Stručně: Vieš čo, ten lad je celkom dlhý. Vlani sme tam boli s kamarátom a liezli sme ho až do šiesti hodín“.

Když jsem led ráno viděl, nepřipadal mi tak hrozný. Teď se mi ale tato Romanova věta ze včerejšího večera dere do mozku při každém podívání na hodinky.

Text:

„Vieš čo, ten lad je celkom dlhý. Vlani sme tam boli s kamarátom a liezli sme ho až do šiesti hodín“.




Kesselfall v celé své kráse
foto by© Milano

Když jsem led ráno viděl, nepřipadal mi tak hrozný. Teď se mi ale tato Romanova věta ze včerejšího večera dere do mozku při každém podívání na hodinky. Stojím na čtvrtém nebo pátém štandu a dobírám Dášu, která toho má evidentně dost. Bojuje s kolmými úseky ledu a nadává, když se jí při několikátém pokusu o zaseknutí vykousne celá ledová mapa a s řinkotem padá do údolí.


Dáša bojuje v nepříjemném výšvihu
foto by© Milano

Střídavě dobírám a povzbuzuji ji. Nepomáhá to, nadávání přestává jen při vyndávání vývrtek. Hodinky ukazují 15:46. Sleduju, že daleko od nás jsou teď jižní svahy červeně ozářené. Musí být krásný západ. My jsme dnes slunce vůbec neviděli. Už je tři metry od štandu, dva metry, metr.

„Tady se cvakni“.
„To zase není konec? Kolik ještě délek? Já už fakt nemůžu.“
„Ještě jedna a od těch stromů už budeme slaňovat“.

Lezeme opravdu pomalu, přístup pod led nám trval déle než jsem čekal, první dvě délky byly opravdu těžké a taky jsme si mohli víc přivstat.. Za 15 minut budu na dalším štandu, terén už teď vypadá lehčí, Dáše to bude trvat maximálně půlhodinu. Počítám minuty do tmy a jsem hodně nervózní.

„Na, tady je lano. Teď jsem dával fakt pozor aby se nezamotalo“ a podávám ho Dáše, která se snaží vymyslet lepší polohu než na minulém štandu.
„Snad to nebude zase takovej cucek“!

Vůbec to nekomentuju a ruším svůj štand, cvakám expresku do šroubu a lezu dál. Jde to dobře, led se pokládá a zdá se mi, že už se tolik netříští. Snažím se šetřit čas a moc nešroubuju. Najednou to nejde dál.

„Co je!!!“ ptám se naštvaně.
„Zase se to seklo, musím to rozmotat!“
„Sakra, cos s tím udělala? Tak to rozmotej!“
„Co myslíš, že dělám?Já se snažím!“

Tohle nás taky hodně zdržuje. Lano jsme nemohli nechat normálně viset dolů, protože byly všude samé krápníky, kde by se mohlo zachytit a to by bylo ještě horší.

„Dobrý, lez“.

Lezu rychle. Při každém dalším kroku je led měkčí a měkčí. Takový mohl být dole, ale teď už si to stejně nevychutnávám, spěchám co nejrychleji nahoru.


Milano leze vyšší partie ledu
foto by© Milano


Přede mnou ledu ubývá, dolézám ke skalnímu výšvihu, který traverzuji doprava k okraji ledového jazyka. Tááááák ještě jeden šroub a za chvilku zaštanduju.

„Metr, metr!!!“
„Cože, musíš říct dřív, co mám teď dělat?!“
„Já jsem řvala, deset metrů, pět!!! Tys pořád lezl dál!!

Asi jsem to neslyšel, sakra. Štanduju provizorně. Ledu je už málo, šrouby zavrtám jen do půlky, ale cepíny zaseknu dobře.

„Jistím!“ zatahám za lano a netrpělivě čekám, kdy se lano pohne. Co jí tam tak dlouho trvá? Konečně se lano pohne a já dobírám. Jižní kopce už jsou taky v šeru. Máme ještě tak hodinu a bude tma jako v pytli. Přemýšlím jaký bude asi sestup? Škoda, že ten led není někde v průvodci, ale určitě tam budou slaňovací štandy, jo půjde to dobře. Dáše dolézá k výstupovému žlábku a opatrně do něj nastupuje. Je fakt dobrá, jiná by to nezvládla a já tu na ni tak řvu.

„Tak a teď mě oblezeš a budeš pokračovat dál.“
„Cože, první?“
„Neboj, je to už choďák a tam u stromu zaštanduješ.“
„Dobře.“

Povoluju lano a za chvíli ruším i celý štand. Dolézám ke stromu, kde jistí Dáša. Třídíme materiál a za chvíli společně sestupujeme a zároveň se díváme po nějakých štandech.


Dáša sestupuje. Únava po výstupu je patrná.
foto by© Milano


„Tady je smyčka,“ jásá Dáša a shazuje lano.

Teď už jde všechno jako na běžícím pásu. Nachystáme lano, já slaním, najdu další štand, Dáša sjede ke mně a stáhneme oranžový lano. Totéž zopakujeme ještě čtyřikrát a v 17:50 stojíme kousek od naších báglů. Sestup zpátky k autu je už v pohodě. Na led za sebou už se ani nedíváme. Ve svitu čelovky se krasně třpytí dutinová jinovatka, která je po třeskutých mrazech všude kolem. Moc nemluvíme, ale oba jsme rádi, že to máme za sebou.
Po chvíli v autě parkujeme v Zell. Zvoníme na zvonek a Roman nám otvírá.

„No nazdar. Tak už ste tu? Ja už som sa rozmýšľal, či nemám zavolať Bergretung. No čo, aký bol lad?“
„Dlouhý.“ Odpovídáme společně.
„Veď som vám to povedal!“

Příjezd, přístup:

Výchozím městem je Zell am See nebo Kaprun. Sem se dostanete po trase Salzburg, Bischofshofen. Z Kaprunu pokračujte směrem na lyžařské středisko Kitzsteinhorn a dále na Stauseen (přehrady). Po 1 km hledejte místo na zaparkování a pokračujte pěšky. Po levé ruce brzy uvidíte mohutný ledopád. Pokud nebude stopa k němu vyšlapaná, vyberte si pravou variantu. Ze silnice pod led to trvá 10-25 minut, podle výšky sněhu.

Obtížnost: 

Kesselfall není v průvodci Eisklettern in Salzburger Land (1996), Panico Verlag. Led není závislý na podzimních srážkách a pokud je delší dobu zima, tak zde vždy naleznete kvalitní led. První dvě délky se mi zdály skoro stejně těžké jako Ruinerkogel (WI 5+) v Gasteinertal, který jsem lezl za dobrých podmínek týden předtím. Možná to bylo trošku lehčí, ale led se hodně tříštil a tak nám nabíhaly bandasky. Pokud by ale bylo v pravé části více ledu a ne jen glazura, tak to může být lehčí, tak za WI 4+. Led je dlouhý přibližně 200-250 metrů. Lavinové nebezpečí je zde daleko menší než třeba v Eisaréně nebo Futurewall.

Sestup:
Sestupuje se směrem doprava až do doby, kdy začne být svah extrémně strmý. V tu chvíli už musíte hledat nějaké slaňovací smyčky. Slanění jsou dělaná na 50 metrů nebo méně. Nespojujte slaňovací délky!Hlavně ta poslední vychází akorát na 50 metrů.

Ubytování:
Nedoporučuji stanovat v údolí Kaprunu. Na levné ubytování je možné se informovat na Tourismusverband v jednotlivých vesnicích.

Vybavení:
Dvojitá lana a alespoň 10 šroubů. Pokud nemáte dvojitá lana, budete muset slanit cestou výstupu a vrtat Abalakovy hodiny. Skialpy k přístupu nejsou potřeba.