Sbalit horo-vybavení, video-kamery a vyrazit do Tater na chatu Brnčálka natočit pro kamaráda zimní lezení, je celkem  jednoduché. Ovšem ne, když do hor dorazí vichřice. 

Když mi kamarád Libor nabídnul, ať jedu s ním do Vysokých Tater natáčet lezení v ledu, pro budoucí film, tak jsem neváhal a řekl ano. Přece nejezdím do Tater každý den, zvlášť v zimě. A jelikož zimu opravdu vyhledávám a milují, tak jsem byl rád téhle nabídce. Zbývalo zabalit horo-vybavení, kamery s příslušenstvím, horký čaj a hurá do hor. Po cestě jsme nabrali Petu a Toma a ve 4 kolem 15 hod. vyjeli z Frýdku směrem Žilina-Vysoké Tatry-Tatranská Lomnice-Kežmarská Biela voda.
To, že se počasíčko postupně kazilo a po cestě byly zácpy, kalamita a sněhové jazyky, nám nějak nepřišlo. Měli jsme celý karton piva (14 litrů), který nám přišel vhod. Tomáš jediný k své nelibosti, nemohl pít a tak statečně řídil auto a my ve třech s radostí vychutnávali jízdu při dobrém pivu. Což děkuji Petovi, který velice rád podával pivo dál a dál. Na parkoviště Biela Voda, jsme dorazili kolem 20:30 hod. Postupně dojížděli další „účastníci zájezdu“.
A vítr s hustém sněžením, nabíral na síle.

To, že všichni měli skialpy, bylo pro mne překvapením, stejně tak pro zbytek teamu. Jen já jediný nemám sebou ani skialpy, ani běžky, ani sněžnice. Jenom batoh a 2 kamery. Hmm, velmi zajímavé. No nic, půjdu pěšky. Přece cestu k chatě u Zeleného plesa znám už z minulých akcí a tak 3 hodinová cesta k chatě, by měla být na pohodu. Zbylo vybalit věci z auta, nasadit čelovku, návleky, zapnut blikačku na batohu, upevnit 2 lezecké cepíny, nastavit hůlky a na pohodu ku předu.
A mezitím vítr zesiloval.
První do nočního přesunu k chatě Brnčálka, vyjela Gabča z jiné posádky auta. O něco později jsem vyrazil já. Zbytek teamu ještě připravoval své věci k nočnímu přesunu. Věděl jsem, že mě stejně na skialpach doženou dříve, než stihnu dojít do lesa.
A vítr byl čím dál zajímavější a tma čím dál tmavší.
Když došel jsem do lesa, neviděl ani světlo od Gabči, ani světla čelovek vzadu. Hmm. No nic, jdem dál, řekl jsem si a pokračoval. Těšil se na lezení v ledu, na natáčení, na záběry, které jsme si probírali s Liborem a celkově na partu lidiček z oddílu a nové zážitky s kamerou na laně.


Cedule
foto by © Sasha

Postupně, chůze ve sněhu, začínala být velmi zajímavá. Čím dál šel, tím více a více jsem se bořil ve sněhových závějích. Vítr si pohrával s korunami stromů. Bylo slyšet neustále hučení a vytí větru. Kam světlo čelovky mohlo dosáhnout, tam byla bílá stěna. Na bílo-žloutou značku se člověk musel doslova vutit myšlenkami. Zatím jsem šel po stopách od Gabčiných skialpů a hůlek. Časem i oni mizely v závějích.
To, že jsem zpomalil tempo znamenalo, že půjdu déle. A to teprve uběhla první hodina cesty. Nikde nikdo. Ani v předu, ani v zadu. Jen vánice, vítr a les. Další půlhodina uběhla stejně rychle jako mi ubývalo nadšení. Když jsem si nakonec všimnul cedule od TANAPu, že do chaty zbývá pouze 2 hodiny cesty, smysly se mi ještě více zostřili. Šel jsem už 2 hodiny z původních 3 hod. Dnešní noc bude velmi zajímavá Sasho, řekl jsem si. A byla!
Vítr mě doslova brzdil a nabádal, abych se otočil zpět. Bílá noční stěna, při které jsem sotva viděl na 5 metrů, myšlenku větru ještě více podporovala. Brodění se po kolena ve sněhu a ještě s batohem na zádech, bylo výzva sama o sobě. A sněhu přibývalo a přibývalo.
Když jsem prošel další mostek a následně i další ceduli TANAPu, na které bylo, že zbývá už jen 1,5 hodiny, vítr jakoby zastavil čas. Jdu už 2,5hod. a jsem teprve v půli.


Nooo Sasho, došel jsi do...
foto by © Sasha


Dávám krátkou pauzu, horký čaj, oplatku a vypínám na chvíli čelovku. A hele. vidím ve předu problikovat světlo. Popadnu cca 16-18kg. Batoh, který v ten moment připadá jak těžká sviňa a „letím“ za světlem jak bludný Holanďan. O něco později jsem u Gabči. Rád ji vidím. Ta mne též s radosti sdělují, že ztratila stopu a značku ku předu. Zkoušela jít různými směry, ale pořád nic. Děláme krátkou poradu. Vítr doslova vyrvává slova z úst a odnáší do neznáma. Sotva ji rozumím. Zkouším očima odhadnout, co říká, ale bílá stěna vánici, dává málo šancí. Během krátké chvíli dorazí Tomáš z naší posádky auta. Jsme tři. Je to víc než dva a ještě více než jeden. Dostáváme termosky. Nálada při horkém čaji, studeném větru a bičováním mrazu na obličej, je velmi zajímavá a vzrušující. Smíšené pocity máme všichni tři.
Pokračujeme v chůzi. Oni na skialpech, já po svých dvou. Stačil udělat 10 kroků a šup po pás ve sněhu. Sotva vylezu, šup znova. Vylezu a znova a znova a znova. V ten moment si připadám jako pokusný krtek.
O 5 minut později Tomáš s Gabčou vracejí, že je to falešná stopa. Tak couváme zpět, kde jsme všichni potkali. Má cesta zpět jde už o něco lépe. připadal fakt jak krtek na povrchu. Do díry, brodění a ven. A znova do díry, brodění a znova ven. Vánice je tak silná, že sotva dýcháš. A bez lyžařských brejlí je prakticky nemožné se dívat.
O něco později dorazí Petr, Dan, Libor a další. Tak a nás už je 8. Celá tlupa postupně brodí ku předu. Jenže, podle toho že začínáme jít přes keři, malé stromky, a já pokaždé propadávám do půl pasu, docházím k závěru, že hledáme cestu. Bloudíme. Není divu. Bílá stěna před tebou, za tebou, kolem tebe. Jako by té celá spolkla. Les proměnil v otevřený terén. Parta odjíždí svým tempem a já svým. Má chůze připomíná spíš jako vojenské plazení s batohem na zádech. Ale i s brašnou a kamerou navíc že předu. Jde to těžko. Snaha stát na svých nohách, znamená být minimálně do půl pasu ve sněhu. Po chvíli vidím, že celá tlupa čelovek vracejí ke mne. Prý jdeme špatným směrem. Otáčím se o 180 stupňů a jdu zpět po svých stopách plazení.
V duchu prolétává písnička, co zpívali malým dětskám: Zajíček ve své jamce, sedí sám, sedí sám. Ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati, hbitě skoč a vyskoč.
Uff je to už lepší.
O něco později, celá tlupa skialpinistů znova vrací na původní směr. Prý, přece původní směr byl dobrý. Do prdele práce, říkám do větru. A vítr mi odpovídá stejným silným bičováním do obličeje. Velmi zajímavá noční hra. Tak do předu nebo do zadu?!
Otáčím se znova o 180 stupňů a snažím se dál brodit-plazit po stopách.
Ku předu soudruzi, zpátky ani krok. kurva práce.
A jdu za nimi. Běžné, cesta na chatu Brnčálku, je tady na pohodu. Ovšem ne při zimní vánici a závějemi přes metr a půl.
Při dalším menším stoupání, jsem už sám. Když konečně dorazím na jeho vrchol, po partě ani památka. V hlavě hučí myšlenka žízně a píseň větru - musím dát pauzu na čaj. Vítr je tak silný, že těžko mu zlé odolávat. Sjíždím o něco níž z vrcholku a dávám pauzu. V cestě jsme už 4 hod. a chata stále někde. Vypínám čelovku a snažím se soustředit na okolí a podmínky. Teplé a funkční věci na sobě odvádějí svou práci. Je mi celkem teplo. Hlavně že nemrznu. Vyměňují jen rukavice.
A čas utíká, tik-tak, tik-tak..
Když dopil jsem čaj a zapnul čelovku, stopy po celé partě skialpinistů, jako by vymazali. To jsi pěkně v prdeli Sasho, řekl sám sobě. A byl.
Vánice v otevřeném terénu je silnější než v lese. Vítr syčel jak o život a nic jiného neslyšíš. Můžeš zkoušet řvát do větru na plno hrdlo „kurvaaaa“ a stejně jako by řval ve vodě. Nic, prostě holé nic.
Uvažují, že udělám z malých stromků - jednoduché sněžnice, jak učili nás na Sibiři. Smyce a provázky mám sebou. Nůž také. Pak si uvědomují, že jsem v TANAPu a ne na Sibiři. A když to samé udělá každá zbloudilá duše, tak po lesích v TANAPu nezbude nic. A to se nehodí
V hlavě mi proletěla další myšlenka, že bylo by dobře zahrabat se do sněhu a přečkat do rána. Výbavu přece mám sebou. Dám blikačku na nejbližší strom aby bylo jasné, kde jsem, a pěkně zabalit se pod sněhem... Pak jsem pochopil že i tato myšlenka není zrovna dobrá. Co když všichni jsou na chatě a začnou mě hledat?? Zvednou celou gardu slovenských záchranářů a nás oddíl bude též na nohou atd. a já klidně budu chrápat někde ve sněhu. Tak to ne Sasho, to není dobrý nápad!!
Zahazují tyhle myšlenky, zvedám batoh a hrabu ve sněhu dál. Musím se pokusit najít potok, nebo aspoň jeho náznak a pak podle potoka jít dál. Snažím se jít tak, aby vítr byl stále s jedné strany. A to neustále z levé.
Ty prďo... Nečekaně narazím na sloup, co vede na chatu. Mám radost a chuť obejmout ten jeden zatracenej sloup u kterého stojím pevně na svých nohách. To mne pěkně potěšilo. Byl jsem na dobré cestě. Ale ať snažím svítit dálkovou 3w čelovkou a světlem od kamery do tmy, prostě nic nevidím. Žádné stopy. Žádné lidí. Žádný směr a žádné další náznaky sloupů. Jen bílá stěna, závěje a neustálý hučení návalu větru se sněhem. Zkouším dělat 15 kroků do všech 4 stran. Aaa, nic nevidím. Pokaždé, když udělám 4-5 kroků stranou od sloupu, vždy minimálně propadávám do půl pasu. Vynadám o 106 celý zásobník českých slov a zkouším znova. Při posledním pokusu, vypínám čelovku a snažím se soustředit do tmy. V tom vidím pár záblesku světla někde za pahorkem. Jdu naproti větru a místu, kde jsem viděl záblesky. Nehodlám se už dál zastavovat a tvrdohlavě jdu dál. Na dalším bludném pohorku znova vidím světla čelovek. Jedna je zprava, druhá zleva, třetí někde ve předu a další někde stranou a jedna vzadu.
V duchu říkám sám sobě: kluci a holky.. a v jakou že to tady hrajete hru?? Na schovánou, na slepou bábu či na mrazíka ?? :-) Jsem rád, že mám humor stále sebou.
Pochopil jsem, že udělali rojnici na hledání cesty. Bylo na čase. Podíval na mobil a bylo 00:45. Od 21hod. uběhlo dost času a chata někde. Nooo.. to je bezva!! Jdu mezi tu rojnicu a snažím se jít po nějakých stopách. Propadávám do půl pasu mezi keři a v tom nacházím dětské boby od Dana. Měly utržený provázek. To znamenalo jedine, že Dán je ztratil. Uvážu boby kolem brašny kamery a beru je sebou.
Vítr je stále neústupný a bílá noční stěna zůstává stále bílá noční stěnou. Obličej mám propichovaný sněhem ale ještě je cítím. Jsem rád že, mám brejle. Najednou vynořuje z bílé tmy Petr. Sdělují že stále hledají cestu a také, že měl starosti o mne, zda li jsem v poho.. Díky, jsem v pohodě, odpovídám. A jdu za ním. Respektive po jeho stopách. Petr stejně tak rychle zmizel jak i vynořil. Jako mávnutí kouzelným proutek- baff a byl pryč. Prostě ho bílá stěna spolkla a byl fuč. O něco později z práva vynořuje další celovka. Další mávnutí kouzelným proutkem.. hele... je to Libor.
Taky říká: Tatarku měl jsem u tebe starosti, jdu té hledat. Dík, jsem fakt v poho a jdu po vašich stopách, odpovídám mu. A pokračujeme v chůzi napříč noční vánicí a tatranskou krajinou. Najednou, z ničeho nic se vynořuje místní chatař a svým slovenským nářečím říká, že chata je cca 300 metrů od nás. Ufff konečně. Nabízí mi, že vezme mou „sviňu“ na záda.. a já jdu za ním. Stále brodím ve sněhu po kolena, ale přece už po stopách celé party. O něco později slyším charakteristický a příjemný zvuk agregátů: „du-du-du-du-du“
Na chatu dorazíme všichni až v 1:30 noci. A jsem rád, že dorazili. To byl teda dost nečekaný adrenalin.
Po polévce a teplem čaji, konečně tělo začíná vracet do normálního tepu a jde se spát.
Další dní na chatě byli skoro stejně. Vítr a vánice byli neoblomně. Houby co bylo vidět a ještě horší bylo co slyšet než píseň větru. Předpověď počasí nebyl v nás prospěch. Lezení nekonalo. Jen občas vyjeli na lyžovačku, směrem „k uchu“ přes zelené pleso. Já pak udělal ve dne výlet do míst kde jsme bloudili, aby se ponaučil na příště. A byl nemile překvapen, že jsme bloudili v rozmezí 1500-300 m. od chaty. Což byl záhul. Když další den na chatu dorazil nějaký slovenský sraz v počtu cca 100 lidí a jeli po obědě zpátky, tak na večer po nich stopa zmizela, stejně tak rychle jako i v noci. Prostě nic, co připomínalo nějakou prošlapanou cestu... a mohlo se začít znova. V duchu říkám, že na příště raději vezmu sebou GPSku.
Udělal jsem několik záběru z celého okolí, při kterém vítr a vánice byli pořád neúnavné. Pak, když na chatě bylo oznámeno: čtyřka lavinovka a bylo rozhodnuto. Pak už jen jedli, spali, pili a zpívalo se.



foto by © Sasha


Joo, a Tatranský čaj, byl v-ý-b-o-r-n-e-j. Nenápadně ale jistě ti stoupá do hlavy a pak ti ten vítr a vánice jsou úplně ukradený, natož nějaké lezení v ledu.
A za oknem vítr zpíval svou Tatranskou píseň a pořád chumelilo a chumelilo..

Video:



Hoj a horám zdar. Sasha