Milí „Lezci“, znovu, jen pokud máte chuť, nabízím další čtení o zákulisí natáčení seriálu Skialpem to začalo. Pro třetí díl jsme vybrali nejvýš položený ledovec v Tyrolsku, tedy lokalitu, která se pyšní i několika dalšími nej…. – třeba i nejvýš položenou kavárnou či solární elektrárnou v Evropě.

Což samozřejmě pro naše skialpinistické „dobrodružství“ nemá hlubší význam, to jen tak pro pořádek. Horský vůdce Karel Kříž je právě tady v Pitztalu (nebo jen přes hřeben - v Söldenu) jako doma.



Našim cílem byla Wildspizte, druhý nejvyšší rakouský vrchol. Nádherné místo! Pro mě ovšem s nesmazatelným škraloupem v podobě ledovce plného trhlin. Právě tam jedna taková mrcha před skoro patnácti lety bezostyšně spolkla mého spolužáka Filka Šilhana. A to se neodpouští!







„Zkratkou“, tedy vláčkem, který ušetří prvních 1100 m stoupání a další kabinovou lanovkou do sedla pod Hinterer Brunnenkogel, vyráží na Wildspitze skialpinisté asi nejčastěji. Začíná se de facto něco málo pod 3100 m n. m. Přesně tudy jsem před lety taky šla, u kříže jsme tehdy stěží rozeznávali jen své vlastní siluety. Všichni jsme doufali, že si konečně po vzoru madam Homolkové užijeme „panorááááámat.“ Za sluníčka mají přeci jen obrázky víc vrstev…



Jenže předpověď byla pro první den našeho natáčení zásadně proti. Stejně jsme měli v plánu ukázat, jak správně pracovat s lavinovou výbavou a jak nebezpečná může být chůze po ledovci. Wildspitze jsme tedy jen o den odložili.



Narazit trhlinu na ledovci není až zas tak velký problém, najít ale takovou, kde se dá i něco natočit, to chvilku trvalo. Trocha teorie o tom, proč je nutné si při túře po ledovci v alpách uvázat motýlka a pád, tedy spíš takové sklouznutí. To všechno na dvě velké kamery a GoPro. Stačilo dvakrát a materiálu pro střih „příběhu“ a stručného návodu na vytažení bylo dost. Na víc ten den počasí vážně nebylo.







Ten druhý se, díky sv. Petře, ukázalo ono „panoráááámatové počasí“. Takže klasika – vláček, gondola, sedlo Mittelbergjoch a na platu pod ním první kroky na pásech na kopec. Ke Karlovi se přidává ještě jeden místní horský vůdce, aby se postaral o naše kameramany. Prvních 600 m zastavujeme na natáčení asi jen třikrát, držíme se časového plánu. V sedle, odkud výstup pokračuje na mačkách, zbývá trochu času na natočení pár synchronů a pak už „jen“ posledních asi 100 m ke kříži. Že bychom si nějak panoráááámat užili, to tedy ani omylem – poskládat na plochu, kterou tahle špičatá divoká na svém vrcholu nabízí, 8 lidí i s technikou, to nebylo na nějaké rozhlížení se po kraji. Foukalo a vyloudit z obrazově relativně normálního rozestavění lidí u kříže i zvuk, kterému by bylo ve výsledku rozumět, to byl oříšek. Původně nás tam mělo být logicky 9, ale Helclik se namísto bitvy o výškové metry rval dole v posteli s rýmičkou. Ovšem stejně statečně! Každopádně škoda…. Právě on by si totiž na rozdíl od nás jízdu dolů užil určitě i v té krustě na prvních asi 150 výškových metrech. Naštěstí o kousek níž na ní zůstalo – aspoň v místech před větrem chráněných - asi 20 cm prašánku po sněžení z minulého dne. To už byla radost pro každého z nás.





Na platu pod sedlem Mittelbergjoch jsme ještě víc než 2 hodiny točili práci s vyhledávačem, sondou a lopatou. Skončili jsme dlouho po odjezdu posledního vlaku. Nezbylo než se dolů vydat po ledovci Taschachferner.  To bylo vážně za odměnu, měklo to až dole. Kameramani se vyřádili – už nebylo kam spěchat, točit se dalo do západu slunce. Každopádně klobouček dolů – zase se nadřeli!









Mezitím Helclik dole spočítal, že když těch 1300 výškových metrů vyšlapete ledovcem Taschachferner po svých, můžete se odměnit nějakými víc než 2 eury za každých 100. No, zvažte, jestli budete utrácet za vláček a gondolu, nebo ….. :-)



Trailer:


Wildspitze se k nám tentokrát zachovala přátelsky, díky.  U mě má ale pořád co napravovat… Příště točíme v Norsku. Tam neplánované zdržení na túře může bolet víc. Když na Pitztalu ujede vlak, řešení se obvykle najde, vidíte-li v liduprázdném Norsku jen zčeřenou vodní hladinu za odjíždějícím trajektem, je to na bivak…