Na cestu jsme se tentokrát vydali v jiném složení než tomu obvykle bývá.

Libora Rebela jsme nechali doma (byl nějaký nemocný) a rozhodli jsme se jet tentokrát ve složení Lucka, Milan Míra a já. Cesta do Champagny probíhala naprosto pohodově, také díky tomu, že byla kosa jak "cyp" a naprosté sucho.
Ubytování nám na místě zařídila paní z informací (stačilo zavolat pár dní předem a ona nám ubytování zajistila a ač je to u Francouzky neuvěřitelné, uměla plynule anglicky). Po příjezdu a zabydlení se v našem pokoji "bez záchodu" proběhla registrace a tradiční večeře SP skládající se z těstovin a nějaké majdy.

Páteční raní kvalifikace se odehrávala za mrazivého rána (cca -25) a cesta byla téměř celá v ledu s kterým měla spousta holek problém, až na naši Lucku a pár ostatních finalistek (většina se jakoby bála zaseknout).


Petr kvalifikace
foto by © Kendra Stritch


Lucka si tak bezproblémově prosekala cestu do semifinále. Kvalifikace mužů se skládala ze dvou cest a do každé nastoupila jedna skupina skládající se z 30 chlapů. S Mírou jsme každý skončili v jiné skupině. Já šel jako jeden z prvních, respektive čtvrtý. Cesta začínala celkem lehkou pasáží v ledu, následoval spoďák a dlouhý dynamický tah do bočáku, malá plochá dírka (nic moc), pak nepříjemný bočák a dlouhý nátah do špatného spoďáku, který mě a spoustě dalších lezců byl nakonec osudným (celkově si však nemůžu stěžovat a ve skupině jsem skončil na 18. místě). Míra lezl na vedlejší cestě a měl bohužel větší smůlu než já, umístil se opět na prvním nepostupovém místě do semifinále. V jeho cestě se objevilo opravdu vypečené místo, které svádělo ke špatnému nastoupání si pod strop, ze kterého se nedalo dál pokračovat.


Petr kvalifikace
foto by © Kendra Stritch

Správná linie vedla překrokem do paragánu z nižšího chytu (mám pocit, že jako první to vyřešil jeden z Rusů a pak to už všichni Rusové kupodivu lezli správně... jen tak mimochodem, Rusové si pořídili třetí lezeckou federaci a tentokrát jich bylo na startu mužské obtížnosti 21...). Večerní závod na rychlost opět ovládali naši ruští přátelé a jediní, kdo jim narušil jednobarevné červené finále, byli tři závodníci odjinud, mezi kterými byl i Milan, který nakonec skončil na skvělém 17. místě ( já s Mírou jsme si to taky zkusili... Míra skončil 21. a já 24.). V Lucčině semifinálové cestě bylo krom chytů možno používat i všechen okolní led a
Lucka, na rozdíl od některých jiných závodnic, používá hlavu a v nejtěžší pasáži vymyslela krásně cestu s použitím ledu a dolezla si velice rychle pro top. Ženské finále vedlo skrze spodní, čistě ledovou pasáž do kýlu (silně připomínajícího Spray on) a z něho do pásu chytů, přes které se traverzovalo až pod poslední rychlý podtopový výšvih skládající se z několika kroků. Jediná Lucka s Radkou Petkovou vymyslely variantu, která rovnou z ledu přecházela do spoďáku a vynechávala souslednost dvou docela dost nepříjemných kroků, v kterých mnoho finalistek ztratilo dost času nebo dokonce vypadlo (později nám Lucka prozradila, že nátah do spoďáku byl
zcela spontánní, nepřipravený a přesto, dle mého názoru, naprosto skvěle zvolený způsob přelezu). První tři holky, mezi kterými byla Lucka, Korejka a Ruska, víceméně vypadly ve stejném kroku, jen Lucce se téměř podařilo cvaknout expresku, ale čas jí vypršel naprosto přesně při docvakávání.

Nebýt této smůly, která však k tomu bohužel patří, Lucka by přivezla z Francie první místo.
Tak to je asi tak celý francouzský svěťák mýma očima.