Po několika odložených odjezdech a nemožnosti zaplnit zbylá 2 místa ve Fabii odrážíme ve středu 25. května večer směr jihotyrolský Sulden,

kde sídlí potvora, která nám minulý červen nedovolila dotknout se jejich ledových chvostů – Ortler – Nordwand. Ráno zkušeně zaparkujeme u lanovky a po shlédnutí okolí naznáváme, že budememe muset do práce. Plán je jistý už delší dobu – najíst, přebalit, vyrazit na náš hřebínkový basecamp, rozdělat zelenou budku, nabrat tekutiny, kouknout, jak to vypadá s podmínkami a lehce po půlnoci začít mučit naše těla. Po shlédnutí stěny a jejich odlesků v zapadajícím slunci nás trošku mrzelo, že jsme zobáky našich zbraní nenechali k prohlídce pánům z pilníkova.


Viktor v horní části stěny


Kolem druhé ráno vyrážíme k nástupu, zjišťujeme, že nejsme samy, nicméně cítíme, že nastupujeme po mega laviništi a stopy dvojky před námi nalézáme až hodně blizoučko nástupovému trychtýři. Přes polovinu cesty lezeme sólo, sklon do 45 st., náhle nastupuje tvrdý led, který se štípe. Viktora nepřekvapuje a usadí 2 vrtule do 60 metrové délky. Za chvíli ho střídám a dolézáme pod ledový výšvih 85 stupňů. Viky pod ním usadil vrtuli, a za chvilku se překuluje přes zlom a štandí. Střídáme a tvrdý led se mění na  ještě tvrdší. Výškoměr ukazuje kolem kolem 3500 m, pomalu nevíme, jak se na štandech usadit.


Vrholy jsou krásné

Já, momentálně fyzičkou tolik neoplývající, jsem pro výstup zvolil Dynafityho skialpové boty, abych lýtkům ulevil, ale problém nastal na štandech, kdy mi je nešlo vytočit do strany, tudíž jsem měl kolení čéšky jak bambule. Vytáčíme další délky, led měkne, skováváme šrouby na štandech pod čepičky sněhu, jelikož jsme v ledu, jak rybky neuhýbáme doleva na hřebínek vedoucí k vrcholu, ale smažíme nejpřímější variantou hore.


Nejzajímavější partie, horní část severní stěny Ortleru


Odměnou je překrásná 60 metrová poslední délka -  levá motyka led a pravá firn, fascinující hřebínek. Vydechujeme a naše obličeje potřené niveou 35 UV se začínají měnit  na dva červené semafory. Jsme na platu asi 140 výškových metrů pod vrcholem Ortleru(3905 m). Shazujeme krysy a koukáme na koule pod mačkami a kulatého vraha nad námi. Za chvilku prožíváme orgasmus na vrcholu, smsky létají, hlavy nechápou… Při sestupu rozhodujeme, že bivak bude nevyhnutný, zachraňuje nás bivakouvací plechová bouda Lombardi s dekami pro každého. Já po 15 hodinách výstupu padám do komatového spánku. Po probuzení koukám na Vikyho, jak mu tečou praménky vody z půchýřů na obličeji … cuká ve mně.


vrhol Ortleru (3905 m)

Ráno po probuzení nacházím v kyblíku přes litr roztavené vody, která by nás měla donést do kýženého basecampu. Začínáme kolem 7 ráno sestup (později 7 hodinový). Kolem séraků docházíme ke hřebeni vedoucímu na chatu Payer, nicméně rozměklý firn nedovoluje hřeben použít. Viky nachází možnost jej obejít vylezením bočního žlábku, já jsem pro obejití masivu – úplně našrot, drápu se žlábkem a docházíme na hřebínky. Mixovým postupem dolézáme na sněhový hřeben, ze kterého vidíme chatu Payer.


hrubá trasa výstupu …..


Na pláni pod chatou se hodinu propadáme střídavě po pás do sněhu, začínám být sprostý sám na sebe. Dolézáme na Payer, kde je mrtvo, koukáme na tu sviňu, co jsme včera vylezli. Já hltám vodu ze střechy. Viky jede snad na vzduch. Po další hodině a něco se doplantáme na chatu Tabaretta, kde si ordinujeme každý po dvou škopcích, komunikujeme s šéfem. Další osazenstvo po shlédnutí našich maličkostí nabízí čokoládu a častuje nás výrazem … das ist toll.


předposlední délka

Po chvilce jsme u stanu v basecampu, hltíme bůček s těstovinami a popohání nás touha po hliníkových válcových miláčcích uložených v autě na parkovišti. Alkoholové opojení nenastává, tělo chlemtá jen vodu, usínáme a v duchu plánujeme další akci.


… nádhera


Bobula v sestupu



U chaty Payer




Výš už to nejde



Výš už to nejde


Voda


Bobula (Roman Babička) a Viky (Viktor Vik) KHO Olomouc)