Rok se prohnal stěnami jako vítr a jeho horká stopa se do paměti zapsala tu více tu méně nesmazetelně. Prožitá skutečnost přeměněná ve vzpomínky se rozplývá v minulosti a dává příležitost zachytit slovy obraz, který zanechala. A proto se prosím pokuste přežít tento poněkud upovídanější poslední letošní díl, popřípadě jej vůbec vynechejte.

Jistě jste již pochopili, že smyslem seriálu je předat dál povědomost o lezení v saském příhraničí. Těžko však odolávám pokušení zneužít postavení čtenáře coby rukojmího k vylíčení kouzla, kterým Sasko omračuje. Činím tak z přesvědčení, že sebeúplnější výčet cest není s to přiblížit atmosféru, a s vědomím, že se to pouhými slovy nemůže zcela podařit. Správci serveru neomezován a necenzurován se o to mohu alespoň  pokoušet kolikrát se mi jen zachce. Výbornou zpětnou vazbou jsou komentáře, za které moc díky. Krom jejich užitečnosti jsou i příjemnou vzpruhou.

Vím, že jsem letos seriál poněkud zanedbával, a pokusím se tento prohřešek příští rok odčinit. Méně psaní ale vůbec neznamenalo méně lezení. Rok 2003 byl úžasný a ve velké míře strávený právě v Sasku. A to i navzdory krátkému jaru, předlouhému a přehorkému létu a polovičatému podzimu. Velký duch Saska, Sas Maior, vyslyšel mé dlouholeté prosby a seslal mi parťáka. Krejčího, který nikoli horkou Jehlou sešil ruksak, z něhož se vydařené dny sypaly jeden za druhým. Parťáka zapáleného pro Sasko. A neúnavná pravidelnost, se kterou jsme každý týden zdolávali v časných ranních hodinách hraniční přechody, přinesla své ovoce.


Schrammsteine z vrcholu N. Osterturmu

Slizeň ovoce má v Sasku více významů. Nejde jen o prvoplánový sběr prásků. Samozřejmě potěší každý cenný skalp za opaskem sedáku. Žádný z nich ale sám o sobě nezaručí jistotu pohybu a souznění se skálou. A to se stává tou druhou a cennější metou umění lézt. Člověk přijede do Saska s nervy obnaženými hotov kdykoliv psychicky selhat. Téměř není cesty, která by k perné chvilce nedala příležitost. Přelezení jedné cesty, byť by byla obtížná a přelez elegantní, není vstupenkou do říše suverenity. Tato lezcova nirvána je tak či tak nedosažitelnou. Nejsou ale krásnější chvíle, než když na nekonečné pouti dlážděné malými wegy srovnáte směr, třes minimalizujete ve chvění, strach přetavíte v respekt, srostete se skálou, tančíte v jejím rytmu a na maličký okamžik jakoby jste již byli na dosah. Není nic krásnějšího. Lezení dostává smysl, protože lezce posouvá blíž k sférám, které jej přesahují.

Nevím jak daleký kus té pouti jsme letos urazili. Vím, že nás stěny přijímaly a odměňovaly a že  tento rok patřil k těm nejlepším. Říká se, že si neužijeme štˇastné chvíle v okamžiku jejich prožívání. Bláhově doufáme, že jde teprve o počátek všeho dobrého. A když je pak zase hůř či spíš normálně, už je pozdě. Proto Vám do Nového roku přeji, aby byl štˇastný a plný lezeckých i nelezeckých úspěchů. A nebojte, lepší už to nebude.

Užívejte.

Tschüs Jarda Maršík


Z předvrcholu na vrchol N. Osterturmu

P.S.:  A jakéže ty letošní dny byly? Třeba takovéto:

Srpnové letní parno. V poměrně svěžím ránu dorážíme pod vysoké wandy Schrammsteinů. Cíle nejasné co do cest a jisté co do věží. Chceme vylézt něco na alespoň jednu z věží ze skupiny Osterturmů a Schrammturmů tyčících se mezi Ostervorturmem a Dreifingerturmem. Nutnou podmínkou je orientace na zastíněné strany. Nakonec nám padne do oka Aborigines VIIIa od Manfreda Vogela na Nördlicher Osterturm, novější cesta křižující klasický Bumerang VIIc. Podle průvodce 8 kruhů a od pohledu velmi dlouhá. Ve skutečnosti ještě delší. K prvnímu kruhu výborný rozporový komínek a pak už hranou do Bumerangu a ještě o kruh výše zaštandovat. Zleva přes rajbásky a další kruhy. Rajbásky jsou velmi zvláštní, čnějí z nich růžky jako když se z hroudy těsta kus utrhne a ihned ztuhne. Až sem je cesta relativně příjemná. Na konci rajbásků začíná klasika, ne těžká, ale  bez jištění. Tedy ne až na zem, jen s potenciálním třicetimerovým pádem někam do komína. Nu, nejdříve položenou plotnou vzhůru a hodně doleva až pod pěkný žlab, jímž šouravě, solivě a klouzavě na polici. Tou zpět doprava pod kruh. Nebylo by normální, kdyby se dal cvaknout hned a jeden riskantní krůček už nikomu neuškodí. A pak už na předvrchol. Protože je celá cesta jinak pěkná, myslím, že by nebyl velký hřích obejít závěrečnou pasáž zleva nějakou pětkou. Co ona však v sobě skrývá nevím. Na předvrcholu je osazen borhák a to je moc dobře. Vrchol se dobývá přepadopřelezem přes hluboký komín plný závratí. Vrchol je sladkou odměnou, oblé hlavy okolních věží Schrammsteinů jako na dlani. Ale nejvíce poutá pozornost oblá hladká hrana na věži na severovýchod od nás. Ba co víc, není na ní vidět jediný kruh. Na chvíli se mě zmocňuje neopodstatněný chtíč a vzrušení, že by snad stála i za prvovýstup. Že by se o ni dosud nikdo nepokusil? Nesmysl. Takové linie se v Sasku nevynechávají. Pak ale musí absence kruhů znamenat téměř jistou nelezitelnost. Při pohledu zvrchu to tak vypadá. Ale stejně by i marný pokus stál za tu již téměř zapomenutou robotu s kovárnou.


Aborigines VIIIa

S těmito myšlenkami a zmoženi vedrem již opět pod ranním nástupem svačíme a uondaně hýčkáme kacířskou myšlenku, že už by to pro dnešek stačilo. Špatné svědomí a letmé nahlédnutí do průvodce nás ale opět vzmuží. Ta úžasná hrana, zhora a i zdola tak nepřístupná, už byla Arnoldem vytýčena, a to dokonce jen za IXb, RP IXc, a pojmenována Bug. To nešlo nejít. V její spádnici spárou z dřevěného schodiště a vpravo hrankou kolem kruhu na balkón. Z něj divoký nákrok do pokloněné plotny ke kroužku tak nepatrnému, že jej jinak důslední Sasíci dodnes nevyměnili za nový. Patrně ho přehlédli. O něco výše další kruh a od něj začíná úžasný oblý úsek. Začne se stěnou vpravo, jenže se musí včas uhnout zpět na hranu. Na balanc za křížovou pravou ruku ve spoďáku na dva prsty a vysolené odšlapy při cvakání 4. kruhu dlouho nezapomenu. Pak následuje standardní hranolez s možností jednoho ústřelu do děr ve stěně vlevo a zase zpět  mezi posledními dvěma kruhy. Fantastický zážitek. Na vrcholu zjišťujeme, že Arnold cestu udělal a po několika dnech se vrátil pro RP. Asi se mu líbila, protože takto běžně nepostupoval. Místo RP přelezů už tloukl někde něco dalšího. Za těch devatenáct let existence cesty jsme měli zhruba 25. průstup a první český.


Bug

Vedro nevedro, den dobrý.

P.P.S.:  Mé letošní skalpy:

OS:
Peripherie Xa, Kl. Zschand, Elfiturm
Bug IXc, Schrammsteine, W. Schrammturm
Knecht IXc, Rathen, Hinterer Gansfels
Degen IXc, Affensteine, Domwächter
DA Kleinkanada IXc, Wildensteine, Kl. Lorenzstein
Dir. Südostecke IXc, Affensteine, Rohnspitze

flash:
Dir. Nordwestkante Xa, Affensteine, Rohnspitze

RP:
Pferdefus Xc, Schmilka, Teufelsturm
Alltag im Westen Xa, Schmilka, W. Rauschenturm
Attika IXc, Schrammsteine, Hoher Torstein
Eldorado IXc, Pfaffensteine, Bundesfels
Aufschwung West IXc, Papstein, Grosse Hunskirche,
Feiner Riss IXb, Gohrisch, Abgetrennte Wand

PP:
Treibjagd Xb, Brand, Schwarzwildturm
Vakuum Xb, Schrammsteine, Falkenstein
Rentnervariante Xa, Schrammsteine, Ostervorturm
Bärenfalle IXc, Kl. Zschand, Kl. Bärenhorn


Pferdefus RP Xc

P.P.P.S.: Bouldristům amatérům i profesionálům: 3.1. je v Teplicích Boulder Kolotoč 2004!

(Fotos by Miloš Jehlička)