Původně to měl být pohodový lezecký zájezd do tepla na ostrov Hvar. Nakonec vše dopadlo jinak, a proto jsme s kamarádem Filem hledali nějakou alternativu. Trošku zpohodlnělí z komfortu všedního života, měkké postele a tepla našich domovů se nám do hor zase tak moc nechtělo.

Stabilní předpověď pěkného podzimního počasí a fakt, že jsme o výstupu na Piz Bernina asi 3 roky mluvili, nás ale přiměly, abychom přece jen vyrazili. A tak se na dálnici někde za Linzem v autě radujeme, jak jsem udělali dobře, že jsme nevymněkli, jak bude parádní počasí, teploučko a tak…


Piz Palü


V 17:45 téhož dne už sedíme na horní stanici sedačky u ref. Diavolezza, prší, je mlha, že by se dala krájet, zima jak pes. Tušíme, že o kilák výše asi sněží, což nám do našeho programu moc nezapadá. Celý zpitomělí z cesty bivakujeme pod strojovnou lanovky a necháváme si zdát o vyhřáté skále na Hvaru.
Ráno je kupodivu lépe, a tak vyrážíme na aklimatizační túru směrem k nástupu pod východní hřeben Piz Palü. Jako první bod programu jsme totiž vybrali cestu via Kuffner levým žebrem této hory, III.skála, 45-50˚ led, 600 m pilíř, vrchol 3980 m.


Via Kuffner


Nástup pod stěnu trvá něco přes 2 hodiny od chaty Diavolezza. Obchází se nejprve Piz Trovat zleva po vrstevnici (pozor neodbočit po značené cestě na Piz Trovat doprava), dále se schází na ledovec (značeno mužíky) a jde se napříč přímo ke zvedající se cestě vzhůru směrem k Piz Palü. Po asi půl hodině od začátku stoupání se odbočuje doprava z hlavní cesty směrem k pilíři.
My ten den ještě dáváme na závěr pěknou via ferratu na Piz Trovat se vzdušným lanovým mostem. Přístup k ní je nejlepší přímo dolů od chaty Diavolezza (ne po turistické cestě na Piz Trovat).
Další den vstáváme v půl čtvrté a po známé cestě se motáme nahoru. Před námi nastupuje dvojice kluků ze St.Gallenu, a tak jsme v klidu a čekáme. Alespoň nám to trochu prošlápnou, že...


Trhliny pod nástupem


Skála je oproti létu pokryta vrstvou čerstvého sněhu místy s ledovou glazurou. Původní plány postupu s průběžným jištěním tak berou rychle za své a my poctivě štandujeme. Nejdříve první délku s tím, že pak už to půjde, pak druhou délku a nakonec štandujeme poctivě na celém pilíři. Obtížnost na skále sice není velká, jedná se ale regulérní zimní podmínky. Mačky dostávají zabrat a od začátku cesty do konce je nesundáváme.


Via Kuffner


Orientace na pilíři je snadná, leze se buď zpříma, dále zprava, později zase spíše zleva. Nakonec se dostáváme ke sněhovému pilíři, který celý výstup korunuje. Po čase stráveném na zasněžené a zaledněné skále nám ale sněhová hrana přijde spíše za odměnu a zdoláváme ji v pohodě s jedním cepínem. Udávaný čas letního přelezení celého pilíře jsou asi jen 3 hodiny, nám to prakticky bez zastávek trvá celých 9 hodin.
Výstup na hlavní vrchol necháváme jiným bojovníkům a sestupujeme ostrým sněhovým hřebínkem v mlze z východního vrcholu Piz Palü zpět ke spacákům. U lanovky jsme v půl deváté večer jak na koni (strhaném, jak po velké Pardubické).
Ráno se fotíme na terase u vířivky s teplou vodou, místní to atrakce, pijeme kapučíno a pokukujeme po Japoncích, kteří mají v podmračeném počasí obličej zakrytý rouškami. Asi proti prasečí chřipce.
Následuje sjezd do údolí, navštěvujeme St.Moritz, relaxujeme a vyzvídáme v Pontresině podmínky na Piz Bernina. Túry s průvodcem byly prý před dvěma týdny zastaveny pro zhoršené podmínky, chata Tschierva, která je nástupovým místem, je ale ještě do konce týdne otevřená. Kolem poledne další den necháváme auto u zastávky vlaku Morteratsch (22 CHF/3dny), vlakem se posouváme jednu zastávku směrem k Pontresině a asi
3 hodiny stoupáme na chatu Tschierva.


Západ slunce od chaty Tschierva


Příjemná cesta je narušována snad jen bolestí nohou ozývající se zpod mých skeletů. Už teď je mi jasné, že to není naposledy, a měl jsem pravdu. Chatu máme prakticky celou pro sebe, jsme tu jediní hosté a zítra budeme na Biancogratu úplně sami. Nebo nakonec nebudeme?


Piz Bernina


Filosovi se totiž rapidně zhoršilo nachlazení, které si přivezl z Piz Palü, a tak řešíme co dál. Nakonec jdeme spát s tím, že se uvidí ráno. V půl třetí ráno sedíme na posteli a 15 min usilovně řešíme, jestli jako jo nebo spíše ne. Nakonec ale přece jenom vyrážíme.
Cesta traverzuje svah nad ledovcem a zpočátku je orientace bezproblémová. Dále je občas odrazka nebo mužík, občas musíme chvíli hledat.  Asi za hodinu se dostáváme na ledovec a začínáme bloudit. Podle průvodce máme vylézt krátkým strmým firnovým svahem, přetraverzovat ledovec a vystoupit kuloárem do sedla Prievulsa. V té tmě se to ale dost blbě hledá. Správně se asi traverzuje pod ledovcem doprava a potom teprve nahoru. My ale vlevo vylézáme dva strmé firnové svahy částečně s ledem a po skalních policích se dostáváme na malé ledovcové plató. Mezitím se rozednívá a nás dost štve ztracený čas. Jdeme šikmo doprava přes praskající ledovec a konečně narážíme na zafoukané stopy. Teď jdeme konečně dobře. Neřešíme via ferratu po levé straně a valíme to přímo nahoru strmým firnovým svahem.


Svítání ze sedla Prielvusa


Ze sedla Prielvusa o půl sedmé ráno oblézáme první skalní věž zprava a potom už nahoru. Vše je zasněžené, takže mačky necháváme. Po další hodince a půl se už dostáváme na Biancograt. Jako bílý had se kroutí někam do dáli k obloze a láká, abychom se ho dotkli. Nenecháme se dlouho pobízet a prožíváme hodinový sen na bílé nitce pod našima nohama.


Biancograt


Nad námi krouží vrtulník a my se na chvíli cítíme jako hvězdy ve filmu. Jsme tu úplně sami, počasí nádherné. Poslední metry na Piz Bianco, kterým sněhový hřeben končí, patří k tomu nejlepšímu, co jsme na horách zažili. Rozhlížíme se na všechny strany, především směrem k Piz Palü, kde jsme před třemi dny stáli, zobeme čokoládu a je nám blaze.


Biancograt


To ještě netušíme, že nás čeká ještě traverz hřebínku, slanění, výstup na skalní věž, opětovné slanění a výstup na hlavní vrchol Piz Bernina.


Hřeben k vrcholu Piz Bernina


Po 2,5 hodinách si podáváme ruce, fotíme, ale místo abychom si vrcholu užili, trošku nervózně pokukujeme po sestupu. Slézá se hřebínkem Spala, který vede z vrcholu přímo doprava směrem k jihu.


Hřebínek Spala


Z vrcholu ale vede ještě jeden hřeben přímo dolů. Je na první pohled více exponovaný a dovedl by vás jen do pěkného průšvihu. My tu trávíme asi 15 min přemýšlením kudy se dát, nakonec se i díky kompasu rozhodujeme správně. Přelézáme hřebínek Spala, sestupujeme a několikrát slaňujeme z fixního jištění. To už padá mlha, že by se dala krájet. Předposledním slaněním se dostáváme do malého sedýlka, odkud odbočujeme ostře doprava a slaňujeme rozbitým komínem na ledovec. Odtud je za dobré viditelnosti vidět chata Marco e Rosa, snadno dosažitelná přes pozvolna se svažující ledovec. Winterraum je bez vytápění, bez nádobí, voda se bere ze sněhu, jsou tu ale přikrývky a kanystr s vínem. Nestěžujeme si. Píšeme smsky domů, vaříme a z dek a ždáráku si vyrábíme komfortní nepromokavé spacáky na noc. Ráno následuje sestup po pláních nad ledovcem Morteratsch, do kopce doprava mezi trhlinami k pláním Bellavista, sestup k hřebínku Fortezza a několikerým slaněním dolů. My sestupujeme dále přes Isla Persa na stejnojmenný ledovec a po výstupu k chatě Diavolezza sjíždíme lanovkou ve čtyři hodiny dolů. Tento alternativní sestup je vynucen částečně tím, že jsme nenašli žádný rozumný sestup na ledovec Morteratsch, částečně mojí rozbitou nefunkční mačkou. Normální sestup je přes ledovec Morteratsch a dolů po moréně k vlakové stanici.


Piz Bernina, Fil a Alda


Autem sjíždíme ke kempu Plauns, vaříme, dáváme sprchu a nabíráme směr domov. Prožili jsme parádní týden s nádherným stabilním počasím uprostřed vylidněných podzimních hor. Víc než to, že jsme se někam vydrápali, mě ale těší fakt, že jsme se zase jednou odpoutali od městského života a vyrazili do hor. Zůstal nám kopec vzpomínek, z kterých budeme myslím žít ještě nějaký ten týden.