Slunce pálí jako hrom, na nebi se občas mihne malá bílá bublina. S Oslíkem vyrážíme na Radyni. Já vím, lezení to pro Vás super lezce asi není nic moc,...

Začínám zase lézt...
Slunce pálí jako hrom, na nebi se občas mihne malá bílá bublina. S Oslíkem vyrážíme na Radyni. Já vím, lezení to pro Vás super lezce asi není nic moc, ale nám začátečníkům to vystačí bohatě na celý den. Cesta tam je sice pěšky poněkud zdlouhavá, ale když už konečně stojíte pod skálou, ihned na ni zapomenete.
Den předtím jsem si nakoupil svoje první dvě expresky a od staršího bratra jsem si vypůjčil dvě lana. Říkal něco o tom, že nejsou nic moc, ale přece jenom s lanem se leze líp. Ten pocit, že si můžete dovolit něco víc, vydá za všechno a najednou máte sílu i na to, co se vám před tím zdálo nemožné.
No takže stojíme pod skálou a kocháme se pohledem, jak to všechno vypadá snadně a jak to taky všechno vylezeme onsajt. Oblíkám si svůj sedák, který je mi přes ty mý tlustý packy už fakt malej a Oslík se mi směje jako vůl. Z batohu vysypal kosku mága, který už je starý asi tři roky, ale nejspíš pořád funkční. (Jo, ještě s námi byla Oslíkovo holka, ale ta nás od začátku krmila chytrostma z letáků, který ten den ráno vytáhla ze schránky. Lezení ji vůbec nezajímalo. Ona totiž trpí strachem z vějšek.)
Odhodlal jsem se, že polezu první a na sedák jsem si hrdě připnul obě dvě expresky. Pořádně jsem si namagoval ruce a du na to. První kruh jsem cvaknul jako nic, i když v jednom místě jsem měl celkem nahnáno. Pak do toho hned skáču a tvrdim, že dál to nejde. Oslík mává rukama nad hlavou, že mě spustí a předvede mi jak, to dělaj profíci. Dávám mu druhou expu a nestačim ani dobírat. U prvního kruhu je hned. Zubí se na mě, že je to pohoda a že leze dál. Šikmo někam napravo od kruhu, protože rovně je to moc těžký. Po chvíli se vrací a třese se jak ratlík. Už nemůže. Říkám mu, že na to asi nemá, ale to už dává druhý pokus. V jednom místě si fakt neví rady a tak si kleká na koleno a otáčí se na něm o 180 stupňů - úplně slyšim, jak mu to tam hloubí díru. Třese se čím dál tím víc a já si vduchu říkám, že teď kdyby spad, tak sice na zem asi nedopadne, ale nejdřív se solidně sedře o skálu a pak mě asi nakopne do hlavy. Najednou ale stojí pod obrovskym převisem a vyklepává si vítězně obě dvě ruce najednou. V euforii ho ani nenapadne, že bych moch cvaknout ten kruh kvůli kterýmu tam lez.
Kruh je cvaknutej a Oslík už zase jistí mě. Teď je tu možnost kvalitně se vyblbnout a vyzkoušet si hromadu cest, který skála nabízí. Nahoru,dolu a pak zase nahoru, nemá to konce. Regina (jeho holka) kecá něco o tom, že má Oslík nějakej divnej ten pytlík na ten prach. Deme do kolen.
Po nějaké době se přesunujeme do zadního traktu a zkoušíme další a další cesty, Čas se neúprosně řítí kamsi. Lezeme suprovej převis a někdo nám k tomu seshora brnká na kytáru. Když deme odvázat lano zjišťujem, že je to nějakou travkou dobře zkouřenej kluk s holkou. Začíná se smrákat. Regína se neomaleně ptá, kdy jako hodláme skončit, jenže jsem zrovna vylít z jedný boží cesty a málem jsem ji skopnul do údolí. Už se neptá. Oslík ji upozorňuje, že má dávat pozor a začít teda balit.
Cesta zpátky byla úplně o něčem jinym, ale už je to v hlavě, a plánujem, kdy zase vyrazíme přelézt něco,...těžšího.