Rozhodnutí padlo, volno jsme v práci dostali naštěstí o den delší než jsme chtěli, tak už jenom sbalit a vyrazit.

Začalo to vlastně loni na podzim když jsem se vrátil ze Států. Aldovi se nápad vrátit se do Kalifornie příští rok se mnou moc zalíbil a už jsme vyřizovali studentská J1 visa a podepisovali pracovní smlouvy. V červnu po škole, všech zkouškách, státnicích a podobně sedáme na letadlo ještě s Ríšou a Danulkou a míříme do Kalifornie. V L.A. kupujeme auti a  rovnou do Yosemitů. Po shlédnutí nádherných obrovských žulových masivů nejen v Yosemity valley ale v celém národním parku pokračujeme do ráje jménem Lake Tahoe, kde vytváříme základnu pro příští 3 měsíce. Mezi prací na stavbě si občas zajedeme potrénovat na okolní skalky – supr pestré sportovní a spárové lezení v mnoha menších oblastech všude okolo…A to vše jen kvůli tomu jedinému…abychom se vypravili na Yosemitského klasika Half Dome.


Severozápadní stěna Half Dome

balení se do stěny

Do Yosemitů jsme chtěli odjet o něco dříve, ale vzhledem ke skutečnosti, že sem si 2 dny před plánovaným prvním výjezdem v práci decentně zkrátil prostředníček na levé ruce, museli jsme to odložit a to o měsíc a týden…Získali jsme tím alespoň čas na přípravu psychiky a koncentraci.


první noc pod half Dome

poslení koupel před zahájením výstupu

Konečně! Ve středu po práci sedáme do auta a razíme. Alda řídí, já ještě přišívám v ruce nosná ucha na naši půjčenou a podomácku upravovanou sviňu…Ráno po krátkém schrupnutí u jezera Tenaya následuje přesun do Curry village. Zde přebalujeme všechen matroš, jídlo a spaní, balíme a pomaloučku vyrážíme hledat nástup. Sviňa je pěkně těžká a jelikož jsme nějak pořádně nevyřešili její zádový systém, moje tělo trpí a vzpírá se. Obzvláště pak v plotnových pasážích s fixními lany. Za zmínku také stojí závěrečné suťové pole a husté křovisko…Vůbec celý nástup není zadarmo – 800m převýšení místy po pěšince, častěji však po kolenách v křoví, suti, jinde šplhání po fixních lanech po hladkých plotnách či volné přelezy až do 4.stupně a to vše s 20 až 30 kg na zádech…Naštěstí vodu s sebou většinou táhnout nemusíte, ani my jsme nemuseli, protože přímo pod nástupem jsou dva prameny – voda vytéká přímo ze skály. Jestli je alespoň jeden pramen živý je dobré zkontrolovat na www.supertopo.com . Nástup trvá asi 3 hodiny z Curry village. Nám se nástup velice zalíbil a tak jsme si jej druhý den ještě zopakovali, ale o tom až později.


první bivak v 6. délce

ranní panorama, v pozadí El Capitan

Tak jsme konečně pod nástupem. Po 4 hodinách plazení se v tom největším vedru, jsme tu. Něco jíme, trošku odpočíváme a poté se okolo čtvrté hodiny pouštíme do prvních délek. Lezeme první, druhou a třetí délku a poté slaňujeme a necháváme nataženy fixy – jednoduchou šedesátku z 1. do 3.štandu a dvojčata z 1. štandu na zem.

Poznámka autora: „V YOSEMITECH SE NELEZE S DVOJČATAMA – JE TO NA HOV…“ Lepší jsou dvě jednoduchá lana – na jednom lezete a na druhém táhnete sviňu. Lezete na jednom aby druholezec mohl po laně žumarovat – na dvojčatech se musí prusíkovat, což je o mnoho pomalejší – zkušenost.


Kuba v hákovací délce

2.bivak na Big sandy ledge

Spinkáme pěkně na rovné zemi ve spacáčku, ráno vstáváme, snídáme,… a já žumaraju první. Za sebou táhnu na jednom laně sviňu a po druhém žumaruje Alda. A teď se to stalo. Sviňu jsem vytáhl prvních asi dvacet metrů a ona se kousla pod převisem. Alda k ní po dlouhém přemlouvání dolézá – bál se prusíkovat na 7,8mm tenkém dvojčeti a já se mu vůbec nedivím – a hlásí mi že sviňa dalších dvacet jedna délek nevydrží, že už teď je pěkně prodřená. Nechci tomu věřit. Vzdát se kvůli svini?? Nikdy!! Posílám Aleškovi nemístné a pichlavé poznámky – doufám že mi promine - ale Co vytáhnu sviňu na štand přesvědčuji se, že je to v prd…Byl to totiž pouze nylonový pytel s téměř nulovou odolností proti oděru a my si mysleli, že to vydrží – nechtělo se nám utrácet… Ale co teď?! Trošku diskutujeme a navrhujeme různá řešení. Tlačí nás čas.Výstup je tak na 2-3 dny – spí se buď dole a pak na Big Sandy Ledge – 17.štand nebo ještě na 6. nebo 11.štandu, sestup po turistickém chodníku asi 9 mil, potom domů a v pondělí ráno do práce…Stihneme to?? Nakonec voláme ze služebního mobilu – ještě že jsme ho dostali – do Mountain shopu v Curry village jestli mají svině– číslo nacházíme v průvodci.


pod Zig Zag

na Thanks God Ledge

Mají, jsme zachráněni. Teď už jde vše ráz na ráz. Slaňujeme, všechen materiál zůstává ve stěně – můžeme si to dovolit, jsme tu sami – a utíkáme dolů. Za hodinku a něco jsme v shopu a vybíráme sviňu. Vybrali jsme BD-70litrů za $140 a utíkáme zpátky pod nástup – už to známe, tak nám to trvá něco pod dvě hodinky. Přebalujeme sviňu a v 5 hodin začíná druhý pokus. Žumarujeme do 3. štandu, Alda tahá 4. délku a já už potmě další dvě. Ve 2:00 uleháme do spacáků na polici šestého štandu. Lezení celkem pohoda něco technicky – 4.délka je kousek hladká plotna ->nýtovačka, jinak klasický spárový lezení.

Ráno vstáváme v sedm a Alda se hned pouští do sedmé délky, pak já do osmé a on zas do deváté -zatím pohoda. Pak následuje krásná exponovaná nýtovačka s kyvadlem. Jedenáctá délka je docela výživná Robinsonův traverz místy ne úplně jednoduchý k zajištění. A jsme na dalším možném bivakovacím místě - nádherná rovná police nad propastí.Odtud začíná pro mě asi nejkrásnější úsek celé cesty. Nejprve těžká prstová spára – technicky pěkně zajistitelná, a poté 2-3 délky komínového lezení – nejlepší je prostředek – pětkový vzdušný komín. Poté délka supr, ne těžkého spárového lezení – spíš kout, kterej táhne Alda, takže já si ho na druhým pěkně užívám. Následuje nepříjemný traverz na Big Sandy Ledge, kterej je možná celkem v poho, ale my ho lezem potmě…Jíme, kolem desáté zalízáme do spacáků a těšíme se na zítřek.

Probouzím se a koukám do 500m hluboké propasti. Ležím na třičtvrtě metru široké polici a pak už jen kolmá stěna dolů…Užívám si tyto pocity, ale ze spacáku se nechce – je docela kosa. Nicméně vylezu, snídáme a Alda je na řadě s nejtěžším úsekem cesty – Zig-Zag. Koutové lezení občas v převisu a pořád zleva doprava a zpátky – 3délky, střídáme se.


Thangs God Ledge

na vrcholu Half Dome

„Teď už jenom přeběhneme Thank God Ledge a je to víceméně v suchu.“si říkám. „Přece se tam nebudu plazit jak Dean Potter ve svém sólu – to jenom přejdu.“

Jo jo, realita je jiná: Traverz docela dlouhý, spára za policí docela široká a srdíčko tluče jak o závod. Plazil jsem se a jsem rád, že jsem se přeplazil, ale tady dobrodružství teprve začíná. Následuje volný přelez hladkého komínu, ale velmi, velmi úzkého. Se vším tím vercajkem se tam nevlezu, tak to tam nechávám viset a lezu jenom s pár karabinami s domněním, že na štandu budou nýty..Je tam jedna geglavá skoba, takže obvazuji skalní výstupky. Potom traverzuje sviňa a pak Alda,docela si to užívá. Pak následuje nýtovačka se 2 kyvadly – plotna s klasifikací raději neuvedenou a nýty byly od sebe docela daleko – v jednom případě asi 2,5m,což mě docela protáhlo – kvůli tomuto místu s sebou některé dvojky nosí šáhla…Potom lehunká , vesměs ťapací délka a jsme nahoře. Je asi 6 hodin odpoledne, sluníčko se pomalu ztrácí a my, plni radosti a štěstí, ale hlavně řádně unaveni, balíme věci a hurá dolů. Zatím nám to vůbec nedochází, že jsme si splnili sen a vylezli jeden z Yosemitských bigwallů, myslíme jen stále vpřed – dolů do auta, přes noc 200 mil a ráno do práce, ale víme, že to přijde…

Získali jsme tímto výstupem mnoho nových zkušeností, zkusili naprosto jiné lezení, blíže jsme poznali jeden druhého a hlavně to byl nezapomenutelný zážitek.




Poděkování: Rodičům, že nás pustili; Garymu za svini n1; kamarádům za psychickou podporu a lezeckým bohům, že to dobře dopadlo. Hlavní poděkování patří Danulce z Otinovsi a Evičce z Brodku...díky moc děvčata.

Hore Zdar!!!!

Text: Jakub Máca Macek, HO Litovel
Foto: Aleš Vysloužil, HO Železárny Prostějov