Sedíme v Petrový káře a valíme to po dálnici směr Chamonix. Ráno jsme vypálili z Vimperka a až na nějaký drobnosti, něco jako že Petr neměl papíry od auta, všechno běží jak na drátkách. Těším se jak malej kluk. V březnu nás vyhnalo špatný počasí a od tý doby mám velkou chuť vrátit se do údolí Arvy a něco pěknýho si vylízt. Petr je naladěnej úplně stejně. Už abychom měli v rukou tu nádhernou oranžovou žulu, už abychom tam byli. Krausberáci v rádiu vařej \\\"hykakahukahykahou\\\", slunce pere, motor řve a tak nám to pěkně utíká.

J stěna Aig du Midi
Druhej den ráno, aniž bychom si ověřili předpověď počasí, hup do lanovky. Mám přece předpověď dva dny starou, staženou z netu. Podle ní bude hezky, to je jasný jako facka. Jenže nahoře je docela zamračeno. Bágly necháváme ležet v sedle Midi jen tak na ledovci, berem věci na lezení a jdem na to. Rebuffatova cesta jižní stěnou Midi, obtížnost TD+. Petr začíná první délku, ale v půlce začíná poprchávat. Jasný jako dvě facky, stojí to za prd. Otáčí to a za chvilku jsme zpět v sedle. Co teď? Šťourat se v nose? Počasí se umoudřuje a tak vyrážíme na Mont Blanc du Tacul. Už jsme tam byli dvakrát, ale je to přes 4000 m a aklimatizace se nám bude určitě hodit. Za chvilku jsme nahoře, bohužel při sestupu začíná sněžit a v sedle opět prší. Zalejzáme celý mokrý do stanu. Sakra už bych málem zapomněl že to horolezectví je drsný hoby. Mám mokrej spacák a tak nějak nechápu co tady dělám. Jóóó už vím, já jsem tady vlastně na dovolený!


J stena Aig du Midi
Ráno je obloha bez mráčků, mrzne a sluníčko nalejvá optimismus do našich prochladlejch dušiček. Slunce holt ví jak na nás, jak z nás zase udělat ty správný alpinisty s touhou po lezení. Tak teda dneska jdem na toho Rebuffata. Cesta je to nádherná, spáry, plotny, sokolíky, dobře odjistitelné, žádný volný šutry jen pevný oranžový granit. Úvodní délky mám zmrzlý hnáty, ale pak už si začínám lezení vychutnávat. Až na ten batoh se skeletama, mačkama a cepínem na sestup je to fantastický výstup, přesně to, na co jsem se tak těšil. Cesta je vcelku jasná, akorát že ji křižuje několik jinejch cest a variant. No a to bychom ani nebyli my, kdybychom před poslední délkou do nějaký takový varianty neuhli. Přišlo mě to sice na čtyřkovou dýlku dost těžký, ale říkám si \"seš měkej Pájo, jen zaber\". Jenže pak už nám to dál nejde ač se snažíme nasadit takový fígle jako třeba stavění. Konečně nám dochází, že jsme asi mimo, takže harakiri slaňování a tak podobně. Nakonec, když ve stanu klohníme v ešáku večeři, máme pocit nádherně prožitýho dne a těšíme se na další. Možná některý pilíř na Tacul a pak na Kápa alias Grand Capucin a co já vím co ještě. Jóó to se to plánuje když svítí sluníčko a batoh je plnej jídla.

Počasí však mění naše plány. Už v noci začíná vánice, ráno se přidává bouřka. Mluvím s polákama co balej stan kousek od nás a předpověď je dost nekompromisní: \"Proše pana bardzo dobrže teďka pár dní nebude moc dobrže.\" Co naplat, balej všichni, tak jdem taky. Co tady. Dole v Cham ověřujeme předpověď a pak nabíráme kurz Verdon, direction sud, směr teplo, s tím , že až se počásko umoudří, budem tady jako na koni. Verdon to je nádhera. Pět dní v lezeckém ráji plném nádherných dlouhých cest po večerech zapíjených výborným francouzským vínem. Byl jsem tam prvně a mohu doporučit všem, určitě to stojí za to.


Hřeben Peuterey
Ale naše neklidný duše začali opět toužit po těch bílejch horách. A tak žhavil Péťa, žhavil drát, až se dovolal na meteo a pak už to má rychlej spád, dokaď do Cham nedojedem nejdem spát. Ráno si v domě horských vůdců ujasňujeme jaký máme možnosti. Chceme jít něco delšího, moc dobře víme co, ale v horních partiích je na policích sníh a tak bychom museli slanit z poloviny výstupu, tak jak to dělá hodně družstev, ale jak to nechceme udělat my. Přece jen cesta vede na vrchol a já ani Petr to nemíníme ošulit. Krom toho je vcelku málo času. Dnes je hezky, no ale dnes už můžeme počítat jen odpoledne, zítra má být taky hezky a pozítří odpoledne už se to má zkazit. Chce to něco co budeme moc lízt rychle a nejpozději pozítří budeme sestupovat. Rozhodujeme se rychle, klasický alpinismus, hřeben Peuterey s nástupem přes Col Moore. Jdeme hezky na lehko, jedna půlka lano, pět karabin, smyčky, čtyři vklíněnce, dvě skoby, vařič, ešák, dvoje rukavice. Večer v bivakovací budce Furche zjišťuju, že nemám ani podvlíkačky. Doufám že zejtra nebudem nikde bivakovat. Máme sice jeden žďárák, ale bez podvlíkaček nevím, nevím. Vyškubávám zpod jednoho Itala deku a jdu si do jedný hrát na spánek. Ve dvě vyrážíme. Slejzáme, pak hup přes okrajovku, napříč ledovcem a vzhůru do sedla Moore. Tady jsem v devadesátým osmým s Hlaváčem nastupoval ostruhu Brenvy. Začínáme slejzat ze sedla na druhou stranu na ledovec pod Grand Pilier ďAngle. Ale sestup je snad tou nejčernější můrou. Jsou tu jen volné bloky, mezi nima šotolina, všechno to ujíždí pod nohama. Petr hledá cestu a jsem mu za to vděčnej, protože mě se to teda vůbec nelíbí. Dole se konečně dostáváme na sníh, ale okrajovka je příliš vysoká. Petr nachází smyčku seknutou mezi dva bloky, ale moc se mu to nepozdává. Holt šumavák. Mrknu na to svým pískařským vokem a \"to je tutáč, jedem dolů\". Když stahuji lano, zaduní nad námi stěna Brenvy. Krve by se v nás nedořezal, dolů to kalí lavina a my dole čekáme jak to dopadne. Zas máme kliku, lavina se zastavuje daleko od nás, k nám se dostává jen takovej ten smrad do sebe narážejících kamenů. A teď už vzhůru. Prokličkujeme mezi trhlinami a podél obrovské žulové plochy východní stěny Grand Pilier ďAngle to ledovou plání valíme nahoru. Sluníčko za Matterhornem roztápí nový den a mi v 7 hodin dolézáme do sedla Peuterey. Tam dva angláni právě vstávaj, celou noc seděli jen tak na lanech. Jdou do pilíře Freney, ten jeden má na sobě tepláky s lampasem, asi docela drsňáci. Upřímně si popřejem hodně zdaru, v horách se to tak ještě občas dělá, a jdem si každej po svejch. Když stojíme pod jižní stěnou Grand Pilier ďAngle je nám cesta vzhůru úplně jasná. Támhle tím žlábkem, pak támhle uhnem k tý věžičce a je to. Ve stěně už to tak jasný není, všechny žlábky nám přijdou stejný a tak se tam tak motáme, postupně na nás na oba přichází krize, máme toho dost. V poledne jsme konečně u \"tý\" věžičky a vyhlašujeme polední pauzu. Vařič ven a už to jede. Chlemstám vodu jako Škerda pivo. V jednu nastupujem na závěrečnej úsek, nádhernej sněholedovej hřeben kterej vede až na Mont Blanc du Courmayer a pak dál na Mont Blanc. Únava se hlásí o slovo a tak když po 17 hodinách lezení dorážíme na Mont Blanc, docela se nám ulevilo, že už jsme nahoře. Jsem tu potřetí, pokaždý jinou cestou a znovu je to krásný pocit. Toho výhledu se nikdy nenabažím. Sestupujeme. Valotka je narvaná lidma, co chtějí zítra \"dobýt\" vrchol. Ani jeden nemáme náladu se tady s nima mačkat. Valíme na Grand Mulet, dál nejdem, máme toho dost. Ráno pak dolů do Cham, skelety dolů, nažrat, napít, opít, spát a pak domů, stejně už zase leje. Co dodat? Nic, to se musí prožít.
Pavel

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
INFO

OHM Chamonix - Oficiální stránky horské služby
Météo France - Aktuální předpověď počasí pro Chamonix
TV Mountain - Video-snímky populárních cest
Chamonix.com - Oficiální web Chamonix
Chamonix.net - Rozsáhlý informační server

- Průvodce:
Damilano F, Perroux G (1996) Neige, Glace et Mixte. Editions Ice Connection.
Griffin L (1990/1991) Mont Blanc Massif. Vol. I/II Alpine Club.
Piola M (1988) The Mont Blanc Range Topo Guide. Vol.I. Editions Equinoxe.
Piola M (1993) Le topo du Massif du Mont Blanc. Tome II. Editions Equinoxe.
Rébuffat G (1996) The Mont Blanc Massif: The 100 Finest Routes. Mountaineers Books.
- Mapy:
IGN 3630 OT, IGN 3531 ET
- Telefonní čísla:
horská služba +33 (0)450 532208, předpověď počasí +33 (0)892 680274
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------