Jak už to bývá po dlouhé zimě, každý se těšíme na sluníčkem vyhřáté skály, kdy budeme moci vyběhnout z depresivní tělocvičny či od bouldrovky ven do přírody. Tak tomu bylo i 30. dubna onoho roku….
Vyjeli jsme směr Sušky, modré nebe, sluníčko hřeje, tak jak to má být. Ve stěnách visí spousta lezců, kteří si vychutnávají jarní sílu sluníčka a expozici pod zadnicí.
Stojíme před Malou plotnou, poslepu navyklými pohyby oblékáme sedák, maglajz necháme hluboko v batohu. Pomalu stoupáme ukloněnou plotnou po voštinkách vzhůru, ruce nezebou, s morálem jsem trochu nastírá, ale jde to…dále Velká plotna, Sokolí stěna, paráda, chrochtáme blahem. Všude je plno lezců, tak padne volba na Levitaci, VIIIc , kluci vedle lezou Klánovačku, VIIIb , tak jdeme vpravo od nich. Můj spolulezec se navazuje a už upaluje plotnou k prvnímu kruhu, hladce mírně traversuje vlevo k druhému a za chvilku již přebírá nepříjemnou trhlinu nad třetím kruhem. Má přes zimu namakáno, dal to v kuse RP a již jede z dobíracího nýtu dolů. Kluci taky dolezli Klánovačku a jedou dolů.“Vem nám presa ze štandu,“ volají, když začínám lézt vzhůru. Pomalu se sunu nahoru převislou stěnou, u třetího kruhu odpočívám, přeci jenom mám bandasky a už to tak nejde,.holt starší pán. Dolézám ke štandu, je zde nacvakáno spousta expresek, tak si musím udělat místo na protažení lana.
Zajistím se do jednoho presa a začínám vycvákávat ostatní, aby se dalo do očka protáhnout lano na slanění…..protahuji jeden konec a rychle dolů ať stihneme další cesty dokud svítí. Koukám dolů, jak se pomalu sune konec lana, až budou oba konce na zemi…..prásk!!!!! Co se děje? Najednou ztrácím pevnou půdu pod nohama a podléhám gravitaci, která mne nezadržitelnou rychlostí posílá směrem ke kámošům kafrajícím pode mnou. „Padám!!!“ řvu do údolí. Všichni pod skalami i na skalách ztuhnou a sledují to hrozné divadlo nad svými hlavami.
Co teď? Mozek se zaměstnává jedinou myšlenkou na přežití. Instinktivně natáhnu ruce před sebe a podaří se mi zachytit lano, které leží přede mnou. Obrovským stiskem mezi ukazováčkem a palcem se snažím sevřít lano tak, aby bylo tření větší než moje váha (80 kg). Lano se zařezává do prstů a šíleně pálí, připadá mi to jako věčnost, když se rychlost zmenšuje a já pomalu zastavuji, visím volně na rukou v převisu a vší silou držím ještě oba konce lana. Pod sebou vidím druhý kruh cesty, snažím se rozhoupat a za obrovské bolesti v rukou ještě ručkuji asi 1,5 m ke kruhu dolů. S vypětím všech sil se mi podaří cvaknout odsedávačku do kruhu tak, abych se jednou rukou za pomoci nohou omotaných již do lana nezřítil dolů na kluky, kteří to celé pozorují odspodu. Povedlo se, sedím u kruhu, kouknu na lano, chyběly asi 4 m, než bych v ruce svíral už pouze jeden konec, protože jsem před pádem nestihl sladit oba konce. Obrovská úleva asi i pro ostatní. Pohřebák zůstane dnes ještě v garáži. Dochází mi, že to mohl být můj poslední výstup….Ještě pracně slaňuji se zkrvavenýma a seškvařenýma rukama dolů a pořád nevím, jak se to stalo. Kluci z Velké plotny pokřikují, zda je vše v pořádku, jestli něco nepotřebuji a vyprávějí, jak právě viděli Supermana, který letí volným pádem dolů a potom chytne lano a ručkuje dolů. Zase taková sranda to nebyla. Takový let by mi záviděly i čarodějnice na Malé skále, které se právě připravují na večerní slet. Cesta domů byla nekonečně dlouhá, v ruce jsem držel plechovku se studeným pivem, které chladilo rozpálené prsty a každou chvíli jsem jej měnil za studenější….
Ruce“ asi po 10 dnech, když jsem sundal obvazy a maso se zatáhlo blánou (hi res)
Návštěva u mého obvodního doktora, který málem zkolaboval, návrat domů k manželce a dětem, které taky neřičely nadšením, je další příběh. Druhý den jsem do prvomájového průvodu nešel, protože jsem nemohl držet mávátko.
Z toho poučení mějte, řádně se na jištění dívejte, svazujte si konce lana při slanění a hlavně nespěchejte…nic vám neuteče!!!! Hodně dlouho se mi stále vracel ten pocit, když ztratíte pevnou skálu pod nohama, dlouho jsem budoval nový morál a ještě dnes, když to píšu, mi běhá mráz po zádech. Závěr: přežil, ale měl jsem namále, plastiku jsem nepotřeboval, hojilo se to dlóoouho, dnes se mi blíží pajda, do skal a hor jsem jezdit nepřestal. Jezdím pořád rád, ale už jsem hodně opatrný a obezřetný. Holt dokáď si tu hubu nenatlučeš, tak…..!
též se připojuji s prosbou. ten klíčovej odstavec je příliš literální a málo popisně faktografický. samozřejmě je možné, že sám autor příčinu nezná. prostě udělal automaticky to, co dělá vždycky, a ono to nezafungovalo.
spekulace (ne aby to zas někdo citoval, to jsem si teď vymyslel): při odsednutí do expresky, která je už cvaklá v kruhu, a cvakání druhého konce expresky do nosného oka sedáku to může být třeba to, že nosné oko sedáku nebylo do expresky cvaknuto, ale pouze opřeno o zobáček karabiny což chvíli nese, ale při zavrtěníá se pustí.
mimochodem, stát se může naprosto cokoli naprosto komukoli. třeba tuhle středu jsem na nejmenované stěně zůstal při spouštění po dolezení viset za nohu, jelikož se mi (nevím jak) cvakla poslední expreska pod řetězem do poutka na patě lezečky. jasně, o nic nejde, život neohrožen, ale ta hrůza, když se děje něco, co nečekám, a co nemůžu hned pochopit a vysvětlit (po víc než pětadvaceti letech lezení).
Cau, presne tohle se mi stalo primo behem lezeni. V Pfalzu, kus nad kruhem jsem nejak preslapaval, prislo mi to tezky a moje pohyby nohou spis pripominaly kopani do steny nez techniku. Nejak jsem to ale ustal a nasel jsem dobrou pozici, rozdychal jsem to, mrknu dolu, expreska je jen u kotniku, takze v klidu delam dalsi krok a naraz zjistuju ze leva noha nejde nahoru. Cumim znovu dolu jak puk a vidim ze poutko u paty se nejak cvaklo do presa. Nastesti jsem to zvladl nejak vycvaknout a odsednout. Fakt hnus...
poseděli jsme tuhle před pětadvaceti lety na vršku jedné z vajoletek (těch opravdových, dolomitských), posvačili, a když jsem vstával, abych došel ty čtyři metry ke slaňáku, tak mi neznámá síla podrazila nohy a udělal jsem kotrmelec (na tom vršku tak 5 krát 5 metrů). háček šťouradla cvaklého na sedáku v poutku lezečky. od těch dob si na to dávám bacha při sezení, ale při lezení zatím ne.
Mě se jednou ve velmi kritickém místě ve spáře podařilo si přišlápnout tkaničku druhé lezky. Nemohla jsem udělat další krok, protože nešlo zvednout nohu, která už ale nestála a byla ve vzduchu. Už ani nevím, jak jsem se vycukala, ale zpotily se mi ruce i teď, když si na to vzpomenu.
Mal by som problem vybavit si detaily vsetkych padov, ale ten pocit straty rovnovahy, resp. pôdy pod nohami a nezadrzatelne zrychlujuceho sa padu zostava ukrutne dlho a vie budit aj zo spanku...
Dik za clanok a kto by nebol po takomto zazitku opatrnejsi by bol asi blazon.. :)
Tipuju odsedku v presu.. Jak se to mele/ odlehčuje nebo je od začátku cvaklý blbě, tak se může vycvaknout. Nechápu proč autor zdůrazňuje svazování konců lana, když v tom problém nebyl...
Mrazivé a poučné, ač nevhodné k následování. A rozhodně v tom máš lepší fotku než slečny v článku před tebou. Myslím samozřejmě tu poslední, byť si nejsem jista, zda bys ji postoval na Instagram :o)
No jak asi, odsedka cvaklá ne do kruhu ale do presky (nebo odsedka jen z presky) = bez pojistky, jak se to mele tak se to vycvakne. Nebo jak píše Lucas odsedka z presky a karabina v sedáku neprotažená ale jen zaháklá zobáčkem (zámek vůbec není zavřený. Holt když mám odsedku bez zámku, tak musim pořádně kontrolovat při odsedu jestli je dobře a pak v tom jen viset a už se nenadlehčit (trvale v tahu aby se nemohla mlít). Naštěstí to je superman, normální smrtelník by hodil podlahu.
Byla to taková blbost a sice v tom, že v borháku již byly dvě presa jiné dvojky a už se tam vešla pouze jedna naše tak ta druhá se cvakla přes ty tři presa..jako když se dříve jezdilo přes karabiny.Funguje to do té doby, než si ty presa začneš vycvakávat...a aby se do boru vešlo lano, tak se muselo udělat místo vycvakáním....a zrovna jsem si sedl do toho presa, které bylo cvaknuté přes tři zbývající...no a začel jsem je vyzvakávat, to v kterém jsem seděl bylo vlastně jenom navléknuté na borháku a jak tak protahuji lano dolů a vrtím se tak se svezlo po boru a potom po laně a už to bylo....prostě člověk si musí jištění prohlédnout jak je použité.Nestalo by se to, kdybychom se tam nepotkali dvě dvojky.
Tak na to nikdy nezapomenu. Jei jsme tenkrat s vama, lezla jsem s tatou a najednou povyk odvedle ze steny a pak jsi prisel bilej jak papir s tou plechovkou piva v ruce, na ten pohled dosmrti nezapomenu, to vidim jak kdyby to bylo vcera!
Hlavne, ze to dobre dopadlo, a ze to ted muzes vypravet vnoucatum!
Jo to maš pravdu plechovkou piva jsem to chladil...a cestou domu jsem tam daval vodu z potoku...mohl.jsem na rukách vařit.Ano pred 25 lety to bylo v Montaně.
Vyšlo to v Montaně, ročníku 2008. Dokonce jsi za popis přežití tehdy vyhrál lano, blahopřeju ;). Zážitek to musel být intenzivní. Jen pak vzbuzuje rozpaky podobné recyklování článků. Chápu, že v internetovém prostředí asi není exkluzivita tak vyžadovaná jako v tištěných periodicích, ale je to určitě k zamyšlení. Stejně jako v případě nedávného "hrdinského eposu" z norských mixů, který vyšel shodou okolností přesně před rokem na webových stránkách Nadzemí. Třeba mi ujel vlak a recyklace článků je běžná a obecně přijímaná praxe, ale nějak si na to stále nemohu zvyknout...
Registrace
Metodika
lezec.cz
Jak už to bývá po dlouhé zimě, každý se těšíme na sluníčkem vyhřáté skály, kdy budeme moci vyběhnout z depresivní tělocvičny či od bouldrovky ven do přírody. Tak tomu bylo i 30. dubna onoho roku….
GPS a mapové aplikace