Několik vlastivědných a historických poznámek a stanovisko Správy CHKO Jizerské hory k současným problémům lezení v Jizerských horách.

Kauschkova věž ještě jednou - k článku Michala Maděry ze dne 9.11. 2003 zveřejněném na www.lezec.cz.

První ucelené, česky psané dílo o skalách v Jizerských horách bylo „Topografie skal Jizerských hor".  Útlá brožurka přírodovědného oddělení Severočeského musea v Liberci, vydaná v roce 1962, nebyla v žádném případě pojmuta jako horolezecký průvodce, byť u nejvýznamnějších skal, které již v té době byly využívány horolezci, byly základní údaje o výstupových směrech uvedeny. Autoři totiž byli Gustav Ginzel a Emil Novák, oba význační jizerskohorští horolezci své epochy.  Vzhledem k  historickému a průkopnickému významu tohoto dílka snad stojí údaje o Francouzských kamenech za ocitování:   „Nalézají se po obou stranách červeně značené turistické cesty z Libverdy na Smrk a to asi 200 m jižně od jejího vyústění na lesní silničku z Předělu do Nového Města p.Smrkem. Skály jsou roztroušeny ve vzdálenosti asi 100m a některé z nich jsou až 15 m vysoké (jedna z nich je údajně dosud nezlezena!). Hlavní masív těchto skal byl zničen právě při stavbě zmíněné silničky (tzv. Francouzské cesty). Jméno skal pochází z napoleonských válek, kdy v r.1813 v nich hledalo úkryt před francouzským vojskem obyvatelstvo Libverdy."   Onou údajně neslezenou věží byla pochopitelně míněna Kauschkova věž, v té době  jí pojmenování po Rudolfu Kauschkovi nebylo ještě přiřknuto. Jméno po průkopníkovi horolezectví v Jizerských horách a významném lezci na písku získala od hejnických lezců až v průběhu šedesátých let minulého století. I s tou údajnou nezlezeností to byla trochu nepřesná informace. V průběhu padesátých let bratři Ginzelové vrchol věže pomocí lana (věž stála v  hustém v lese) dosáhli, ale protože se nejednalo o horolezecký výstup, nebyly tyto údaje publikovány (ústní sdělení O.Simma).
Prvním českým horolezeckým průvodcem, který popisoval terény v Jizerských horách, bylo dílo vydané v roce 1968 v nakladatelství Olympia „Nepískovcové skalní oblasti v Čechách". Skupině Francouzských kamenů byla věnovaná zmínka v závěrečném odstavci „Ostatní horolezecké terény" a autor se víceméně omezil na velmi přesnou parafrázi informace z Topografie skal JH. Porovnej:   „Větší skupina nižších skal, většinou samostatných věží až 15 m vysokých (některé i nezlezené)."   Horolezecké průvodce tehdejší režim nevydával tak často jako sebrané spisy soudruha Lenina a na další dílo si Jizerskohorští lezci museli počkat bezmála dvacet let až do roku 1987. Mezitím se ve skalách pochopitelně ale horolezecký vývoj a objevování nových směrů nezastavil.
V květnu 1967 byla vylezena Vzpomínková cesta na Kauschkovu věž. (Nesoulad s datem vydání průvodce, ve kterém  údaj o této cestě chybí a datem vzniku této cesty je starším ročníkům zřejmý, pro mladší snad jen poznámka, že knihy nevycházely tak rychle jako dnes, horolezecká průvodcovská literatura rozhodně nestála v popředí státních nakladatelství a mezi odevzdáním rukopisu a příchodu knihy na knihkupecké pulty uplynula často i víceletá doba). Vzpomínková cesta byla provedena se stavěním, kdy „Untermann" seděl ve smyčce, která byla ovázána  po obvodu celé skály  v její patě. Tento způsob výstupu již tehdy nebyl úplně  „košer".
V Jizerských horách mělo horolezectví dlouhou tradici. Však také mezi průkopníky lezení na Jizerské žule patřili přední pískaři (liberečtí Němci). Nepsaná pravidla ctila vysokou sportovní a etickou hodnotu a byla víceméně totožná s těmi, která platila na písku. Byla udržována a předávána ústně, takže formálně  byla opravdu Vzpomínková cesta udělána „před účinností pravidel sportovního lezení z 1.1.1977" ( vysvětlení této formulace dále vyplyne z textu), ale v rozporu s tehdy běžně chápanou a všeobecně respektovanou  lezeckou etikou. Porušení pravidel (byť nepsaných a tradovaných ústně) bylo jistě silně motivováno  snahou o dostoupení velmi atraktivního cíle. Svědčí to však pouze o netrpělivosti a neponechání dosud nenazrálých projektů další generaci.
Jen pro srovnání co se dělo  ve světě:
V témže roce Arnold, jako  mladík vystoupil na Höllehunda cestu  Violette Verschneidung (dnes VIIIa), v Sasku byla už dva roky udělána první devítka (to se tato stupnice ještě vůbec nepoužívala). Jim Bridwell vylezl poprvé volně Stoveleg Crack a Pat Ament s Larry Dalkeem vylezli v Yosemitech první cestu obtížnosti 5.11. K těmto historickým údajům  poznámka, že  dosažené obtížnosti byly výsledkem dlouhodobého vývoje a postupným zvyšováním výkonnostní laťky.

Vzpomínková cesta- výstup v roce 1981


Vzpomínková cesta- výstup v roce 1981

Jak takový výstup na Kauschkovu věž s použitím stavění  vypadal názorně dokumentují dvě černobílé fotografie z roku 1981 (obr.1 a obr.2). Je pravda, že  to postavení nebylo úplně nejjednodušší, odlez z ramen (hlavy)  taky není  nejlehčí a i potom si člověk zaleze. Fotografie z doby, kdy se v Jizerkách lezlo v podlepených kopačkách jsou ale zajímavé dalšími dvěmi skutečnostmi. Věž tehdy stála v lese (z blízké cesty ani nebyla pořádně vidět) a za zmínku dále stojí dobře viditelný strom „opřený" o skálu. To je výsledek sázky jednoho dřevorubce z Bílého Potoka, že se na věž dostane po stromě. Pokácel tedy na věž letitý buk, v dolní části byly dokonce vyřezány stupy, ale ústní tradice říká, že se dostal pouze na první blok a vlastní vršek nedostoupil. Po několika málo letech byl strom správcem oblasti odstraněn a byla to akce opravdu docela dramatická a objektivně nebezpečná.
Vraťme se však ještě do doby, před pořízením těchto snímků. Koncem sedmdesátých let  byla  vylezena tzv. Psí cesta.  Cesta nebyla uznána, protože o lezení ani nemohla být moc řeč. Informace v článku Michala Maděry (citujeme:   "Na konci sedmdesátých vystoupil na vrchol východní hranou V. Maděra a svůj výstup pojmenoval Psí cesta. Ta však nebyla uznána, protože k postupu použil skobičku."), ale zvláště pak v diskusi k výše uvedenému  článku  (opět Michal Maděra - citujeme:   "Malá oprava  - Psí cestu skutečně vylezl V. Maděra roku 1975. Vylezl ji čistě a skobičku použil jen k jištění (v pohorách dost slušný výkon). Cesta mu nebyla uznána kvůli již zmíněnému smrku. Skobičku k postupu se pak pokusil použít jeden nejmenovaný člen našeho oddílu, ta se však vytrhla a on si narazil pozadí.")   je nutno kvalifikovat jako mystifikaci a vytváření mýtů, které pokud nebudou jednoznačně vyvráceny, budou dále tradovat a úspěšně zamlžovat realitu. Skutečnost vzniku této cesty snad nejlépe osvětlí faksimile zápisu z vrcholové knihy, kterou v naskenované podobě předkládáme na obrázku 3.

Faksimile zápisu z vrcholové knížky - tzv.Psí cesta

Pro ty, kteří v computerovém věku mají již drobnější problémy s čtením ručně psaného textu snad ještě doslovný přepis:   „Psí cestata Klas.VI Nástup na východní hraně, stavěním ke skobje, pomocí žebříčku na terasu. Potom traverz vpravo a jako (??) č.1 na vrchol. Prvovýstup Maděra Vl. 26.12.72 (?) Jištěn zdola". Vzhledem k tomu, že hrana je vysoká asi 4 metry a největší problém představuje nástup, který zde byl přestavěn, nelze opravdu o horolezeckém výkonu příliš  hovořit. Kdo si všimne data této památné akce a zná místní poměry (věž je cca 15 minut chůze od  chaty Hubertka, která patří HO Hejnice) dá si asi okolnosti vzniku cesty do dalších souvislostí.
Pravidla sportovního lezení v Jizerských horách byla v  té době již formalizována a rozhodnutí vrcholové komise bylo jasné. Za připomenutí  však stojí, že Psí cesta využila (a bohužel částečně znehodnotila) velmi logický směr, který přímo nabízel reálnou možnost čistého sportovního dostoupení věže. Věž už v té době byla „dostoupena", tah na první dostoupení tak atraktivní věže už tedy nebyl a právě proto měl být tento výstup proveden  čistě. Vzhledem k tušeným souvislostem se zdařilou vánoční besídkou  spíše neměl být tímto způsobem znesvěcen.  Pro srovnání opět historické reminiscence:   Arnold se již v té době pohyboval na úrovni IXc. Cesty IXa „sekal jako Baťa cvičky" a navíc tyto cesty byly již přelézány dalšími (pohříchu, že většinou českými) lezci. V Yosemitech se koncem sedmdesátých let obtížnost 5.12.stala všední věci nejlepších místních matadorů. Prokletí „netrpělivosti" tedy na této věži opět zafungovalo.
V roce 1984  je tento směr (rozuměj hrana s tzv. Psí cestou) vylezen čistě. Vrcholová komise tento prvovýstup na jaře 1985 schvaluje. Viz. zápis č.1/85 z jednání VK Jizersko-lužické oblasti. Autor (P.Prachtel) nazval svoji cestu Boulder 17, snad proto, že se jedná opravdu o velmi krátkou cestu, mající zvláště v nástupu boulderový charakter. Cesta byla schválena s úpravou. Původně autor nárokoval i nový průstup vrcholovým blokem, ale protože to bylo se stavěním (byť se tehdy autor přímo na jednání komise dušoval, „že se jedná jen o takové připodržení"), byl dolez  této cesty veden Vzpomínkovou cestou. Nejenom vzhledem k rozhodnutí o této cestě (myšlen onen konkrétní dolez se stavěním), ale i  k dalším,  v té době  zrušeným cestám je třeba tvrzení  Michala Maděry  (citujeme    „ Je ale možné, že tu svou roli sehrály i osobní rozpory, protože v té samé době si členové VK uznávali cesty vylezené stejným stylem"  - rozuměj se stavěním) odkázat opět do oblasti mýtů a bájí.


Boulder 17 - prvovýstup P.Prachtel -1984


Boulder 17 - prvovýstup P.Prachtel -1984

Představu o tomto směru  (a jeho délce)  je možno si udělat z černobílých fotografií z prvovýstupu - obr.4 a obr.5. Za povšimnutí  stojí, že lezec nemá pytlík s magneziem a o tom, že bylo teplo svědčí  oblečení lezce. V roce 1984 (tedy v době Prachtelova prvovýstupu) byla Kauschkova věž ještě v lese. Jeden smrk rostl v těsné blízkosti JV hrany a po provedení prvovýstupu byl autorem cesty odstraněn („aby to ostatní neprasili"). Mimochodem to bylo uděláno dosti diletantsky a výsledkem byl asi půl metru vysoký špičatý pařezo-kůl.  Odhlédněme teď od toho, že to byl zásah do cizího majetku a neoprávněná těžba, a komentujme tento krok čistě z horolezeckého zhodnocení problému. Smrk opravdu umožňoval „komínový" výstup na  hlavní blok. Po vylezení cesty by při opakováních opravdu asi sváděl „k prasení" a věrohodnost výstupů by devalvoval. Vzhledem k tomu, že byl ale odstraněn až po provedení prvovýstupu, logicky devalvoval i věrohodnost prvovýstupu. Pokud už prvovýstupce přikročil k jeho odstranění, měl tak provést před výstupem (pochopitelně s výše uvedenými výhradami). Fotografie z prvovýstupu a komentář se objevily ve vývěsce HO LIAZ v Jablonci nad Nisou a úplně náhodou je tam tenkrát objevil Emil Novák - tehdy již legenda lezení v Jizerských horách. O obsah nástěnky projevil zájem a nechal si pořídit kopie.  Odtud snad pramení mýtus a mylná informace Michala Maděry, že autorství nebylo uznáno  kvůli stromu.  Skutečnost, že v horolezeckém průvodci Jizerských hor z roku 1999 je u této cesty (a dalších) uvedeno „autorství a klasifikace neověřeny" , je trochu jiná, dlouhá a složitá historie, jejíž prezentace  se zcela vymyká  tématu tohoto článku. Obtížnost cesty (Boulder17 - Frýdlantská cesta) v Saské stupnici (navrženo  přímo autorem cesty) je IXa. V té době  víceméně běžná obtížnost. Arnold již v těchto letech vytvářel desítky a v Americe už byla špička na klasifikaci 5.13b. I s přihlédnutím k té zcela zbytečné šmouze s časově špatně načasovaným odstraněním smrku je třeba Prachtlův prvovýstup považovat za pozitivní příklad respektování vývoje. Doba již nazrála na vyřešení tohoto problému, přišel lezec s odpovídajícími schopnostmi a problém vyřešil. Správnost a logičnost této cesty potvrdil i další vývoj. Cesta je dnes  opakovaně lezena. Protože foto prvovýstupu je z historických důvodů černobíle, snad pro zpestření tedy barevné foto z léta 2003 z této cesty - obr:

Boulder 17- Frýdlantská cesta - výstup z roku 2003

A pro úplnost, pařez, který  téměř znemožňoval bezpečné pokusy o opakování cesty (lezec se vystavoval při odskoku reálnému nebezpečí nabodnutí na kůl), byl opět správcem  seříznut do přijatelnější podoby.
Chronologický popis musí dále zmínit cestu bratří Juriců a E.Himmela z roku 1987  (Novoměstská). Tu  je nutno jednoznačně hodnotit jako krok zpět, ignoranci pravidel a nepochopení tehdy již běžných trendů v horolezectví. V rozporu s pravidly bylo opět použito stavění ze smyčky. Co se v té době lezlo ve světě už ani není třeba uvádět. Byla to doba, kdy bylo možné reálně uvažovat o čistém vylezení tohoto směru. Že ty snahy byly, svědčil i vylomený chyt na nástupu, který jistě úspěšnost těchto pokusů o několik let oddálil.  Opět chyběla pokora a  trpělivost a třeba i schopnost tento směr přenechat jiným. Cestou se vrcholová komise postupně zabývala na třech svých zasedáních na jaře a na podzim 1988 (prvovýstup zrušen) a po odvolání prvovýstupců s konečnou platností na jaře 1989 - „Novoměstská cesta, neschváleno, projednáno odvolání prvovýstupců, zdůvodnění: prvovýstup proveden v rozporu s pravidly (stavění). Kruh ponechat. Namítaná podobná cesta je před účinností pravidel, tj. před 1.1.1977" - viz zápisy z příslušných jednání VK.


Faksimile části protokolu Novoměstská cesta

Osazení kruhu při prvovýstupu je samo o sobě zajímavá záležitost, viz faksimile (obr. 7) a přepis  z protokolu o prvovýstupu:   "Kruh byl osazen plně z pozice dle znění „pravidel"! Prvolezec si nadlezl při prvovýstupu až nad místo osazení kruhu. Ve spáře asi 1,5 m nad kruhem se zajistil speciálním vklíněncem, pak se vrátil zpět a takto kruh osadil. Po osazení kruhu dokončil výstup na vrchol".   To je poněkud  divný výklad pravidel. Pro prvovýstupy je pod bodem 8.3. uvedeno: „Kruhy musí být omezeny na nejnutnější případy, kdy nelze zajistit jištění přirozeným způsobem. Přitom nesmí řešit kritický nebo nelezitelný úsek cesty." Kruh zde tedy byl zcela nadbytečný, což vynikne i při  vědomí délky této cesty na první blok.
Ostatně bratři Juricové nebyli asi nositeli čistoty prvovýstupů. Na vedlejší skále (Benjamín) provedli prvovýstup (Šicí hrana), kde se mohutně betonovalo a pod kruh se  zpětně připevnil velký (a pro vylezení cesty důležitý) skalní výlom. Ale to jen tak na okraj.
V této  době se již Kauschkova věž nacházela na pasece, okolní les byl odtěžen a stala se velmi fotogenickým a fotografovaným objektem. Ještě v roce 1994 bylo možné přímo z cesty pořídit  fotografie, které dokládají krásu této věže a poskytují snad i odpověď na diskuse kolem výšky věže viz obr:


Kauschkova věž - stav 1994

Místní lesáci mají pro tuto věž nehezké pojmenování „Tank".  Jak už to v případě skal v lesích bývá, po relativně krátkém období, kdy jsou  na volné ploše, po zalesnění se znovu začínají postupně skrývat za rostoucí stromy. Okolí Kauschkovy věže bylo osázeno modříny a ty po několika letech, kdy  měly po výsadbách svůj růst ještě zpomalený začaly  nabírat na výšce. V posledních letech se tedy okolí Kauschkovy věže opět začíná zatahovat lesem a fotografie  s osamoceně stojící skálou bude mít čím dále vyšší historickou hodnotu. Postupný proces zarůstání  ukazuje fotografie z léta roku 2003 - obr:


Kauschkova věž - postupné zarůstání lesním porostem - stav 2003

Pro úplnost, v roce 1989 první čisté přelezení Vzpomínkové cesty (místním specialistou T.Kolesou). Vzpomínková cesta bez stavění má dnes  do deseti opakování a je tedy také občas lezena.
Okolnosti vzniku „Pětileté hrany" byly podrobně popsány v článku M.Maděry a v ohlasech  podrobeny  kritice i obdivu  návštěvníků serveru Lezec. Sportovním a etickým aspektům se budeme věnovat později.
Tolik tedy chronologicky historie Kauschkovy věže, trochu jinak podaná než  ve výše citovaném článku.  Materiál byl zpracován s využitím osobních sdělení místních znalců, psaných dokumentů (např. zápisy VK) a fotodokumentace ze soukromých archívů, z  nichž některé mají  dnes již nespornou historickou hodnotu. 
Pokud byly uvedeny historické údaje a citovány starší prameny, není možno opomenout podrobnější zmínku o osobě, po níž byla tato krásná věž v šedesátých letech dvacátého století pojmenována.

Liberecký Němec Rudolf Kauschka (narozen v roce 1883) zanechal významnou stopu v Jizerských horách, ale i na písku. Jeho první prvovýstupy v Jizerských horách spadají do let 1904-1905. Tehdy vylezl cesty na Uhlířovu čepici, Kovadlinu a Čertův kámen. Do tohoto období spadá i mnoho prvovýstupů v oblastech pískovcových. Objevoval skály Lužických hor, např. Horní skály, na které v letech 1904-1906 na všechny jako první vylezl. Další výstupy provedl např. na Fellerovu věž, Havrana, Vajoletky a mnoho dalších. Prvovýstup na hrubosklaský Dračí zub v roce 1906 byl kouskem srovnatelným s výkony saských lezců.
Poté, co se stává členem  Rakouského Alpenvereinu (sekce Liberec), směřují jeho cesty často do Alp. Na první velkou cestu vyjíždí v roce 1907 do Dolomit. Provedl zde  řadu obtížných výstupů. Mimo jiné vylezl na tři věže Vajoletek, a to vše v solovýstupu a bez lana!  V roce 1908 poprvé poznal ledovce při výstupu na 3859 m vysokou Königspitze ve skupině Ortleru. V 1.světové válce sloužil jako poručík v 1.rotě horských vůdců v oblasti Ortleru a mimo jiné se mu podařil přechod všech věží skupiny Fermeda v jediném dni. V roce 1928 podniká cestu do Švýcarských Alp a do oblasti Chamonix, kde vystoupil na  více čtyřtisícovek. 7.srpna 1928 vylezl např. s G.O.Dyhrenfurthem na Matterhorn a v témže roce v solovýstupu dosáhl vrcholu Mont Blancu.
Ve dvacátých letech je opět více aktivní i v Jizerských horách. Od roku 1919 vykonal mnoho prvovýstupů, ze kterých se nejvýrazněji zapsaly do historie výstupy na Věž grálu (1919), Jeskynní věž (1919), Kohoutí hřeben (1923), Kozla a Kozlí jehlu (1921) a na Divou Maří (1927). Vyvrcholením jeho činnosti v Jizerských horách však navždy zůstane skvělý prvovýstup na Zvon ze dne 26.6.1921.
To jen stručně k jeho aktivitám horolezeckým (převzato z materiálů O.Simma). Byl činný i v jiných sportech (běh na lyžích, lehká atletika, jízda na saních - zde dokonce mistrem Evropy).
Byl to člověk velmi citlivý, hory a přírodu miloval. Své pocity  a zážitky ztvárnil v knížce „Wandern und Klettern" vydané v roce 1924 v Liberci. Tato dnes velmi ceněná kniha je kultovním dílem Jizerskohorských lezců. Z literárního hlediska jsou významné i jeho básně, z nichž některé v překladu se objevily i v některých vrcholových knížkách (Kazatelna). Po válce byla rodina R. Kauschky obětí vyhnání a svůj bohatý život završil v roce 1960 v německém Kemptenu.

Je krutou ironií, že věž pojmenovaná na památku člověka, který se významnou měrou podílel na objevování  Jizerskohorských skal a který se spolupodílel na přenesení  vyspělých etických principů saských  pískařů do žulových skal Jizerských  hor byla tak často svědkem porušování etiky, pravidel psaných i nepsaných. A jednalo se vždy jen o netrpělivost, nenaplněné ambice, neúctu k předchůdcům  a neochotu přenechat nové směry těm, kteří na to  vyspěli jak lezecky, tak morálně, tedy schopností, vyrovnat se při prvovýstupu s dohodnutými a horolezeckou komunitou přijatými pravidly.

S větou Michala Maděry:   „Často předběhli své možnosti a jejich cesty nebyly pro rozpory s pravidly uznány,"  lze jenom souhlasit a zároveň ji označit jako (snad nevědomé) velmi přesné označení jeho „prvovýstupu".  Výstupem by se měla na svém zasedání zabývat příslušná Vrcholová komise. Neměla by to při rozhodování mít těžké. Z vlastního článku a hlavně z následné diskuse vyplývá, že pravidla byla opakovaně porušena. Závažnější bude rozhodnutí, co s osazenými nýty.  Při zrušení cesty  má komise v podstatě jen dvě možnosti. Ponechat jistící prostředky v cestě a jako prvovýstup uznat první  čistý průstup cestou. Nebo je nechat správcem oblasti odstranit. Vzhledem k současným poměrům a vztahům v komunitě Jizerskohorských lezců (zde jsou myšlena různá stádia  „vytloukací války", která se odehrává v posledních letech - Podzimní stěna, Čihulova jehla, Kozlí jehla,…) by asi jednorázové odstranění správcem bylo řešení nejlepší. Navíc by to byla ukázka a potvrzení, že komise bude opravdu střežit dodržování pravidel a nevznikne nebezpečný precedens.
V případě, že by byly nýty odstraněny, je asi dobré připomenout mladším (jako vhodnou a aplikovatelnou paralelu), jak to bylo počátkem osmdesátých let minulého století s prvovýstupem Happy End na Věž Jardy Berana v Teplických skalách.  Komise tehdy tento prvovýstup pro porušení pravidel zrušila a kruhy (a že jich bylo) nechala vytlouct. Stěna byla opět volná, s výjimkou pro ty, kteří se  účastnili prvovýstupu a těch, kteří do doby vytlučení cestu přelezli (to byla tehdy skoro celá adršpašsko-teplická lezecká elita).
Vraťme se však k činnosti Vrcholové komise. Ta by asi neměla tuto cestu pouze zrušit, ale pokusit se, aby vůbec takovýmto způsobem cesty v Jizerských horách vznikaly.  Má k tomu i dostačující represivní možnosti. Vrcholová komise má právo uzavřít věž pro další prvovýstupy (§6,čl. 18, Pravidel lezení v Jizerských horách). Mimochodem, Michal Maděra nemá pravdu, že se „v Jizerkách můžou dělat cesty pouze podle Pískovcových pravidel". Tato oblast má svoje pravidla (schválena  ČHS) a lezec, který zde leze, natož dělá „prvovýstupy" by se s nimi měl seznámit, aby věděl, co má  dodržovat.
V krajním případě si může VK vyhradit právo na předchozí schvalování plánovaných prvovýstupů (viz. Pravidla).  Toto krajní řešení bylo jistě myšleno pouze pro prvovýstupy, při nichž je osazován stabilní jisticí prostředek a možná k použití tohoto opatření nazrává doba.
V pravidlech lezení pro oblast Jizerské hory je dále výslovně zmíněno: „VK spolupracuje při své činnosti s příslušným orgánem ochrany přírody". Mělo by z toho být tedy zřejmé, že pokud požadavek na uzavření věže či oblasti  pro prvovýstupy, nebo požadavek na předchozí projednání zamýšlených prvovýstupů bude vrcholové komisi  směrován od orgánu ochrany přírody (tím je Správa CHKO Jizerské hory), bude se tímto podnětem vrcholová komise muset velmi seriózně zabývat. Skutečnosti v článku Michala Maděry a v diskusi by jí ulehčily zdůvodnění přijetí nepopulárního opatření.
Jak je snad všeobecně známo, většina skal v Jizerských horách se nachází na území Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. V této kategorii chráněného území je horolezecká činnost ze zákona o ochraně přírody a krajiny zakázána. Pro její legální umožnění je třeba vydání výjimky. Žadatelem o vydání výjimky pro své členy je ČHS. Žádost posuzuje  Ministerstvo životního prostředí v Praze, ale pochopitelně se opírá o vyhodnocení  situace od  regionálních pracovníků, dobře  se orientujících v dané problematice a majících podrobnou místní znalost. Správa CHKO Jizerské hory věnuje problematice provozování horolezectví v oblasti  dostatečnou pozornost, úměrnou významu lokalit, v nichž horolezectví probíhá a průběžně spolupracuje a je v kontaktu s vrcholovou komisí.
I když vlastní skupina Francouzských skal (tedy včetně Kauschkovy věže) se nachází mimo území NPR Jizerskohorské bučiny a ustanovení výjimky se na ní přímo nevztahují, pravidla lezení pro ni platí, včetně dalších příslušných právních norem, jako lesní zákon a zákon o ochraně přírody (pro horolezecký oddíl Nové Město pod Smrkem  snad malá připomínka jejich „zdařilého mejdanu" pod Bastilou, kterým se pochlubili jeho členové i ve vrcholové knize). Následující poznámky se tedy primárně týkají skal na území NPR, ale obecná platnost je lehce odvoditelná.
V poslední době Správa CHKO Jizerské hory  registruje  negativní jevy, spojené s provozováním horolezecké činnosti, které se dříve buď nevyskytovaly vůbec, nebo jen v zanedbatelném měřítku. Patří mezi ně mimo jiné:
- vysoká frekvence pohybu osob ve skalních oblastech, které stojí mimo režim výjimky. Ta je vydávána pro registrované členy ČHS. Zcela běžný je ale v nejfrekventovanějších místech (např. oblast Srázy) výskyt početných skupin, zpravidla lezec, doprovázený přáteli, příbuznými, manželkou, přítelkyní, dětmi a velmi často volně pobíhajícími domácími zvířaty (psi). Při zachování určitého  měřítka by to snad šlo posuzovat benevolentně, ale obvyklá praxe je, že během doby, kdy se menší část skupiny věnuje lezení, ta větší pročesává okolní terén, např. při hledání hub. Dochází k neúměrnému sešlapávání, je blokováno přirozené zmlazení lesa a lokality jsou vystaveny riziku plošné eroze. K tomuto bodu je třeba důrazně připomenout, že všechna technická zařízení, vytvořená pro bezeškodný přístup horolezců ke skalám (tedy právě v oblasti  Zvonu, Pevnosti, Homole, kde bylo riziko eroze největší) byla  financována výhradně z prostředků Ministerstva životního prostředí a Český horolezecký svaz se na jejich realizaci nepodílel ani jednou korunou.
- vyhledávání nových objektů, v místech, kde není vstup povolen a vznik nových cest na objekty, které nejsou ve výjimce vyjmenovány (v rámci NPR Jizerskohorské bučiny). Přestože výjimka uvádí  úplný seznam všech objektů, na nichž je činnost povolena, probíhá trvale  uvnitř NPR Jizerskohorské bučiny vyhledávání nových objektů. Jedná se především o boulderové problémy, převážně soustředěné v nejcitlivějších oblastech rezervace, kde je vstup přímo zakázán. Bouldering a s ním spojené  vstupování do  míst, pro veřejnost a to i horolezeckou se stává v Jizerských horách vážným problémem.  Zdůrazňujeme, že toto se týká oblasti v NPR JHB, tedy nikoliv např. oblasti Rudolfov (viz. průvodce  od J.Doubravy, tato oblast leží mimo I.zónu a mimo NPR). Toto boulderingové objevování je často spojeno se zcela zbytečným osazováním trvalých jistících prostředků, majících často jen význam „podpisu". Nýty jsou osazeny i v místech, kde jsou přirozené podmínky pro  založení mobilního jištění, nehledě na to, že bouldering v čisté podobě se leze bez lana (a pohříchu, že světoznámé bouldry jsou vysoké a často s hrozným dopadištěm).
- opakované rozdělávání ohňů ve skalních oblastech. Nejedná se o ojedinělý jev. Netřeba komentovat. Pokud už někdo v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny ve skalách bivakuje, měl by se tam chovat velmi nenápadně a ohleduplně. Oheň (a už vůbec ne ala HO Nové Město pod Smrkem) k  tomu nepatří.
- přetloukací manévry kruhů a nýtů, jako výraz soupeření o nové výstupy (?),  domnívali jsme se, že Podzimní stěna (mimochodem neschválený objekt a většina cest byla udělána shora) byl exces, ale události na Čihulově jehle a posledně i Kozlí jehle spíše naznačují, že je to nový jev, s kterým by se měla vrcholová komise urychleně a rázně vypořádat.
- v rozporu s pravidly používání magnézia. Najdou se dokonce i hrdinové, kteří se jej nestydí vytáhnou na cestách obtížnosti II.-III.
Výše uvedené nesvědčí pouze o celkovém přístupu k dodržování zákonů v rámci České republiky. Je to  i určitý výraz, jak se k plnění sjednaných dohod a k závazkům, ke kterým se  členové ČHS zavázali, staví právě oni. Jaká je autorita svazu, jehož členové nerespektují  závazky, které si sami stanovili (Pravidla lezení v oblasti, Rozhodnutí vrcholové komise - orgán svazu, Podmínky výjimky, které pro své členy svaz (a někdy pracně) dojednal)? Jaká je vazba mezi vedením svazu a oddíly? Jsou oddíly vůbec nějak informovány a metodicky vedeny? A jaká je v oddílech práce s členskou základnou, potažmo s mládeží? Michal Maděra, podle informací, které sám udává leze od osmi let. Ignorace pravidel a vlastně všeho („Co se týče uznání cesty VK, tak to je mi úplně ukradený,") však bohužel není jev ojedinělý.
V loňském roce začalo Ministerstvo životního prostředí projevovat  intenzivní zájem, jak jsou jím vydané podmínky dodržovány (členy ČHS) a jejich dodržování kontrolováno (místně příslušnými orgány ochrany přírody). Správa CHKO Jizerské hory situaci pravidelně  průběžně monitoruje a o aktuálním stavu má velmi dobrý přehled. Případná kontrola nadřízeným orgánem její pracovníky nezaskočí. Platnost výjimky za několik let skončí a bude se jednat o jejím prodloužení. Ta současná byla opravdu s velkoryse pojatými podmínkami.  Dnes už víme, kde tato velkorysost byla až příliš bezbřehá. Co bude rovněž třeba zohlednit, bude serióznost partnera (tedy pravděpodobně opět ČHS). Tím je myšlena především jeho schopnost ovlivňovat chování svých členů.

Poznámka na závěr:
Server www.lezec.cz se v krátké době stal hlavní informační křižovatkou českých lezců. Pravděpodobně ovlivňuje nejpočetnější skupinu z té části české populace, která je nějak (aktivně i pasivně) spojena s lezením, ve většině jeho podob. Správa CHKO Jizerské hory je orgánem, který vykonává státní správu na úseku ochrany přírody. Není asi zcela obvyklé, aby takováto instituce prezentovala své postoje na víceméně „zájmovém serveru". Přesto tak činíme, jako něco výjimečného a s největší pravděpodobností neopakovatelného. Vzhledem k úrovni diskuse na serveru (bohužel to platí  téměř obecně pro internetové diskuse na českých portálech) - neobvyklé míře vulgarity, osobních napadání a obsahové sterility (byť se jedná často opakovaně o jedny a tytéž grafomany), nebude Správa CHKO Jizerské hory na tomto serveru vstupovat do případné následné diskuse a reagovat na zveřejněné příspěvky. Pro věcnou a seriózní diskusi, v rámci svých kompetencí stanovených v zákoně je pochopitelně připravena běžnými úředními postupy.
Tento materiál byl korigován a odsouhlasen vedoucím Správy CHKO Jizerské hory a v části, která se týká současných problémů provozování horolezecké činnosti na území CHKO Jizerské hory představuje oficiální názor S CHKO JH.

Ing.Vladimír Vršovský, lesník  Správy CHKO Jizerské hory
jizhory@schkocr.cz

Správa CHKO Jizerské hory
U jezu 10
460 01  Liberec 4