Obyčejný den obyčejného horolezce.

Po ránu musí být trochu pohody, aby celý den nebyl jako dehtová mazanina. Když se člověk už ráno probudí jako dehtová mazanina, celý den pak nestojí za víc než tankodrom po dešti.

Po sérii zvonění tří budíků (6:00, 6:15 a 6:20) se v půl osmé hrabu z postele. Mám pocit, že nejsem dehtová mazanina, ale ztvrdlý beton. Vrhám láskyplný pohled na manželku, dojemně něžný pohled na miminko, zoufalý pohled do zrcadla, a vrhám se do každodenního kolotoče pracovního dne. Nezapomínám si vzít s sebou buchtu na snídani (což je ráno někdy dost problém - nezapomenout), oblékám si kabát z velbloudí srsti (obrazně, je z nějakého filcu) a chumlám se do vlněné šály s čepicí, neboť teploměr za oknem ukazuje smrtelných 12°C pod nulou.

Mráz pálí jako oheň a v autobuse odchází hydraulika otevírání a zavírání dveří. Do práce přijíždím vymrzlý na kost.

Sluníčko se tou dobou pomalu začíná škrábat nad obzor a pražit mi přímo na monitor. Stahuji rolety a jsem tak úplně izolovaný od okolního světa. Je tu se mnou v kanceláři jen šero a počítač.

Aby ten den nebyl jak dehtová mazanina, vařím si mátový čaj, a popíjím ho společně s buchtou (švestkový drobenkový koláč). Trošku jsem tu buchtu musel doma (večer!!!) namačkat do malé krabičky od medu, takže se dá jíst pouze lžičkou, ale to mi nevadí. Co mi vadí je to, že si tou lžičkou zároveň míchám mátový čaj, takže mi v něm plavou drobky. Holt drobenkový koláč. Buchta má zas příchuť máty a taky trochu mateřídoušky nebo čeho, co bylo původně v tom medu. Je po tom ta piksla dost cítit. No co, říkám si, je ještě ráno, odpoledne to bude lepší. Dáš si oběd v kantýně, uvaříš si kafe, trochu si chrupneš a je čas jít domů.

Odcházím s přesvědčením, že jsem udělal kus pořádné práce a říkám si, že mám do večera spoustu času, který spravedlivě rozdělím mezi rodinu, sebe (stěna) a psa rodičů, kterého musím vyvenčit.

Tak nejprve pes. Vím že je to záludná bestie, přesto ji pouštím z vodítka a říkám jí: „Teď jdeme tamtím směrem, buď hezky u mě a můžeš si dělat co chceš.“ Bestie mizí na druhou stranu a další dvě hodiny ji marně volám. Sluníčko tou dobou pomalu začíná zalézat za obzor.

„Odměnu nedostaneš, byla jsi bůhví kde a kdoví co jsi tam sežrala!“ odpovídám Lišce na její tázavý pohled.

Sakra, zalízt už si nestihnu, zbývá rodina.

Cestou v metru mám problémy, abych nepřejel, usínám. Zbitý jako pes ze sebe doma shazuji kabát z velbloudí srsti, čepici a šálu a jdu si na chvilku odpočinout. Probouzím se těsně před půlnocí, když už manželka s miminem spí, tak se převlékám do pyžama a jdu spát. Tvrdý jako beton politý dehtovou mazaninou.