Lezec - Zpravodaj

Ráno se necháváme vytáhnout prvním vláčkem z Grindelwaldu až do stanice Eigergletscher, kde jako jediní vystupujeme a přijdeme si trochu vyčnívající z řady.

Nástup je prakticky hned u kolejí, sníh je zmrzlý a na mačkách jdeme i na naše poměry poměrně rychle a tak se za necelé dvě hodiny dostáváme k prvnímu klíčovému místu cesty, k ledovcovému zlomu s obrovskými seraky, které se nám naštěstí rychle daří obejít. Následuje prudký, ale stabilní široký žlab, po kterém stoupáme směrem k sedlu, abychom pak odbočili na závěrečný, asi 600 v.m. vysoký vrcholový úsek, který je poměrně málo vysněžený, takže není jednoduché volit stopu tak, abychom byli stále na sněhu.

Jelikož se cesta používá jako sestupovka, nacházíme poměrně velké množství stop, které jsou ale pro postup vzhůru úplně nepoužitelné. O to víc je zarážející, že potkáváme pouze jednu dvojici, jinak mrtvo a prázdno, což je ale celkem příjemné. Nejzajímavější úsek cesty je vrcholový hřebínek, který je pojítkem severní a západní stěny, kdy pohled pod sebe na sever je skutečně impozantní. Symbolicky vylézáme odhadem asi 200m nad místem, kde ústí Český pilíř v pravé části severní stěny a pokračujeme po hraně na horu. Lano zůstává po celou dobu v baťohu, každý jdeme vlastním tempem.

Po sedmi hodinách cesty jsme na vrcholu. Čekám přeci jen něco trochu prostornějšího, máme co dělat, abychom našli dost místa pro nasazení lyží, na kochání není moc času, neboť se všechno okolo nás začíná kabonit a zatahovat, čekáme na správné okno mezi mraky, které ale pořád nepřichází, tak mrzneme.

Konečně chvíli trocha modré oblohy, zkouším první oblouky na samotné vrcholové hraně, která je poměrně vzdušná. Sníh je však výborný, nahoře stále prachový a utemovaný, takže všechno krásně drží, což člověku přidá víc na jistotě. Přeci jen se mi moc nechce proletět se celou severní stěnou až dolů, jak to předvedl v jednom filmu freeridový guru Heli Putz na stejném místě, ovšem s basejumpovým padákem. Marek mne střídá na konci hrany, kde se pouštíme do vrcholové stěnky, která může mít v horní partii necelých 50°, zbytek je taková poctivá 45°. Sníh je hodně rozměklý, odpolední sluníčko nám provádí skvělou práci, tak si můžeme naplno vychutnávat čím dál delší a delší oblouky. Intervaly na zastavování se prodlužují, ale přeci jen 1600 v.m. dolů je pořádná porce na nohy, které mají co dělat, aby všechno ustály. Závěrečný úsek pod seraky jedeme hodně svižně, aby ze shora něco nepřilétlo. Za necelé dvě hodiny jsme dole, vyčerpaní, ale šťastní, neboť podle předpovědi to měl být na dlouhou dobu poslední pěkný den, což jsme si ostatně měli možnost vyzkoušet i na vlastní kůži v dalších dvou týdnech putování Alpami. To že nám ujel poslední vlak, s tím jsem trochu počítal. To, že cesta po kolejích bude trvat čtyři hodiny k autu, s tím už trochu ne, ale o to delší a spontánnější byla oslava, která ostatně na cestě už samovolně začala dvěma litránky bílého, ukrytého na horší časy v tunelu (počítali jsme, že nám ujede vlak...).

Sjezd není technicky příliš náročný, vzhledem k délce a pověsti hory odhaduji skialpovou klasifikaci mezi D a TD. Cestu sjel na lyžích poprvé Sylvain Saudan, a to 9.3.1970. Další zopakování nastalo až v r. 1982 od Hansruedi Abbühla v květnu 1982. Snowboarding se prvního sjezdu dočkal 21. 4. 1987 zásluhou Bruna Gouvyho.Velmi bude záležet na sněhových podmínkách a stavu seraků, pod kterými se dlouho pohybujete. Morálově jsou určitě daleko těžší věci, trochu problematická může být vrcholová pasáž, která celý zážitek z jízdy patřičně okoření. V konečném součtu se tak sjezd Eigeru v současné době řadí k náročnějším klasikám tradičního pojetí skialpinismu. Více informací možná naleznete v některém ze zimních čísel Montany. Film nejenom z Eigeru možná na Smíchovském festivalu Alpinismu na podzim.

PS: Je možné touto cestou zjistit, o kolikátý Český sjezd se jedná? Budu rád za jakékoliv info od kohokoliv.

Za podporu děkujeme ČHS, SKI TRAB ČR a obchodu Namche.

Eiger Tradičně