Příběh TŘETÍ – MUDr. Petr Jirko (+12. 12. 2001)
5. března 1978 poprvé pod Severní stěnou Eigeru.

...jsem rozhodnut jít dál...

Pod vedením ing. Jiřího Pechouše (Sam) spolu s Viktorem Jarolímem, Jiřím Šléglem, Jindřichem Skopcem, Dieterem Smejkalem (Ferry) se pokusili o ideální direttissimu expedičním stylem.
Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který  pomohl  výpravu zrealizovat.

Zpět se nevrátili Jiří Pechouš a Jiří Šlégl. (+29. 4. 1978)


Petrův deník je zde přepsán bez úprav s laskavým svolením Jindřicha Skopce, z jehož archivu mi byl zapůjčen.



DENÍK SKLEPNÍ KRYSY (II.)


8. 4. sobota
Ráno s těžkým srdcem za poslední stovku nakoupíme u pí Wyss 6 štanglí Gauloisek s černým tabákem bez filtru a ještě reservní baterie do vysílaček a do radia. Dostáváme navíc pár ruliček hroznovýho cukru a pí Wyss nám přeje hodně štěstí a hlavě „vorsich!“. V krku mě bolí míň než včera, Biseptol žeru, mám ho v kapse a jdeme. Ale už v hangu nad tratí cítím, že to není ono. Jde se mi hůř než včera, ale snad proto, že včera jsem věděl, že mám před sebou jen malý kousek cesty. Tak jdeme, Sam vpředu a já mírně zůstávám zpátky.
Dýchá se mi dobře, ale nechtějí šlapat. Konečně jsem nahoře, Sam na mě čeká a chvíli sedím. Jsem dost unavenej, ale dál už není tolik stoupání, kouskama i po vrstevnici. Jdem, ale je to pořád blbý – Sam vpředu, prošlapávám stopu, místy dost hlubokým sněhem, má těžší ranec než já a já mu přesto nestačím.
Několikrát se po mě starostlivě otočí, ptá se, jak to jde, říkám po pravdě, že špatně, pokyvuje hlavou a říká: „No, Petře, rozvaž to sám.“. A já si v tu chvíli poprvé uvědomil, že jsem se špatně odhadl, že jsem se asi přecenil. Protože to jsou přesně ty stejný slova, co mě říkal před 3 týdny, když jsem se ploužil nahoru se zápalem plic. Ale jdem pořád dál, jsme už na místě, kde dřív končily fixy, /teď už končí výš/, až se dostáváme do našeho skladiště u pilíře. Jsem rozhodnut jít dál, ale Sam najednou začně spěchat, napřed ovšem chvíli nadává, protože je tam všechno, jak to tam včera přines, nikdo pro to neseše. Mimoděk mu uklouzlo /já mu byl za to ale strašně vděčný/ „Za Tebe to voddřu, ale za vostatní se dřít nebudu!“ Domlouváme se, že Sam půjde napřed, /najednou stejně všechno nepobereme/ a vrátá se pro zbytek nákladu a já půjdu pomalu za ním. Za chvíli už mizí za skalním žebrem.
Tak si taky vemu železa a úvazek a jdu opatrně k začátku fixu /až moc opatrně – terén není těžký – i to je špatná známka/, který končí pod strmým ledem.
Zapínám do lana jumary a lezu. Ale jde to strašně mizerně. Zkouším to dál, lezu asi ješte 10 m a pak si uvědomuju, že to, co dělám, je pitomost. Vím, že bych s nasazením do maxima na konec toho fixu dolez, ale co potom? Pak jich přijde ještě 5 nebo 6. Jistě, po cestě si někde vorazim, ale mám z čeho regenerovat síly? Dost. Dál nejdu. Nemám na to. Vracím se zpátky do skladiště, kde ještě jednou všecko rozvažuju. Příjel jsem se moc brzo. Potřeboval bych ještě asi týden. Ale kluci už dál čekat nemohli, i tak nemáme toho času moc. V Zurichu jsem se už cítil výborně, ale zapomněl jsem dobře rozvážit 2 věci. 1. Něco jiního je uběhnout 14 km po rovině /už ten mizernej čas mě měl varovat!/, pak se vykoupat a zbytek dne žít v pohodlí civilizace, vždyť na běhání jsem zvyklej z domova, kde běhám skoro denně, je to pro mě normální činnost a něco jiného je extrémní celodenní fysické vypětí v prostředí, kde teplota nepřekračuje bod mrazu. Vždyť i při tom, když jsem ten kousek lezl, jsem přestával cítit prsty u nohou, tak ani oběh nebude zcela v pořádku. A druhá věc, na kterou jsem zapomněl, byla výška. Začátek stěny – 2.200 m není sice moc, ale pro člověk po bronchopneumonii to může stačit. A konečně ještě jedna a nejdůležitější věc: Když budu někde nahoře úplně vyčerpán, nebudu ostatním vůbec k užitku, naopak se pro ně stanu přítěží a při nejhorším jim ještě můžu zkazit celý výstup tím, že mě budou muset dopravit dolů.
A tak jsem to vzdal. Vyhrabal jsem z rance reservní starý děravý a potrhaný podvlíkačky, přivázal je na pikl, kerej jsem tam tabod. To je moce vrcholová vlajka. (Ty správný, švýcarskou a naši, jsem dal už při prvním odjezdu Samovi, ať je donesou na vrchol.) Když jsem se později vracel, tak jsem je tam přiskoboval. (Ty jégrovky.)
Bylo mi mizerně, myslím duševně. Jsem srab, sračka, vůbec žádnej Lee, ale padavka, kterej nemůže. Tak jsem radši začal něco dělat. Rozšířil skladiště, vybalil z rance společný věci, roztřídil lékárnu (injekce Sam nechtěl) a přezul si boty. (Ve skladišti byly jedny reservní šlupky, svoje dobrý dvojitý boty nechám klukům.) A to už zrovna přišel Sam s Ferrym. Moc řečí nepadlo, kluci mi ještě vnutili 3 konservy a já si vzal krabičku Gauloisek (jsou to příšerný cigarety), Sam mě ještě trochu chlácholil, dali jsme si Ahoj a oni šli nahoru a já dolu. Vůbec jsem nespěchal, uvědomoval jsem si dobře, že jsem se odsoudil k týdenímu pobytu ve sklepě. Došel jsem až večer a zalez do svýho krysího doupěte.
Hlavou mi táhly všechny možný myšlenky, rozebíral svou situaci ze všech možných stran. Všecko začalo tím blbým zápalem plic. A fakt, že jsem od začátku dělal s ostatními, i když mi nebylo dobře, byl jistě chybou, ale z mého hlediska zas ne tak velkou, jak by se mohlo zdát. Já si totiž nepřipouštěl, že by mi mohlo něco bejt. Přičítal jsem to nervovému vypětí před cestou a nevyspání. A kromě toho, doktor přece nemůže bejt nemocnej. Na jiným bych poznal, že mu něco je, ale takhle - řikal jsem si: "seš dědek, v průměru o 10 let starší než ostatní, dvaačtyřicítka na krku, ostatní jsou fysicky silnější, jezdí furt lézt, ty jsi pořádně už 2 roky nelez, jen trochu běháš - proto nestačíš. Tak dělej, co můžeš, ať si ostatní nemyslí, že se doktor ulejvá."
Byl jsem vzhůru dlouho do noci. Rozvažoval a počítal jsem všecko možný dokonce s papírem a tužkou. Napřed snad ještě upřesním situaci svýho obydlí.
Sklep už jsem popsal, vedle dveří do sklepa je sprchový kout a nahoře v patře hajzl. To jsou jediné, mě volně přístupné místnosti, kde je teplo. V patře na chodbě je ještě umývací žlab, z kohoutku teče horká voda.
Horší je to se stavem zásob. Mám tady: 7 velkých konzerv (včetně těch přinesených shora) 3 malé paštiky, 1 bujon a 3 krabičky čaje. Pak jsou tu ještě 3 indulony a zbytek krému na boty, to by se při nejhorším dalo taky sežrat. Žádnej cukr, žádnej chleba, žádný přílohy. Finanční hotovost (včetně zbytku z reservní stovky, kterej mě Sam rozkázal si vzít) je 19,55 Fr.
Nemám u sebe pas a k Ursule se vrátit nemůžu, od včerejška je na týdenní dovolené. A při tom mám u ní plno věcí, které jsem tady nepotřeboval (čs. peníze, celní prohlášení atd.), ale bez kterých domů nemůžu. Kromě toho se s ní chci stejně rozloučit až přijede z dovolené, za péči, kterou mi věnovala, si to rozhodně zaslouží. Byla dokonce tak hodná, že mi dala telefon na jednoho svého známého, kdyby se v době, kdy tu nebude, něco mimořádného stalo, abych se na něj obrátil, takže bych se i k ní domů možná dostal, říkala něco o reservních klíčích, ale to jsem zavrh, konec konců bejt sám v Zurichu nebo ve sklepě tady je skoro jedno (stejně tam měla v noci přetopíno a prej je zdravý spát v zimě). Ale zavolám mu zítra o nějaké peníze, s tím, že to pak vyrovnáme, samozřejmě. Sice mám trochu nepříjemný pocit, teprve nedávno si otevřela praxi a má dost dluhů, ale známe se dost dobře, tak co.

první část
třetí část
čtvrtá část
pátá část