1. Úvod...

Vážení čtenáři LEZCE, vzhledem k tomu, že problematika lezení a ochrany přírody, či ještě spíš konflikt mezi lezci a ochranáři se na těchto stránkách často stává aktuálním, dovolil jsem si Vám předhodit k hlubokému zamyšlení jeden odporně dlouhej text.

Všichni tak nějak vědí, že lezení probíhá velmi často v nějakých chráněných územích. Přesto však málokdo považuje za nutné alespoň rozlišovat v jejich kategorii (ony jsou totiž různé). Velmi často se dostáváme do rozporu s některými zákony, mnohdy zde jsou některé zákony komentovány s evidentní a opravdu, ale opravdu hlubokou neznalostí. Smutné je, že podobnou neznalost lze vypozorovat i na oficiálních stránkách horolezeckého svazu, kde se lze dočíst, že členství v ČHS dává právo volného pohybu v CHKO. Jak ještě vysvětlím, jedná se o evidentní nesmysl, neboť právo pohybu osob není v CHKO nijak dotčeno (omezení se vztahují na hospodářské využívání, nakládání s odpady apod. Omezení pohybu a pobytu na území CHKO se týká pouze táboření, rozdělávání ohňů či vjíždění motorovými vozidly mimo komunikace, parkoviště apod., tedy omezení, které se podle naší legislativy týká např. každého lesa. Volný pohyb se samozřejmě nevtahuje na národní přírodní rezervace, které leží na území CHKO.

Jedná se o úvodní kapitoly ze skript určených budoucím instruktorům horolezectví. Celý text vznikl pro potřeby Metodické komise ČHS v roce 1999, proto prosím omluvte některé neaktuální poznámky (např. že se v oblasti CHKO Labské pískovce připravuje vyhlášení Národního parku: ten je již několik let skutečností.
Také mi odpusťte případné odkazy na přílohy, kterými Vás tady nehodlám zatěžovat (součástí skript totiž je pět příloh: 1. Zákon č. 114/1992 Sb., v (tehdy) platném znění, 2. Seznam a adresy správ NP a CHKO v ČR a adresy centrálních orgánů OP, 3. Povolení lezení v chráněných krajinných oblastech ČR (Petr Hejtmánek), 4. Pravidla sportovního lezení na pískovcových skalách v Čechách (VV ČHS), a konečně za 5. Horolezecké značky (navíc nemám kde převést obrázky do el. podoby).

Prostě se mi tu strašnou kládu nechce přepisovat do aktuálnější podoby... No snad to zkousnete.

Pokud by někdo projevil zájem o celý text, měl by být k dispozici na ČHS. Jmenuje se to Horolezecká činnost a ochrana přírody, vydala MK ČHS, Praha 1999

2.

Zájmy ochrany přírody a zájmy horolezců se zejména v chráněných územích často dostávají do rozporu, přestože nadřazený zájem obou skupin by měl směřovat ke stejnému cíli – zachování přirozeného přírodního prostředí dalším generacím (nejenom lezeckým).

Na jedné straně je totiž celkem pochopitelný zájem využívat přirozený lezecký terén v co nejvyšší možné míře k lezení, na straně druhé zase zájem co možná nejdůsledněji vyloučit všechny vlivy, které mohou vést k dočasnému nebo trvalému poškození či nevratným změnám na přírodním prostředí.

Je tedy zcela pochopitelné, že horolezecké organizace mají snahu dobrat se rozumného kompromisního řešení, které by vyšlo vstříc oběma zájmům, jež mohou být v rozporu. Orgány ochrany přírody hájí zcela legitimní zájem státu a na její straně je zákon, v jehož mantinelech se my horolezci musíme pohybovat. Kompromisní dohoda umožňující pohyb v oblastech, kde je zákonem zakázán, je především v našem zájmu, a problém nastává až v okamžiku, kdy je dohoda porušena. K tomu dochází poměrně velmi často, pohříchu většinou z nevědomosti – a nutno říct, že z nevědomosti lezců samých.

Naprosto běžně se stává, že jsou porušovány zákazy lezení časově omezené (z důvodu hnízdění chráněných druhů ve skalních stěnách či reprodukce chráněných rostlin nebo kvůli vlhkosti pískovce), zákazy vstupu na skalní hrany, na kterých se nacházejí chráněná bylinná společenstva. Stejně tak bývá porušováno vymezení přístupových tras ke skalám, jejichž nerespektováním se prohlubuje eroze, dochází k vytváření erozních koryt a rýh, vymílání pěšin až na skalní podklad, a dochází k zbytečnému sešlapu vegetace v místech, jejichž návštěva není nehorolezcům z právě uvedených důvodů vůbec umožněna. U horolezců se totiž vychází z předpokladu, že se jedná o tzv. poučenou veřejnost, která má dostatečné znalosti pro to, aby v chráněných lokalitách nepůsobila zbytečné škody. Garantem toho, že lezci vědí, kterak se chovat v přírodě obecně, a v chráněných lokalitách zejména, je pro orgány ochrany přírody Český horolezecký svaz. Jeho zájmem proto je, aby horolezci byli již v rámci základního výcviku vedeni k základním vědomostem z oblasti ochrany přírody, i k tomu, že lezci budou dodržovat dohody s orgány ochrany přírody. V opačném případě totiž může dojít k uzavření celých oblastí pro horolezeckou činnost.

V poslední době sice ochrana přírody vyšla organizovaným horolezcům vstříc a umožnila, či spíše znovuumožnila, lezení v řadě lokalit, které donedávna patřily mezi zakázané, avšak na druhé straně se ze strany orgánů ochrany přírody množí stížnosti na nedodržování dohodnutých pravidel chování. Nejčastěji se jedná o nedodržení časového omezení lezení – nehledě už vůbec na tak extrémní případy (které mohou vést k okamžitému uzavření oblasti), jako byl případ přímé a úmyslné likvidace “překážejícího” hnízda chráněného a vzácného krkavce velkého v cestě na Krkavčí skále v CHKO Moravský kras. A to už vůbec nehovořím o umělých zásazích do kompaktnosti stěn v řadě chráněných územích při výrobě chytů majzlíkem, které se v poslední době množí. Tato praxe je sice pochopitelná při budování extrémních cest v hladkých stěnách v nepřirozeném prostředí, jako v lomových stěnách, je však neospravedlnitelná a zejména kontraproduktivní v chráněných územích.

Tento učební text je stručným souhrnem základních informací, které by měl mít instruktor pro vedení základního výcviku horolezeckých nováčků. Nejdůležitější přílohy textu tvoří platné znění zákona o ochraně přírody a krajiny, z něhož jsou pro horolezeckou činnost vydávány vyjímky, a přehled lezeckých terénů  na územích požívajících zvláštní ochrany podle tohoto zákona se stručným výtahem aktuálních podmínek, za nichž je horolezecká činnost umožněna, s kontakty na správce a zástupce ČHS v oblasti.

Tomáš Frank, 1999

3. Horolezecký terén
(Je náš, starejme se)
Horolezecké terény mají, navzdory zdánlivé mohutnosti svého ekosystému, obvykle zvýšenou citlivost na působení člověka.
Je lhostejné, zda se jedná o velehory, ve kterých spolu úzce souvisí celá řada těžko postižitelných faktorů, pískovcové skalní město, nebo zdánlivě nevýznamnou skalku na okraji zájmu. Ve všech případech se jedná o přirozené, nebo přírodě blízké prostředí, které obvykle díky své vertikální a tedy těžko přístupné poloze tvoří útočiště celé řady rostlin i živočichů. Celosvětové ubývání druhů, které podle odhadů přírodovědců člověk urychlil oproti přirozenému vývoji až tisíckrát, je reálnou hrozbou pro celou planetu. Úsilí o zachování genetické rozmanitosti, na které závisí řádný průběh základních ekologických procesů a fungování ekosystémů, se projevuje v základní strategii celosvětové ochrany přírody, která za jeden ze svých základních článků považuje zejména územní ochranu přírody. Čili, zjednodušeně řečeno vyhlašování řady chráněných území, které mají mít reprezentativní charakter, a dostatečně hustou síť. Snaha je o zachování každého typického přírodního souboru. Účelem tvorby sítě chráněných území je však nejen zachování souborů, ale i vytvoření útočišť druhům, které lidská činnost vytlačuje. Čím větší je poškození přírody a počet obyvatel, tím hustší by měla být síť těchto přirozených refugií. Území pro takové vyhlášení je vždy pečlivě vybráno a při jeho vyhlašování je zvažována řada aspektů. Zvyšující se počet chráněných území je tedy celoevropsky odrazem intenzifikace využívání krajiny jak zemědělstvím a průmyslem, tak i rekreací. V případě nejpřísněji chráněných území je rekreace usměrňována a omezována,  regulována je i například pěší turistika a obecně pohyb osob právě proto, aby těmto lokalitám byla zachována schopnost plnit funkci přirozeného útočiště.

Proto zejména v těchto oblastech může být jakýkoliv pohyb lidí nevítanou zátěží i navzdory tomu, že pěší pohyb je ze všech rekreačních aktivit k přírodě nejšetrnější. Zvlášť  v případě skalních stanovišť, může být sebemenší změna příčinou nevratného poškození. Pod obrovským tlakem se ocitají i horské a velehorské oblasti na celém světě. Příliv obyvatel, rostoucí počet rekreantů i zvyšující se znečištění ohrožuje křehký ekosystém hor, které mají nezastupitelnou roli ekologického vyrovnávacího prostoru, neboť jsou nejen často posledním útočištěm četné fauny a flóry, plní řadu vodohospodářsky důležitých funkcí a mají zásadní vliv na řadu dalších jevů, např. na vývoj počasí.

Je proto jen logické, že právě rozsáhlé horské a velehorské oblasti patří k ochranáři nejpřísněji střeženým oblastem. V našich malých podmínkách je laťka ochránců přírody nasazena ještě mnohem výš než bývá v mnohem rozsáhlejších a méně turisticky využívaných oblastech zvykem. Je to dáno tím, že následky turistického a rekreačního využívání malých ploch, kde masa návštěvníků nemá možnost se rozptýlit a tak rovnoměrně rozložit zatížení, je mnohem intenzivnější, a jeho následky jsou daleko víc patrné. Příkladem mohou být blízké Tatry, kde ochrana přírody byla nucena sáhnout k tak drastickým opatřením, jako uzavření celých rozsáhlých oblastí, či usměrnění turistů na některých chodnících jen na jednosměrný provoz, který ve svém důsledku působí významně nižší erozi, oproti například rozsáhlým Pyrenejím, kde kupříkladu i na území národních parků není pohyb turistů striktně omezen na značené cesty a od určitých výšek (relativně nevysoko nad hranicí lesa) je volná možnost táboření. Tyto poměrně značné rozdíly v podmínkách pro pobyt v nejrůznějších chráněných územích je dobré mít na paměti a je vhodné se v předstihu seznámit s “návštěvními řády” oblastí, ve kterých hodláme působit.

V širší souvislosti s turistikou v horách i horolezectvím jsou i další okruhy problémů, které nejsou na první pohled zcela zřejmé. Při nárůstu počtu rekreantů v horách se značným problémem stávají:
- negativní vlivy dopravy, zejména individuálního automobilismu
- znečištění vodních zdrojů v okolí horských chat a útulen
- následky zásobování chat
- následky výroby energie agregáty (které navíc působí hluk a plaší zvěř a v neposlední řadě spotřebovávají ropné produkty, které mnohdy unikají do horského prostředí již při jejich transportu)
- chemické změny způsobené běžnými fekáliemi, jejichž hromadění na malých plochách je patrné i po mnoha letech. Každý všímavý návštěvník hor jistě zaregistruje místa se zcela změněnou druhovou skladbou (pohříchu k horšímu – v našem zeměpisném pásmu se obvykle jedná o kopřivy), která svědčí o tom, že zde v minulosti pobýval a hospodařil člověk. Polohu i sto let zaniklé salaše tak lze dodnes snadno určit
Mezi všemi těmito problémy je například zvyšující se množství běžného odpadu roztroušeného v horách, nebo dokonce velikých skládek na místě základních táborů jen okrajovým problémem. Pochopitelně ne zcela zanedbatelným. Nehledě na hledisko estetické si je nutné uvědomit, že i odpad působí chemické změny v prostředí. Ve větší kumulaci může vést ke znečištění vody a půdy a o odpadky se může poranit zvěř. Je dobré si uvědomit, že i zbytky ovoce či zeleniny a jiný biologický odpad se v horách rozkládá velmi pomalu (zde se projevuje nižší průměrná teplota).

Přitom pro provozování horolezectví šetrného k životnímu prostředí, stačí dodržovat jen několik základních zásad:

- ničení fauny a flóry (včetně křehkých rostlinek ve skalních trhlinách) je nepřípustné a mnohdy může vést nejen k zásadnímu úbytku druhu, ale i k jeho vyhynutí.
- je třeba respektovat uzavřené rezervace, do kterých člověk nezasahuje, neboť tvoří často poslední útočiště kriticky ohroženým druhům, respektování dohod (resp. podmínek udělených výjimek) mezi ochranou přírody a horolezeckými organizacemi by mělo být naprostou samozřejmostí (Obsahem vyjímek je například časové omezení lezecké činnosti z důvodu hnízdění chráněných druhů. Horolezci sami by měli respektovat dobu hnízdění bez ohledu na zákazy a v jarních měsících se vyhnout terénům, které mohou být hnízdišti, stejně tak, jako by měli v říjním období usměrňovat svůj pobyt v horských oblastech, které jsou významnými refugii.)
- stejnou samozřejmostí by mělo být i odnášení odpadu s sebou k likvidaci, nezanechávání odpadu na horských chatách a v táborech
- zvyšováním soběstačnosti horolezce v horách je snižováno zatížení hor, neboť člověk, který nepotřebuje obrovský “obslužný aparát” komfortními chatami počínaje a výškovými nosiči konče, není příčinou škod souvisejících s provozem chat, rekreačních středisek či zvyšováním negativních důsledků přítomnosti lidí v horách
- pohyb mimo vyznačené turistické a přístupové cesty by měl být omezen na nejnutnější případy, omezí se tím rušení zvěře i poškození dosud zachovalých přírodních celků
- volné pobíhání psů v lese či na pastvinách není zcela žádoucí nejen z hlediska ochrany ostatních zvířat, ale i z hlediska předcházení konfliktním situacím
- je nezbytné respektovat práva majitelů pozemků
- na horských chatách šetřit vodou, zejména teplou, bivakování mimo k tomu určená místa je vhodné omezovat na minimum, táboření nad hranicí lesa je k přírodě šetrnější, při odchodu z místa přenocování je nutné myslet na to, zda je v takovém stavu, v jakém jsme jej nalezli a zda naše přítomnost nebude mít nevratné následky na okolní přírodu
- nadměrný hluk je zejména v chráněných oblastech nežádoucí, proto je na místě jej omezovat, nehledě na ohleduplnost k ostatním lezcům – je dobré naučit se signalizovat základní povely rukama, neboť pak jsou jednoznačné, odpadá překřikování jiných lezeckých skupin, snáz se lze vystříhat omylu
- při budování nových cest se snažit upřednostňovat možnosti zakládání jištění před zaplněním cest zbytečným železem, ať už se jedná o kruhy, borháky, expanzní nýty či skoby – toto hledisko by však pochopitelně nemělo převážit nad hlediskem bezpečnostním (Na druhou stranu, cesty osazené kvalitním fixním jištěním jsou z hlediska ochrany přírody mnohdy velikým přínosem. Například v řadě oblastí se díky dobře osazeným slaňákům omezilo dolézání na skalní hrany, které patří mezi nejcennější stanoviště původních druhů)
- při zakládání postupového jištění je na místě rozhodovat se o vhodnosti použitého prostředku i z hlediska ochrany skály. Zcela pochopitelně, použije-li se kovový vklíněnec do pískovcové spáry, nejen, že v případě pádu bude poškozovat skálu, ale je velmi pravděpodobné, že jej okolní měkčí materiál neudrží, a jištění tak ztratí smysl
- k používání magnézia, bez něhož nelze mnohé extrémní cesty vůbec lézt, by se mělo přistupovat po úvaze a podle okolností – v některých oblastech (u nás zejména pískovcových) je výslovně zakázáno
- horolezci by se sami měli aktivně podílet na péči o skalní oblasti

A nakonec: nerespektování zákazů je nejrychlejší cestou k dalším zákazům!
Nerespektování podmínek stanovených v povolení k horolezecké činnosti, tolerování a přehlížení bezohlednosti vůči přírodnímu prostředí nutně povede k zpřísnění podmínek a dalšímu problematizování situace v mnoha lezeckých oblastech. Rovněž je dobré vést v patrnosti, že povolení k pohybu a k lezení platí pouze pro organizované horolezce, tedy takové, kteří se mohou prokázat platným průkazem ČHS, nebo jiné organizace UIAA. S tím souvisí i postoj k představitelům státní moci reprezentované ochranáři v terénu. Naše nevstřícnost se může vzápětí obrátit proti nám v podobě krajní nevstřícnosti orgánů oprávněných k vydání vyjímky na lezení.

Tomáš Frank, 1999

4. Pohyb horolezců v chráněných oblastech

Náš sport prakticky nelze provozovat mimo lokality požívající jistý stupeň ochrany podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (pokud se všichni neodstěhujeme na překližku). Z toho vyplývá celá řada omezení, které se k těmto lokalitám vztahují.

Nejzávažnějším omezením je v mnohých případech přímo zákaz vstupu. Horolezecká činnost by proto nebyla možná bez povolení k pohybu v některých takto striktně chráněných lokalitách. Nejedná se však o právo volného pohybu, jak si mnozí lezci toto povolení vysvětlují, ale o výjimku ze zákona, vystavenou Ministerstvem životního prostředí (MŽP), která stanovuje řadu podmínek, na jejichž dodržování je výjimka vázaná.

Udělování výjimek ze zákona č. 114/1992 Sb. vyjednává pro své členy ČHS. Na členy ČHS se tedy vztahují některé výjimky z ochranných podmínek zvláště chráněných území, stejně tak, jako na člena každé jiné organizace sdružené v UIAA, neboť ČHS je povinen vyjednat stejné podmínky výjimky i pro ně. Tato povinnost vyplývá z členství ČHS v UIAA.

Pokusím se stručně osvětlit, jak to s tím ”právem volného pohybu” tedy ve skutečnosti je. Uznávám, že vyznat se ve všech právních aspektech ochrany přírody je poněkud složité, a pokusím se proto být maximálně stručný. Pro pochopení omezení, která v různých chráněných územích platí, je nutné znát jejich kategorizaci: Chráněná krajinná oblast (CHKO) je, podobně jako národní park (NP), velkoplošné chráněné území (VCHÚ), které sice podléhá jistému režimu, ten se však týká především hospodářského využívání, územního plánování, nakládání s odpady apod.

Nejprve tedy k režimu pohybu a pobytu v CHKO. Volně se v CHKO pohybovat může každý. Omezení pohybu a pobytu na území CHKO se týká pouze táboření, rozdělávání ohňů či vjíždění motorovými vozidly mimo komunikace, parkoviště apod., tedy omezení, které se podle naší legislativy týká např. každého lesa. Volný pohyb se samozřejmě nevtahuje na národní přírodní rezervace, které leží na území CHKO (k tomu viz níže). Tato omezení plynou přímo ze zákona. Zákon také umožňuje orgánu ochrany přírody za určitých podmínek a z důvodu hrozby poškozování chráněného území, zejména nadměrnou návštěvností, omezit nebo zakázat vstup do první zóny CHKO (ty se však často kryjí s národními přírodními rezervacemi) nebo její části (musí  to ovšem být v terénu vyznačeno podobně, jako když se lesní správa z nějakých důvodů - šíření vztekliny, požární prevence - rozhodne zakázat či omezit vstup do lesa). Režim, který platí v chráněných území  (tedy včetně CHKO) je však dán nejen zákonem o ochraně přírody a krajiny, ale i předpisy, které příslušné chráněné území zřizují. Ty stanovují tzv. bližší ochranné podmínky. Podle zákona je v nich možno vymezit činnosti a zásahy, ke kterým je nutný souhlas. Vzhledem k tomu, že většina chráněných území byla zřízena před účinností současného zákona, lze je využít jen omezeně, často je, pro jejich nízkou slučitelnost se zákonem, nelze aplikovat vůbec. Přesto považuji za užitečné upozornit na zákaz provozovat horolezeckou činnost a výcvik vysokohorské turistiky mimo místa vyhrazená MŽP, který se vyskytuje ve vyhláškách MŽP zřizujících CHKO Broumovsko, Železné hory a Blanský les. Tyto zákazy se z výše uvedených důvodů v praxi neuplatňují.

Druhým velkoplošným chráněným územím jsou národní parky. Na našem území existují zatím tři, z nichž pro horolezce jsou zajímavá především omezení platná v Krkonoších. Režim NP se pravděpodobně i pro horolezce stane aktuálnější po vzniku NP České Švýcarsko (v době vzniku tohoto příspěvku byl již vznik schválen Poslaneckou sněmovnou). V NP je zakázáno stejně jako v CHKO tábořit rozdělávat ohně, vjíždět motorovými vozidly mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená správou NP. Vstupovat mimo značené cesty je zakázáno v celé první (jádrové) zóně NP. Vstup, vjezd a volný pohyb osob je omezen na území celého parku, konkrétní podobu tohoto omezení (tj. kdo, kam, kdy a za jakých podmínek smí apod.) stanoví návštěvní řád parku. V případě NP je tento řád obecně závazným právním předpisem (vydává se ve formě vyhlášky). Zákaz vstupu mimo  značené cesty tedy může být návštěvním řádem rozšířeno i na další místa. V případě Krkonoš se tento zákaz vztahuje na I. a II. zónu. V zimním období se zákaz vztahuje na pohyb mimo tyčové značení - to se týká i skialpinismu. Stejně tak se v návštěvním řádu stanoví, které turistické a rekreační činnosti jsou zakázány. Patří sem i provozování horolezectví, které zákon zakazuje mimo místa, které jsou k tomu vyhrazená. Která to jsou, tedy kde se v NP smí lézt se dočteme právě v návštěvním řádu (např. v Krkonoších jsou Hnědé skály, Hranostají skála, Emin kámen a Lubošské skály).

Do kategorie maloplošných chráněných území (MCHÚ) patří patří národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace (PR), národní přírodní památky (NPP) a přírodní památky (PP). Souhrnně se VCHÚ a MCHÚ označují jako zvláště chráněná území, a nespadají do nich např. přírodní parky nebo ”přechodně chráněná území”, na které se vztahuje jiný, mírnější, režim.

Vstupovat mimo vyznačené stezky je zakázáno v národních přírodních rezervacích, které mohou být uvnitř i vně VCHÚ (tedy CHKO i NP). Pohyb či vstup může být dále omezen či zakázán z určitých důvodů a za určitých podmínek orgánem ochran přírody, stejně jako je tomu u 1. zóny CHKO. To se vztahuje i na národní přírodní památky a národní parky. V NPR je  zakázáno provozování  horolezectví (vyjímky z tohoto zákazu - viz níže).

U přírodních rezervací a přírodních památek žádná omezení, která by se týkala horolezců přímo ze zákona neplynou. V obou případech však může být horolezectví činností vázanou na souhlas orgánu ochrany přírody, pokud by to předpis zřizující tuto památku stanovil.

Horolezeckou činnost v NPR (event. v NP) lze provádět na základě výjimky z již výše uvedeného zákona. Vyjímka pochopitelně umožňuje i pohyb mimo vyznačené cesty pokud je to pro cestu k nástupu nezbytné. Tuto výjimku ze zákona vydává ve správním řízení Ministerstvo životního prostředí, na základě doporučení územně oprávněného orgánu ochrany přírody (kterým jsou ve velké části případů Správy CHKO). Každá výjimka rovněž stanovuje na co, a za jakých podmínek je vydávána, přičemž porušování těchto podmínek je důvodem zahájení správního řízení vedoucí k postihu a zejména k jejímu odebrání.

A ještě jedna dobrá rada. Než vyrazíte lézt (zejména pokud to tam neznáte), informujte se (na ČHS, u správce skal, na příslušné správě CHKO či NP apod.), zda se tam lézt smí a za jakých podmínek. Dodržovat omezení daná v zákonem a podmínky výjimek ze zákona jsou v zájmu nejen nás lezců (mohli bychom o výjimky přijít), ale především přírody. A tu ke svému sportu potřebujeme. Čtěte alespoň návštěvní řády, ty mají sice podobu obecné závazného předpisu jen u NP, nicméně v ostatních případech upozorňují na povinnosti návštěvníků plynoucí ze zákona. Mívají je CHKO i některé NPR.

Při této příležitosti potěším i lezce, kteří nelezou na lokalitách požívající ”zvláštní ochranu”. Všechny použitelné šutry jsou totiž obvykle hodnoceny jako ”významné krajinné prvky” ve smyslu uvedeného zákona a jsou proto chráněny před ”poškozováním a ničením”, které však není přesně definováno.

Jen pro úplnost. Pohyb mimo chráněná území omezuje řada dalších právních norem, jako např. zákon č. 138/1973 Sb. o vodách (vodní zákon), podle kterého jsou chráněny vodní zdroje a zejména zdroje pitné vody, zákon č. 61/1977 Sb. o lesích, ale též zákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Zcela mimo tyto normy, zohledňující zejména ekologické aspekty, je řada dalších. Namátkou lze jmenovat zákon č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, či řadu vyhlášek báňského úřadu, které znemožňují pohyb veřejnosti v dalších lezecky lákavých oblastech, například lomech. A to už vůbec nehovořím o ochraně vlastnictví a vstupu na pozemky (zcela konkrétním příkladem hluboce konfliktního místa může být např. lom Chlum v CHKO Český kras. Z lezeckého hlediska přitažlivá západní stěna lomu, nejen, že se nachází v NPR Karlštejn, navíc však je na pozemku lomu, jehož nájemce – zodpovědný za zajištění bezpečnosti, se pravděpodobně pokusí zajistit do příjezdu policie každého lezce, kterého by spatřil na místních nedávno vzniklých cestách).

Martina Franková, Tomáš Frank, 1999