonii. Za měsíc a půl pobytu čtyři dny azura a pár dní nádavkem k tomu, kdy bylo jakž takž. Tak a teď od začátku…

Koncem června se vydala partička čítající pět osob (Johny, Kopis, Maroušek, Houba a já) do pákistánského Karakoramu. Naším hlavním cílem byl 5.800 m vysoký vrchol Amin Brakku. S Johnym a Kopisem jsme chtěli vylézt novou cestu v západní stěně a Mára s Houbou si vybrali mixové problémy východní stěny.


Příjezd do hor

Po dřívějších problémech s nadváhou jsme se letos rozhodli poslat věci kargem. K našemu úžasu máme na letišti znova dvacet kilo navrch. "Kde se to vzalo? Vždyť tam byla jen spousta lehkých věcí!" Úřednice na nás zkouší fintu, ať zaplatíme tři litry za každý kilo navíc. Asi se pomátla chudinka. A tak zase pronášíme příručáky, který jdou sotva zvednout ze země. Po letu se společností arabských emirátů (kde si nás oblíbily letušky, protože jsme si sami chodili pro občerstvení, takže nás nemusely obsluhovat) jsme vystoupili v Islamabádu. Tam nás očekával Michal s autem pro klienty svojí cestovky a pro nás, takže jsme hned po vyřízení nějakých formalit vyrazili na 800 km dlouhou cestu do hor.


Cesta do bejzu

Cesta po Karakoram Highway a dále do Skardu, výchozího to bodu pro náš cíl, probíhala vcelku poklidně. Podél Indu jsme se akorát trochu obávali, když jsme viděli stav silnice a trochu z míry nás vyváděl způsob jízdy našeho řidiče, který kdyby měl silnější stroj, tak by pravděpodobně odsadil některé z předních míst na rallye Monte Carlo. Časem jsme se uklidnili a říkali si, že tu asi nejede poprvé a situaci má pod kontrolou. Velice nás proto překvapilo, když asi po deseti hodinách jízdy začal za volantem na férovku pobucávat, aniž by sundal nohu z plynu. Někteří navrhovali, ať se klidně prospí, že má na to nárok a cestu má zmáklou asi i poslepu, ale představa raftování Indu v autobuse nebyla přeci jen až zas tak lákavá. Naštěstí jsme zastavili v jedné vesnici na přenocování. Jakmile jsme vystoupili u hotelu, vyhrnula se z něj spousta lidí a spustila muzika. Hotel byl ověšen lampičkama a svítil jak vánoční stromeček. "To je teda uvítání!" říkali jsme si. "Tak to je ta naše expedice pěkně profláklá!" No, nakonec všichni poznali, že jde o malé nedorozumění. Očekáván byl Lacadelli, první pokořitel K2, který dorazil chvíli po nás slavit padesát let od prvovýstupu, ale to už jsme dávno spásali připravené švédské stoly.


Basecamp

Skardu je poslední velký město před horama. Tam se dá také ještě dostat letadlem, když se člověk nechce trmácet po zemi a má na to lowe. Dokoupili jsme potřebné jídlo a objednali džíp na poslední úsek cesty. Dá se zde také sehnat (ale i prodat) lezecký materiál z celého světa jako např. deset let stará péřová kombinéza od Sira Josepha, ruské šrouby do ledu a karabiny, které si ještě Bonaitti sám ohýbal ve výhni doma v obýváku. Možná, že místní "Hudáč" funguje zároveň i jako muzeum alpinismu…


Nástup Amin Brakku

Vyrazili jsme do Kande, odkud nás už čekal pouze pěší pochod do base campu Amin Brakku. Projeli jsme ještě přes pár vojenských check postů, kde jsme byli skutečně překvapeni solidním jednáním vojáků, na což jsme po předchozích zkušenostech z Kyrgyzstánu nebyli ani trochu zvyklí. V Kande jsme se ještě ubytovali na jednu noc v kutlochu plném blech s honosným názvem "Hotel K6", který vlastní nosič, kuchař a podnikatel v jedné osobě - Alika. Jelikož tu Mára již před pár lety byl s Dejvisem a nebožtíkem Filkem, přivítal se s Alikou jako se starým dobrým kámošem. Pravda, zas tak dobrej kámoš to nebyl, protože při dohadování ceny nosičů nastavil laťku setsakra vysoko. Nakonec jsme to usmlouvali na docela přijatelnou sumu poté, co Maroušek začal vykřikovat, že si to vše odneseme sami. Byl jsem skutečně rád, že k tomu nedošlo, jelikož bychom asi ještě dnes otročili s báglama pod nástupem.


Zlomená postel na Amin Brakku

V rámci úspory peněz (závratné sumy - asi pětikila na naše) jsme se s Johnym a Kopisem rozhodli, že když nosič ponese dvacet pět kilo, tak mi taky a ještě něco navíc. V Tatrách máme přece taky třicetikilové batohy a místní nosiči vypadali dost neduživě, tak co, že jo? Hmm, dědkové udělali frnk a potkali jsme je až v kempu, kde vesele báňali jedno cígo za druhým a my sotva pletli nohama. Mára s Houbadlínem měli už asi podobnou zkušenost za sebou, a tak vesele poskakovali s malýma batůžkama a občas se slitovali a šli nám pomoct s našema hildama. V půli cesty se pak oddělili a vydali se do jiného bejzu, který byl asi hoďku od našeho.


Frajer Alika

Náš BC se nacházel ve výšce něco kolem čtyřech třech, což však už stačilo k tomu, aby nám bylo trochu blbě a Kopis chytnul ukázkovou vejškovku, takže jsme si ověřili, že příručky nelžou a všechny příznaky seděj. Po dvou dnech nechtěného výletu zpět do údolí se srovnal a vydali jsme se rekognoskovat terén pod nástup. Prvním zjištěním bylo, že tu nejsme sami, ale že půl hodiny nad námi je tábor ruské expedice. Družbu jsme nepodcenili. Protáhla se do pozdních nočních hodin. Dozvěděli jsme se od nich, že počasí zatím nic moc (pravidelně zjišťovali předpověď přes satelitní telefon). To jsme ještě doufali, že se musí udělat někdy pěkně.

Rusové měli podobný plán jako my. Chtěli vylézt nový směr nalevo od "Czech expresu" a měli s sebou taky jednoho borce, který hodlal skočit z vršku s padákem. Byli to všechno pohodový týpci, akorát pojetí výstupu měli dost odlišný od nás. Ve stěně byli za každého počasí a technickým lezením se probíjeli vzhůru. Bylo ale tak hnusně, že nakonec od prvovýstupu upustili a na vrchol vylezli "Expresem" (koukněte na stránky www.ruexp.ru nebo www.mountain.ru a tam se dovíte víc i ohledně seskoku - byl dost ošajstlich).


Maroušek přišel nakupovat

My jsme si vyhlédli naší cestu vlevo od španělského "Sol solet" (v tuto dobu vedou na Amin pouze tři cesty: česká, španělská a lehčí hřebenovka) a začali jsme dělat vynášky pod stěnu. Dole na ledovci jsme přeskákali pár trhlin, vylezli asi 200 metrů sněhovým svahem a zafixovali čtyři délky mixů pod nástup do stěny, kde jsme zbudovali bivak na portaledge. Hned první noc se vyloženě vydařila. Kolem půlnoci jsme úplně hotoví ulehli, aby po necelých dvou hodinách spánku pode mnou a Kopisem postel rupla.


Traverzík na 5.délce

V rozespalosti řešíme dost prekérní situaci. Nakonec budim Johnyho, který je o pět metrů nad námi a posílám mu devadesátikilovej dáreček v podobě Kopise do jeho singlovky. Sám se ohejbám do elka podél zlomené tyče a předstírám spánek.

Ráno, když se mi podařilo dát tělu zase normální tvar, hulákám nahoru, jaká to byla supr noc, že jsem měl dablovku celou pro sebe…Začalo sněžit, tak jsme zbalili zlomenou postel a začali slaňovat dolu.

Přemýšlíme o dalším plánu. Nakonec se rozhoduji, že zkusím zajít do údolí postel opravit a s Alikou se domlouvám, že mě doveze do místního "zámečnictví".

Řemeslníci se chopili nástrojů a dali se do práce. Přinesli si utrženou vrtačku (připomínala mi sluchátko Macha a Šebestový) a pětikilovej hamr. Po chvíli snažení šéf říká: "It's too hard, sir! It isn't possible!" Na to mu odpovídám, že má úplně tupej vrták a že si jdu zavolat do Evropy, tak ať dělaj, co uměj. Po dvaceti minutách se vracim. Postel je v prachu na dvorku totálně rozebraná. Čtyři maníci poskakujou kolem a jebou do ní tím ohromným kladivem a válečkem z ložiska se snažej udělat nový díry na šrouby. Nakonec to nějak zbastlili. Zbalil jsem postel a rychle zmizel.


Koutek 6. délky

Po mém návratu do bejzu by se dalo dalších čtrnáct dní shrnout do věty Forresta Gumpa: "A pak začalo pršet." V našem případě teda i sněžit. Kopis nějak psychicky neunes vývoj událostí a odjel předčasně domu. S Johnym jsme dumali, co podniknem. Na Amin už zbývalo velice málo času. Na prvovýstup jsme počítali minimálně čtrnáct dní, kdyby bylo slušně a vše šlo podle plánu, ale spíš by bylo zapotřebí třech týdnů. Rozhodli jsme pokusit se vylézt na něco nižšího poblíž. Kopce kolem nás byly totiž ještě pod mrakama, které se pohybovaly ve výšce kolem pěti tisíc metrů a nad touto hranicí byl humus pořád.

Najednou se koncem července, když nám zbývalo posledních asi deset dní do odjezdu, udělalo pěkně. Okamžitě jsme zabalili matroš a vyrazili na kopec Denbor Brakk (cca 4.800m) Měli jsme vyhlídnutej směr na levou ze tří věží, na kterou doposud nic nevedlo (navrhoval jsem abychom věž pojmenovali Šatavis Brakk, ale bohužel to neprošlo). Kvalita žuly předčila naše očekávání a docela pěkně jsme si zalézali. Trápení nám trochu přinášely spodní partie, kde bylo ve spárách přehršel vegetace. Délky, které vypadaly odspodu tak za pět, byly nakonec docela nepříjemný a nepostupovali jsme tak rychle, jak jsme si představovali. Těšili jsme se do horní části stěny, kde jsme viděli jasnej směr dlouhou ruční spárou přes malej stropík. Ze stropíku se však vyklubal třímetrovej strop a z ruční spáry širočina jak blázen na dvě délky. Na tenhle rozměr jsme měli pouze jednoho kamalota, kterého jsme si museli posunovat před sebou. Krev z nás cákala jak v solidním hororovým filmu. Po čtyřech dnech lezení od rána do večera jsme měli za sebou jedenáct délek a počasí se opět zkazilo. Za dva dny jsme se do stěny opět vrátili za ne zrovna ideálních podmínek. Johnymu lehce sněžilo na dvanácté délce, ale odpoledne se počasí umoudřilo a těsně před setměním jsme stanuli po čtrnácté délce na vrcholu.


7.délka

Cestu jsme nazvali "Bloody Marry" klasifikace 9- A2. Nejtěžší je zatím jedenáctá délka, která by mohla být RP kolem 9/9+, avšak podmínky na plánované RP pokusy nepřálo. Strop na deváté délce byl vylezen technicky A1, ale z vrchu bylo vidět, že by se dal oblézt zleva a kdyby se v technické dvanácté A2 délce po rivetách vyčistil bordel v tenké spárce, tak by šla celá cesta vylízt volně.

Dva dny před odjezdem jsme pak za hroznýho chcance sundávali materiál ze stěny, kterej tam visel ještě na pokus o volný přelez. Jen jsme slanili dolů na zem, tak se udělalo krásně (jak jsme se později dověděli, vydrželo to zas pouze pár dní). Ke konci našeho pobytu přijely ještě tři španělské expedice. Chodili jsme na pokec k Augustinovi a Javierovi, kterým se po cestě ztratil batoh s lezeckým materiálem, ale naštěstí jim ho asi za týden dovezla jiná expedice. Ti měli pobyt zajištěný přes pákistánskou cestovku a jejich kuchař si přines do BC asi dvacet slepic, takže to tam vypadalo jak na vesnici. Od nich jsme se dozvěděli, že po našem odjezdu lavina strhla skupinu španělů, kde bylo dost zraněných a jeden to nepřežil. Javierovi pak ještě zlomil ruku uvolněnej šutr, když lezli prvovýstup na stejnej kopec jako my…


Strop 9.délky

Pro zpáteční cestu jsme zvolili veřejnou dopravu. Pákistánští šoféři jsou skutečně blázni. Mára je výstižně nazýval "vopice za volantem." Během cesty jsme minuli dvě nehody, obě tragické a moc nám do smíchu nebylo, když jsme viděli plavat řekou vracející se expedici.

V Rawalpindy (což je souměstí s Islamabádem) jsme se ubytovali na poslední dvě noci a vyrazili na průzkum tržiště, jelikož nám připadalo, že máme asi příliš tuhou stolici (zvrat přišel záhy). Celý den nám trvalo než jsme našli jednu ze dvou restaurací v celém Pákistánu, kde mají pivo. Za jedno jsme platili v přepočtu dvě stě padesát peněz českých. Ale co se zbylejma rupkama, když tam bylo jinak tak levno...

A co se dělo z druhé strany kopce napsal Mára:

Po týdnu běhání po okolí, kdy jsme si zvykali na výšku, nastal čas jít konečně na to. Chceme cestu vydrápat alpsky a i stěna  na pohled vypadá, že to dovolí. Přeskákat ledovec, podběhnout padající séraky, pak mixový spodek přecházející do skalního hřebínku a na závěr sněhová čepice. No, a jsme na vršku, jak jednoduchý!

Něco před jednou zvoní budík, vylézáme z bivaku, který jsme si udělali na ledovci. Z černého nebe se sype drobná krupice. Šlapeme svahem, kam až to jde. Schovaný ve žďáráku čekáme, co se bude dít. Lavinky rozhodly za nás. Pelášíme dolů nejrychleji, jak je to jen možný.

Po týdnu čekání dáváme druhý stejně úspěšný pokus. Mezitím, když neprší a nesněží, tak chodíme pro ukrácení nudy bouldrovat.

Jsme tu už přes tři týdny a ještě ani kontakt se skálou. To mě dohání k zoufalému vzteku. Okolo žulové stěny jak hrom, proložený super mixovými kopci a přitom ani ťuk.


Štand u spáry Bloody Mary

Poslední pokus se přiblížil. V nekřesťanskou ranní hodinu, v přemrzlým křupajícím sněhu šlapeme pro nás už dobře známou cestou pod ledové žlábky. Ranní úsvit podbarvuje celé okolí. Svah začíná mít místy sedmdesát stupňů. Odlézám od štandu po ledové glazurce. Spíš odkládám než zasekávám hroty cepínů. Při každé větší ráně se ozve kovový zvuk a pikl se s výsměchem vrací do polohy, odkud jsem vedl ránu. Mezitím ten drobek ledu, co pokrýval skálu, mizí do údolí a stačí odrazem říznout bručícího Houbu. Zírám před sebe na hladkou skálu, která mým počinkem vznikla. Ostrůvek dalšího ledíku je na rozpřažení rukou…

Nechápu to, ale tímto stylem jsme se proklestili o dalších pět délek vzhůru. Prakticky žádný jištění, totéž platí o ledu. Jediný co se dá s jistotou říct, jsou propocený trencle. Kolem jedné stojíme na skalním hřebínku. Příroda tu vytvořila obří skalní schody a pevná žula se zaprodala struktůře břidlice. Je nám oběma jasný, že se sadou frendů a pěti skobkami cesta dál nevede.

Další den sedíme dole u stanu a vychutnáváme sladký intenzivní pocit prohry až do samého dna. Hloupých sto padesát metrů vás dělí od slova vylezl a nevylezl. Tak to chodí - PANTA REI.

Ve chvíli, kdy budete číst tyto řádky, budeme pro spravení nálady s Houbadlem v Nepálu. Severozápadní nevylezené dvoukilometrové žebro Talungu je další v pořadí z dlouhého seznamu snů , který si jedem naplnit. V alpském duchu supr útěk až na vrchol. Jak to dopadne je ve hvězdách, ale kdo z Vás chce, tak ať drží palec. Těbůh  Marek


I takhle končí expedice

Alláh Akhbar… šatavis
Foto P. Jonák (další na www.horosvaz.cz )

Expedici podpořili: ČESKÝ HOROLEZECKÝ SVAZ, HIGH POINT, DIRECT ALPIN, SINGING ROCK, PINGUIN, DOLDY, SALTIC a Máru s Houbou HUDY sport, za což všem tímto děkujeme