Tehdy jsem se podruhé narodil. Datum narození 3.5.1997. Místo narození Brand, Sasko. Matka náhoda, otec štěstí.

Loni na podzim jsem jeden díl věnoval svým učednickým chvílím, jejichž náplní byly pády. Slíbil jsem poračování příště. Před pár díly mě někteří z obavy před nájezdy Čechů do Saska vybízeli k troše cynismu. Dnes chci splnit svůj slib a zároveň přidat trochu toho cynismu. Musím ale předeslat, že následující příhoda a její zázračně šťastný konec nevedou k pomlouvání lezení na písku, nýbrž k sypání popele na vlastní hlavu. Chyba byla totiž u mne a i ve Verdonu bych dopadl, a to doslova, zcela jistě hůře.

Vždy jsem si o sobě myslel, že jsem lezec tepaný v zásadách bezpečnosti tak silně, že bych snad uměl předpovědět i zřícení stěny. Že bych pak mohl selhat v něčem, co závisí jen a jen na mě, byla čirá utopie a má dokonalost neměla trhlinku. Dokud se nerozbila na tisíc kousků právě toho osudného dne.

Nadšeni jarním, i když pošmourným a vlhkým dnem jsme  s Pepou Nestlerem vyrazili do Němec, do Saska, do Brandu, kde je tvrdý písek podobný tomu Sušskému. Mimochodem, oproti Suškám se zde bezproblému parkuje na placeném parkovišti. Od auta sejdeme do údolí a po 15 minutách jsme u věže Grosser Halben. Po krátkém váhání si vybíráme vzhledně vyhlížející lehce položenou hranu Nordwestkante za VIIIc. Po typickém čtvrthodinovém přešlapování v morálovém místě metr pod kruhem se konečně odhodlávám k riskantnímu kroku  a ..., kruh cvakám a již bez potíží dolézáme oba cestu do konce.

Potom se pouštím do stěny vpravo od předchozí hrany, kudy se vine již starší Christls Weg za VIIIa, bez hromadného postavení u druhého kruhu za Xa. Čili přívětivě se tvářící desítka s jistotou, že nejtěžší místo je u kruhu a výše nad ním už nic horšího než VIIIa nečeká. I takto takticky se někdy musí na písku přemýšlet. Zvláště na jaře, když člověk teprve chytá slinu.

Vcelku bez problémů dolézám ke druhému kruhu, který ač poměrně vysoko nebyl obtížným cílem. Cvaknu lano do expresky a s nadějí na on sight obhlížím skálu nad sebou. Jako obyčejně nic nevidím a nic mne nenapadá. Vrhnu se tedy vzhůru doufaje, že hlava vymyslí řešení dříve, než se prsty otevřou. Nevymyslela a prsty se otvírají v okamžiku, kdy nohy stojí asi půl metru nad kruhem. Nemá cenu se vysilovat. On sight vem čert. "Pepo du!" Poslední vzomínka patří obrázku děr pod kruhem pohybujících se prudce vzhůru a myšlence, že tady někde se to přece už mělo zastavit.


Co bylo potom, už vím jen z Pepova vyprávění. První jsem k jeho nohám dopadl já a po chvíli se pokorně svinulo i lano. Neporušené, neodřené, nepřetrhnuté. Ostatně Pepa prý necítil ani škubnutí. Ve stěně zůstaly viset jen expresky. Poté, co u mé bezvědomé schránky zkontroloval nebohý kamarád životní funkce, počkal až se začnu probírat. S duchapřítomností válečného reportéra zachytil celou situaci svým fotoaparátem a ve spolupráci s zpozarohu (jak se tohle slovo píše správně fakt nevím, ale líbí se mi) vyběhnuvším Sasíkem se jal sundat materiál ze stěny. Moudře mě zanechal mým myšlenkám.

Ty se potulovaly bůhvíkde. Těsně po probuzení jsem nevěděl ani jak se jmenuju, natož kde jsem a co tam dělám. O něco později naplnil Pepa můj otřesený mozek základními údaji o barvě mého auta, jménu mé dcery a o stavu mé ženy (jiném). Pak mě začal přesvědčovat, že jsem prý spadl až na zem. Jenže to se šeredně spletl. Tak absurdní představa v mém postavení zkušeného lezce a odpovědného otce, brzy dvojnásobného, byla prostě nemyslitelná. Mou neotřesitelnou jistotu, že se Pepa mýlí, lehce narušovaly jen všudypřítomné odřeniny a neurčitý pocit potlučenosti. Po čtvrthodince sebeuvědomováníse jsem se smířil s tím, že má Pepa pravdu a současně jsem byl dialekticky přesvědčen, že se mi nic takového nestalo. Po cestě k autu jsem nemusel nést baťoh a chůzí pomalejší než obvykle jsem se k němu i dobelhal. (Pepo, jestli to budeš komentovat, vyhni se prosím okolnostem našeho náhlého odchodu ze skal, dík.) Kácet jsem se začal až v nemocnici v Ústí, když mne chtěli rentgenovat ve stoje. Pak už jsem jen dva dny ležel a nemohl se ani pohnout. Potom mne pustili, že mi vůbec nic není. Chudák Pepa si musel prožít ještě další perné chvilky, a to při oznamování události mým blízkým.

Mám-li se s touto svou zkušeností dnes nějak vypořádat, musím se především přiznat k tomu, že jsem se zřejmě pořádně nenavázal. Nechci to svádět na dračí smyčku, kterou jsem ten den použil naposled. Spíše jsem v půli navazování začal dělat něco jiného a již jsem se k dovázání nevrátil. Nepřiznává se mi to snadno, ale myslím, že víc než moje ješitnost je poučení pro ostatní. Dávejte pozor. Chyba se vloudí, i když budete myslet na "všechno", a tak je dobré předvídat ještě víc.


Od té doby mi sklaplo. Mohl jsem dopadnout daleko hůř. I nejhůř. Nechápu, že se mi vůbec nic nestalo. Na první fotce se můžete podívat, odkud jsem spadl. Při jejím horním okraji je ve stěně vidět expreska. Nad ní jsem měl nohy. Na druhé jsem ještě otřesen a vůbec si nepamutuji, že bych byl focen, ale hlavně je vidět dopadiště. Lehl jsem si na záda podél padlého kmene přímo na rošt z kořenů. Zázraky se dějí. Něco mi do života tento dotek se smrtí přinesl, ale věřte, že než to zkoušet, lepší je si o tom přečíst. Každý to štěstí mít nemusí a mnoho z nás je taky opravdu nemělo.

Na závěr už jen dvě poznámky. Příčinou mé nehody nebyly poměry v Sasku. Mějte ale na paměti, že podobný zážitek s tragičtějším koncem potkal nejednoho lezce, který byl sice dobře navázaný, ale podcenil náročnost zdejšího lezení. Druhá poznámka je v dnešní době celoročních horolezeckých úrazových pojistek možná zbytečná, ale nezapomínejte, že i když je Sasko jen pár kilometrů za čárou, neplatí tam naše zdravotní pojištění, a to dokonce ani při jednodenním výletu.

Tschüs