Je to s nimi jako vždycky. Telefon: „Ahoj, za 14 dní jedeme na Jungfrau.“ „Sem tam byl před dvaceti lety.“ „Rottalgrat.“ „(pauza :-o) Ten se leze od července.“ „To bude v pohodě.“ Trochu mi trvalo uvěřit, že do tohohle dobrodružství se chci pustit.

Jungfrau – Rottal Sattel a JV hřeben

Panovala obava, že sníh, co stále v Alpách padá, nás nahoru nepustí. Čekali jsme na předpověď. Na sobotu pošmourno, 2 mm srážek, na neděli azuro. Jedeme.



V sobotu v poledne jsme po strategické poradě vyrazili ze Stechelbergu kolem krásných vodopádů strmým stoupáním na Rottalhütte (vzdálenost jako z Pece na Sněžku, ale 1.800 mh).



Cesta zpestřena lezením místy podle téměř kolmých „hromosvodů“, divokou scenérií hor vystupujících z rozervaných mraků, trochou deště a na závěr vydatnými sněhovými poli, těsně pod chatou se sklonem přes 40°.



Chatař nám vyšlapal „schody“, tak jsme netahali mačky. V zapadajícím slunci jsme sušili boty a ponožky a trička, protože po dešti jsme ve vysoké vzdušné vlhkosti a v rozbředlém firnu byli mokří a propocení do poslední nitě.



Rottalhütte malá, uvnitř zatím jen 8°C, po zadýchání 10°C. Večeřeli jsme v bundách, ale luxusně o 4 chodech. Interlakenská sekce SAC o milovníky hor pečuje skvěle. Byli jsme tam sami, takže to byla individuální péče – příjemný zážitek.

Vstáváme ve 3.15, snídáme, balíme, vyrážíme ve 4.15. V mačkách, neb první sněhové pole leží už pár metrů od chaty. Díky Zdeňkovu večernímu průzkumu ve tmě nacházíme správnou cestu, což potvrzují zdálky viditelné odrazky a zblízka viditelné berušky. Celkem rychle nastoupáme cca 150 -200 mh na hřeben a po něm chvíli téměř po vrstevnici. Pak je třeba nastoupat na navazující hřeben a poněkud tápeme. Zdeněk pádí ke sněhovému poli, já se chci držet jisticích tyčí. Zdeněk se přidává a vyrážíme po plotnách s ledovou glazurou. Jirka si vybírá bezpečnější cestu po firnu za hranou. Na dalším hřebínku se dozvídáme, že firn měl ledovou krustu a Jirkovi se tam moc nelíbilo. Pěšky jako za vozem …





Čeká nás krásný až romantický sněhový hřebínek, za kterým začíná strmé stoupání, ve kterém hledáme fixní lana, která nám mají zjednodušit orientaci a zajistit bezpečnost.



Některá lana nebo části jsou pod sněhem. Něco se podaří vyrvat, někde jdeme po firnu. Místy se boříme poměrně hluboko, ve strmějších částech je prašanu po stehna.

K pověstnému traverzu se dostáváme opět broděním. Na glazovaných skalách používáme různé techniky získané na písku: lezení koutem, rozpor, plotnové lezení, o kus výš dokonce spárové lezení (už jste zkoušeli ve spáře zamknout pohorku s mačkou?). Vysloužilo mi to přezdívku, kterou z úcty k opravdovým pískařům radši nenapíšu :-)

Zdeněk mě lstivě poslal prošlapávat a užít si výše zmíněné. Jirka pod námi si vyžádal lano a projevil tak zdravý rozum. Po skalnatém hřebínku jsme se dostali na další část výstupu, kde se tak od srpna (TEPRVE) obouvají mačky a vyrazili pod obrovským sérakem po sněhové pláni obchvatem pod vrcholovou pyramidu Jungfrau.





Průběžně odpočíváme. Díky důslednosti Zdeňka nezapomínáme doplňovat energii ze sportgelů, tyčinek a snažíme se dostatečně pít. Pod vrcholem potkáváme paraglidisty, kteří přišli normálkou a sestoupili do sedla. Trošku se prali s větrem, chvílemi foukalo víc, než by si přáli.

Vrchol dosahujeme dvěma variantami. Jdu po krásné sněhové lávce (ne po té, kterou jsem si vybral zdálky :-) a stoupám přibližně 80 metrů 50° tvrdým firnem, vlastně téměř ledem na vrchol. Zdeněk s Jirkou volí sestupovou cestu paraglidistů, protože se jim zdá jednodušší. Nahoře jsem se dozvěděl, že byla kratší, ale zase tam bylo o zábavu postaráno několika mixy. Pěšky, jako za vozem? :-)





Na vrchol jsme dorazili po 9 hodinách místo 5-6. Byli jsme pomalí. Orientace nebyla jednoduchá, sníh a led zpomaloval postup, měli jsme toho celkem dost. Výsledkem bylo, že jsme ani neudělali pořádné vrcholové fotky, což nám později přišlo trochu líto. Nicméně je krásně, výhledy na celé Alpy jsou neuvěřitelné a chvíli vegetíme s tyčinkami, sušeným ovocem a vodou a užíváme si.

Sestup po Normálce probíhá celkem poklidně, zpestříme si ho malým nedorozuměním: před první tyčí se ptám: „Po tyčích nebo po stopách?“ „Po stopách.“ Jdu tedy po stopách, které přechází ve strmý sestup 45° svahem, kde je v dolní části tvrdý led. Jsme vděční za poměrně hezky vykopané stupy. Jirka stále vyhlíží traverz, ovšem ten jsme minuli sestupem po vyšlapaných stopách. Nevadí, ušetřili jsme nějaký čas a čaká nás „hupík“ z Rottalsattel směrem ke skalní ostruze, po které se nastupuje Normálka. Překonáváme opatrně trhlinu po dobré, ale odpoledne už dost změklé lávce. Dál pelášíme dolů přes dvě firnová plata ke skalám.  Firn je už plný vody, naše pohorky taky. Sněhové vrstvy po došlapu ujíždějí a dáváme si pozor, abychom neujeli i my. Najednou pod vlivem únavy trochu zmatkujeme při hledání sestupové cesty, protože já jsem na Jungfrau byl před dvaadvaceti lety, Jirka před třinácti a ještě ho vyhnalo počasí už z Rottalsattel. Nerozhodnou pauzu využíváme k doplnění energie a vody. Zdeněk odborným pozorováním za hranou následně potvrdí, že jdeme správně. Trochu slabší chvilka vedoucím k úvahám o psychické odolnosti při zátěži. Cítíme respekt ke všem, kdo začínají ve výškách, kde my končíme …

Slézáme na firnovou „vodní“ pláň vedoucí na Jungfraujoch. Díky Zdeňkovi s nejlepší fyzičkou, prošlápávajícím drtivou většinou cesty, stíháme poslední vlak na Kleine Scheidegg a do Grindelwaldu.

I s přestávkami nám přechod Jungfrau trval 14 hodin, tedy o cca 4-5 hodin déle, než je běžné. Bylo to dané částečně orientací v neznámém terénu, přestože Jirka měl cestu nahoru nastudovanou velice pečlivě. Druhým důvodem byly podmínky: hodně sněhu a ledu v cestě na místech, kde později potkáváte jen skálu a dá se rychle postupovat. Zdeňkova fyzička (nesl lano, většinu vody a prošlapával většinu cesty) nás podržela, takže jsme poslední vlak přeci jen stihli, nemuseli jsme spát na Mönchjochshütte a další den ještě případně vystoupit na Mönch. Každopádně jsme byli za exoty, protože jsme až do vlaku vlezli na poslední chvíli ještě v sedácích a mačkách :-)))

Shodli jsme se, že tenhle výlet byl náš NEJ zážitek v Alpách …



Termín: 22. - 23. 6. 2019
Jiří Trávníček (vedoucí výpravy), Zdeněk Vaculík (soumar a fotograf), Petr Janda