Tak už zase sedím před prázdným monitorem a vzpomínám na Sasko. Za okny se snoubí zima s vlhkem a společnou rukou zatlačují všechny zážitky do nejzažších koutů lezcovy duše. Jen víra v jaro dovolí žít naději vyhřátého pískovce. Toto rozpoložení mysli je tak  nesnesitelné, že se právě teď sbírám a odjíždím na víkend přespat mezi stěny v bivaku...

O tři dny později: 
 
Dobrá zpráva, věže stojí na svých místech a kruhy nikdo nevytloukl. Aktuálně sděluji, že Hřensko je stále zavřené a i hrozivé fronty v Petrovicích jsou nanejvýš na 40 minut. Sníh leží v lesích Kirnitzschtalu, stěny jsou čisté. Na úbočích Schmilky a Schrammsteinů bez sněhu. Lezci neaktivní, turisti aktivní. 
 
A teď už k dnešnímu tématu. Mám pro vás několik fotografií, z nichž dýchá historie s velkým H. Jsou z dob, kdy se ještě spousta cest nenarodila. Kdy pradědečkové rozvážně vybírali nekrásnější linie pro výstupy, navazovali se s uzlem na zádech, lezli s papučemi od houpacího křesla a přitom prováděli kousky, že to dnes až bere dech. Snad vás tedy těch pár černobílých obrázků neurazí. 
 
Na prvním vidíte velkou část Schmilky, ve středu stojí na kraji masívu nevelká, ale výrazná věž Heringsgrundnadel, zcela vlevo je vidět Turm am Verborgenen Horn a vpředu vpravo věže Bussardů. Celé panoráma je obklopeno téměř holými stráněmi, které dnes pokrývá vzrostlý les. 
 
 
Následuje saská krasavice Barbarina ve svých z našeho pohledu nejlepších letech. Tehdy se na ní ještě smělo lézt. I mezi našimi současníky se najde pár šťastlivců s jejím polibkem na tváři. Poté, co hrozilo, že se vrcholové partie této jehly zřítí, byly opakovaně prováděny její rekonstrukce betonem a železem a také bylo v roce 1975 zakázáno na ni lézt. Nevím, zda se tehdy ozývaly hlasy proti tak radikálním krokům, a i když je mi líto, že si na ni nevylezu, nenamítám ničeho. Barbarina je tak krásná, že její zničení by bylo neodpustitelné. Její silueta trochu odskočená od masívu Pfaffensteinů ( o kterých jsem mimochodem ještě nepsal ) je stejně tak významným znakem Saska jako zubatý reliéf Schrammsteinů, Falkenstein, Blossstock či Teufelsturm. 
 
 
Další obrázek nepotřebuje dlouhého komentáře. Falkenstein letecky od jihozápadu. Kdo na něj lezl, pozná kudy šel a kdo na něm nebyl, jakoby nebyl. 
 
 
Falkenstein tu je ještě jednou, tentokrát však lezecky cestou Renger Gedächtnisweg za VIIc. Zde už skutečně můžete vychutnávat atmosféru při výstupu. 
 
 
A u vychutnávání už zůstaneme až do konce. Oni ti pradědečkové nelezli jen spáry a komíny, jak bychom je mohli v bláhové přehlížívosti podezřívat. Čistě stěnové lezení předváděli  kupříkladu na cestě Schwefelbrüderweg  VIIc na Amselspitze v Rathenu. Na tuto věž vede mimo jiné i první saská desítka Schallmauer. 
 
 
Na závěr cesta Gemeinschaftsweg VIIIa na Wilde Zinne na Affensteinech. Na prvním fotu vidíte ukázkové sokolíkové lezení, 
 
 
ke kterému se lezec dostal až po plodné spolupráci svých kamarádů na nástupu. Prvolezec je ten, který drží takříkajíc za prdel toho zatím nejvýše postaveného. 
 
 
Ruku na srdce, nešli byste si, kdyby to šlo, s těmi dědečky zalézt? 
 
Tschüs Jarda Maršík 
 
P.S.: Již několikrát jsem zde různými způsoby líčil na zájemce o Sasko. Tentokrát s velkým předstihem navrhuji uspořádat do Saska téměř zájezd. Bivaky jsou veliké a v nejhorším se dá přespat všelijak. Zvu všechny čtenáře seriálu a jejich přátele z celé republiky. Ty co tu nikdy nebyli i ty, co tu byli tisíckrát. Akce by vypukla 8.5.2003 ráno a končila během neděle 11.5.  Jsou to celé čtyři dny za cenu jednoho dne dovolené. Zkuste s tím počítat a OPRAVDU přijeďte!  Podrobnosti v dubnu. Pro přehled se hlašte ode dneška na bertik@razdva.cz. Podobná pozvánka vyjde i v příštích dílech.