Sezóna na písku se chýlí ke konci, stejně jako tato drobná série šesti povídek, které letos postupně vyšly na Lezci.

A proto, ještě před tím, než sem nakopíruji tu poslední, bych rád poděkoval klukům z redakce Lezce za podporu a vstřícnost a čtenářům mých povídek za jejich postřehy a věcnou kritiku.
Můžu říct, že publikace zde, potažmo následný popud k vydání celé sbírky jako knížky, byla fakt zajímavá zkušenost...
A protože už "v šuplíku" opravdu další lezeckou beletrii nemám (a nepředpokládám, že nějaká další vznikne), tak si myslím, že dnes koneckonců potěším i ty, kterým ta moje dílka nesedla :-)

Takže naposledy: hezký počtení a - Hore zdar!

Římsa

Luboš si protřel unavené oči a na chvili odvrátil oči od monitoru. Seděl sám ve své kanceláři, venku už byla tma. V místnosti už svítila pouze malá lampička na stole, tak nebylo divu, že oči potřebovaly malý time-out.
Za chvíli na monitoru naskočil spořič s aktuálním časem, plující líně po obrazovce. Bože, už je devět, pomyslel si Luboš. Venku byl cítít začínající hnusný pražský sychravý podzim, v kanceláři se netopilo a byla tu docela zima.
Zima Lubošovi nevadila, zato neustálé vyřizování mailů (většina s drzým vykřičníkem, snad aby tu „prioritu“ nepřehlídnul), nicméně všechny maily poslední dobou měly ten přiblblý vykřičník. Takže priorita na hovno, zasmál se v duchu Luboš. Obsah těch mailů od různých adresátů byl víceméně stejný, samí prudiči s vykřičníkem, takže na některé už ani neodpovídal, nebo jen mechanicky kopíroval příslušný předpřipravený text, jako že se moc omlouvá za malé časové zpoždění, bla bla bla, házel cifry virtuálních fakturačních peněz a měl ještě pár podobných formulací, kterými piloval svou zdržovací taktiku. Škoda, že ta fáze, kdy jenom chodí maily asi nebude moc dlouhá.
Firma šla do hajzlu (už nějaký čas, ale teď to začínalo dostávat finální obrysy. Vztah s Kamilou byl taky v hajzlu, finální obrysy se začaly objevovat za půl roku po druhém společném výletu do Ameriky a nebyly to obrysy nijak obrazné, ale velmi ultrazvukově konkrétní. Nezvládl to (firma, lezení a teď tohle?) a vycouval. Bylo to hnusný období (a má to hnusný dozvuky doteď), ale aspoň tam zaplaťpánbu chyběla ta zdržovací fáze a vyřešilo se to brzo.
Ačkoliv - brzo jen relativně a vůbec ne úplně.
Zdá se, že teď je na řadě firma.
Aspoň, že zůstalo to lezení – i když - na skálu jsem si taky nešáhnul ani nepamatuju.
Luboš se zamyslel a z vrchního šuplíku na pravé straně stolu vytáhl nejprve  nějaké superdůležité papíry (se sponkou a papírkem „pro p. Karafiáta – podklady ke smlouvě !!!“), které tam ležely bez povšimnutí nejméně tři měsíce). Hned pod nimi bylo pár lezeckých artefaktů – téměř rozpadlý průvodce „Janků – Pískovcové skály v Čechách III.díl“, středně velký bambuláč, několik smyc s totálně zadřenými uzly, asi metr starého tlustého 11 milimetrového lana, už  chlupatého jako angorák a se sympaticky žíhaným designem (červená a černá jak od Stendhala -  to je panečku ale intelektuální přirovnání!  a znovu se ironicky v duchu pousmál). Pak se tam  válel ještě oprýskaný dvojkový friend. Všechno mimo toho průvodce to vyndal na stůl.
Ze smyček vypadalo dost písku na ony superdůležité dokumenty, čehož si Luboš vůbec nevšímal. Všechny smyčky rozprostřel po celém stole, pěkně jako trofeje zajíců po skončeném lovu, nalevo byl ten kinderkopf, zprava pak řadu uzavíral trochu nesourodě kovový friend. Luboš ho vzal do ruky, zkoumal jednotlivé škrábance (a jakoby se snažil ke každému škrábnutí přiradit místo vzniku – tenhle z Yosemit a tahle škrábanice snad z Tater ?), párkrát zatahal za lanko a taky si zkusil k friendu čuchnout, zda tam nezůstalo něcoz žulové esence skal, ale v tomto ohledu působil chladný kov sterilně.
Zato smyce, to bylo něco jiného. Ty středy zadřených uzlů tak krásně voněly, stačilo jen zavřít oči a člověk byl rázem zpět v létě mezi pískovcovými skalami. Každý uzel voněl trochu jinak a Luboš nepochyboval, že by nebylo nemožné rozpoznat (stejně jako to umí třeba znalci vína) pěkně skalní oblasti po čuchu (takový skalní terroir). To by bylo něco – hmm, spodní tóny jehliči vysušeného na troud spolu s jemně prokřemenělou esencí – to je tutově smyčka založená v jižní stěně Sušek (ideálně z Velký plotny) a tenhle bambuláč - ahá, hlinitá přízemní lehce navhlá (nebo snad až zatuchlá?) vůně připomínající dlouho vylouhovaný Pu erh – tak to byly určitě ty kvakový sračky z Údolíček. Luboš se bavil a na chvíli se ho zmocnila příjemně rozjařená nálada.
Už na to dneska seru, pomyslel si. Domů se mu nechtělo (proč taky?), samotnýmu do hospody taky ne (těch kamarádů co by se mnou zašli, asi už taky moc nebude - následoval další ironický úsměv uvnitř hlavy). Luboš zamyšleně otevřel spodní šuplík na pravé straně stolu.
No co, nebude to poprvý! (Ani podruhý a nejspíš aspoň tak po dvanáctý?) Ale sakra, dneska je tam docela vlezlý počasí, tma nevadila, ostatně jindy než ve tmě to ani nezkoušel (nakonec ve městě nikdy není taková tma aby to nešlo). Bude to vhlký, promluvil ten opatrnější hlas v hlavě. No  tak pudu jen klasicky komín, ten je v pohodě i v zimě, ozval se pokušitelský protějšek. Ale nahoře je stejně potřeba otočit se do stěny a přitom zmáknout ten přesah na římsu, tam když to ustřelí, tak to nebude moc sranda, znovu namítal pan Opatrný. Ale co - taky už se mi to párkrát stalo a je to v poho – viset rukama za římsu a vyšvihnout se na ní není pro mě žádněj problém a vůbec - zkusím pár metrů a když to fakt bude mokrý, tak se zase vrátim, jako na písku, tak!  – kontroval Pokušitel a ukončil debatu.
Luboš se rozhodl.Vyndal lezečky ze šuplíku (sice už trochu jetý, ale pořád poctivý Sportivy Cobry) chvíli se na ně koukal, pak kývl a vyšel ven z kanceláře.
No jo, dobrá adresa pro firmu to tady rozhodně není - pocit solventnosti z ponuré chodby a zašlých dvěří rozhodně nečišel a cedulky s názvy jednotlivých firem i „firem“ na dveřích vypadaly jako výkřiky zoufalců smetených neviditelnou rukou trhu. „Advokátní poradna Štěpán & Král“ s věčně ožralým dvousetkilovým právníkem (dodnes nevěděl, zda je to Štěpán nebo Král a toho druhého nikdy neviděl), hned vedle velká zarámovaná a zalaminovaná cedule „Rámování a laminace“ (dojem ovšem trochu kazil rozklížený rám a odchlípená vrstva laminace) a spousta dveří s nalepeným papírem A4 jako „Best Prague Broker Consult“, „Rapid investments“, „Komplexní poradenství“ a podobně – tyto papíry a názvy firem se cca po několika měsících měnily (lidé za těmi dveřmi taky, ale ne vždy), občas byly dveře přelepeny páskou, buď policejní nebo od komory exekutorů. Jo, jo taková páska bude nejspíš i na tý mojí kanceláři a už za pár měsíců nebo i dříve, pomyslel si smutně Luboš, když stál v potemnělé chodbě a zamykal dveře. Už když se sem svého času s firmou stěhoval, tušil, že to bude jen pomalá agónie.
Ale na druhou stranu měla tahle administrativní budova ze 70.let bývalého zkrachovalého socialistického průmyslového molochu pár výhod – nejen ten nízký nájem. Nikdo se tu moc o nikoho nestaral, Luboš tu často (hlavně zkraje a teď i poslední dobou) zůstaval do noci a kromě starého invalidního vrátného (který tu pracoval přes třicet let, jak mu jednou řekl) a ožralého právníka Štěpána (nebo Krále?) tu málokdy někoho večer potkal.
Luboš vyběhl do páteho patra. Mohl sice jet výtahem, ale chtěl se trochu rozehřát a taky nechtěl budit příliš pozornost, kdyby náhodou v budově ještě někdo byl. V pátém patře, hned vedle výtahu, byly malé kovové schůdky na půdu.
Když Luboš začínal v této budově se svými lezeckými experimenty, tak ještě bývaly občas zamčené. Po mohutném náporu firem instalující všechny ty serepetičky pro bezdrátové internetové připojení, satelitní připojení, GSM vysílače a bůhví co ještě se s tím už nikdo neobtěžoval. Málo platné, tato socialistická budova převyšovala okolní zástavbu a Luboš měl (oprávněný) pocit, že z nájmu a instalací toho lesu antén a talířů na střeše, plynou majiteli budovy větší prachy, než ze všech těch nájmů od pochybným firmiček.
Luboš vystoupal na půdu a rozsvítil. Vedle centrálního komína byl opřený krásný hliníkový žebřík – byl div, že ho ještě nikdo neukradl. Loni tu byl ještě takový starý zpuchřelý dřevěný žebřík, ze kterého trčely hřebíky, ale ten už byl beznadějně na kusy a jeho zbytky se válely o něco dále na poloprázdné půdě. Luboš vylezl po žebříku k vikýři a usmál se - kdysi se v Labáku U Kosti hrozně pohádal s nějakým pokrývačem o významu slov vikýř a střešní výlez. Odblokoval pojistku a zkusil pootevřít okénko. Šlo to hladce.
Slezl zpět dolů, zhasnul a vrátil se zpět do své kanceláře. Vyndal ze skříně klasicky kostkovaný lezecký kalhoty a starou mikinu, převlékl se, popadl lezečky a podruhé opustil kancelář. Znovu ji zamkl (nejspíš paranoidní zvyk) a vydal se do střední části chodby, kde se nacházela malá kuchyňka a vedle ní dámské s pánské WC. Na pánském WC se přezul do lezeček, do bot vložil klíče a boty zastrčil  za záchod do krajní kabinky.
Poté se vyšvihl na římsu nad pisoáry (kdepak mušle, pěkně starej dobrej žlábek – být to boulder, nebyl by tady sit-start, ale piss-start), zasmál se v duchu Luboš. Otevřel velké dvoukřídlé okno (jednou ho vítr mále shodil dolů, takže si dával pozor). Dnes to bylo v pohodě a Luboš se zvolna přesunul na venkovní okenní parapet.
Dolů to bylo zatím jen jedno patro (čili nedomrlej highball), zato nahoru ještě čtyři. Budova byla vytvořena ze dvou traktů, které v místě napojení měly z obou stran asi deset metrů do nitra budovy hluboký zářez - nejspíš plnící funkci světlíku pro WC a kuchyňku - čímž se vytvořil dokonalý lezecký komín. Široký byl něco kolem metru, na rozpor to nebylo, zkrátka poctivá vzlínací komínářská práce, sem tam okořeněná římsami u jednotlivých pater, parapety, okapovou rourou, ba i jednou klecí s klimatizací ve třetím patře.
Zkrátka taková písková dvojka-trojka, rozhodně nic těžkýho. Luboš natraverzoval hlouběji směrem do středu budovy a začal se soukat vzhůru. Bylo to pěkně navlhký, celý komín byl jedna velká vlhká díra, sem tam to Lubošovi pod lezečkou ustřelilo, ale v komíně –  žádná velká tragédie.
Zpátky už tedy rozhodně nepolezu, řekl si Luboš někde na rozhraní třetího a čtvrtého patra, právě když ne úplně jednoduchým manévrem překonával trčící nádor v podobě klimatizace.
Navíc je tady viditělně míň holubích hoven, pomyslel si dál. Vlastně tak tuto cestu i pojmenoval – „Dům holubí“, nebo spíš „Komín holubích hoven“, což nebylo nijak romantické, ale na druhou stranu – byla to pravda a v žádném průvodci tato cesta stejně nevyjde...
Dnes tady bylo ale trusu o poznání méně.
Asi je to počasí poslední dobou hnusný i pro ty holuby.
Komín holubích hoven nebyla jediná Lubošova cesta na střechu této budovy. Vlastně byly ještě dvě – jedna na vnějším konci holubího komína – krásná vzdušná cesta po hraně budovy, kde mu k výstupu pomáhal hromosvod, ale místa to chtělo trochu stěnového pětkového lezení. Tuhle cestu (název tentokrát neoriginální – „Vltavská hrana“, díky orientaci. Tuto cestu lezl pouze dvakrát, vždy v létě a v noci, ale bylo to vzhledem k expozici a viditelnosti z ulice (naštěstí v noci s minimálním provozem) o policejní průser.
Další cesta (nebo spíš projekt, protože tentokrát se nahoru nedostal a byl rád,že se nakonec přežil) byla nářez – vedla v zrcadlovém zářezu na druhé straně budovy, kde vlastním komínem vedly dvě šachty se vzduchotechnikou a mezi nimi byla asi třiceticentimetrová spára na klíč. Tuhle cestu lezl jenom jednou a byl to zážitek na hranici života a smrti vzhledem k minimálnímu tření kovového povrchu mezi který se musel vtěsnat.
Brr, to bylo vždy tři tempa nahoru a metr dolů, hroznej zážitek... To bylo snad horší než Čihulova spára.
Zatímco se podobné myšlenky honily Lubošovy hlavou, vylezl téměř až na vrchol komína.
Respektive komín právě skončil – protější trakt budovy byl poněkud nižší a strmá střecha bez římsy byla neschůdná, kdežto na straně, kde měl Luboš kancelář, byla budova asi o půl metru vyšší, střecha končila asi deseticentimetrovou římsou (na kterou se vyšvihnout byl největší adrenalinový zážitek tohoto výstupu), ale pak se dalo dosáhnout a vylézt na takovou tu lávku, co používali kominíci, no a odtud to k vikýři bylo triviální. U prostředního komína měl dokonce pod plechovou komínovou stříškou schovanou malou vrcholovou schránku s vrcholovou knížkou.
Luboš teď opustil všechny pobíhající myšlenky a začal se soustředit na závěrečnou část výstupu. Nohama si stoupnul na okraj protější střechy a pomalu a opatrně se otočil zádama směrem nahoru, takže měl před sebou přímý pohled do mizející černé díry pod sebou. Nebylo to nic příjemného. Navíc se tady začal honit sychravý podzimní vítr.
Luboš se pomalu nadechl a pomalu posunulu levou ruku o něco výše, aby vytvořil učinný rozpor. Kouknul se na špičky lezeček, směřujících dolů do komína, nohama nestál příliš dobře, ale bál se nohy víc srovnat, aby mu neustřelily dolů.
No tak ustřelej, no a co...
Neúspěšný podnikatel zvolil bizarní sebevraždu, úplně viděl ten palcový titulek v Blesku.
Po podnikatelovi zbyly jen dluhy a nezaopatřené dítě!
S dluhy to byla pravda. S tím dítětem to nemohl říct přesně – Kamila se odstěhovala, přerušila s ním veškeré kontakty (ale nepochyboval, že se zavčas ozve, až začnou ty tanečky s uznáním otcovství a vyměřením alimentů), takže vlastně ani nevěděl jestli už porodila nebo ne. Ale termín vycházel právě takhle nějak na podzim.

- - -

Luboš ani netušil, jak neuvěřitelně přesný měl odhad. Ve chvíli, kdy Luboš lezl komínem se Kamila právě probudila na porodním sále z narkózy. Porodila vlastně už odpoledne (a nebyla to rozhodně žádná sranda), ale prý nějak nešla ven placenta, tak ji museli uspat a vyndat tu placentu v narkóze.
Ležela na porodním sále, hlava se motala jako po celonočním flámu, bylo jí dost na zvracení a všechno dole jí pálilo jako čert. Ale pak si vzpomněla, jak jí po porodu přiložili dítě (bylo tedy špinavý a pěkně od krve, vůbec ne jak ve filmech) a začala se usmívat.
Máte chlapečka!
Chlapečka, tři tisíce tři sta gramů!
Jindříšek, to je hezký jméno.
Jo, hezký, po mým tátovi, kterýho jsem nikdy neviděla, tak to budou mít dost možná společnej osud.
Úsměv Kamile poněkud zhořkl, ale tělo zmítané hormonální tsunami po porodu ji v tuhle chvíli nedovolilo žádný velký pesimismus.
Luboš by řek, že mi endorfíny stříkaj až z uší, to byla jeho oblíbená hláška po úspěšném zdolání nějakého morálového prásku na písku.
Luboš...
Kdoví, třeba teď po porodu - až uvidí dítě - změní názor, dovolila si Kamila trochu naivity.
Koneckonců, po tak náročném porodu na ní měla nárok.
- - -

Luboš se znovu zhluboka nadechl. S dalším pohybem už nebude cesty zpět. Bude muset vystřelit pravačkou po římse a chytit se dříve než vektorové síly, držící ho nyní v rozporu se zhroutí a zbyde jen (jako vždy) smrtelná a vítězná gravitace. Jakmile se chytí římsy, tak mu nohy vystřelej do prázdna, ale to už nebude vadit, protože se chytne i levou rukou a vytáhnout se na římsu jenom za síly rukou – sakra, to není žádný problém pro takový překližkový drtiče jako jsem já, zasmál se Luboš v duchu.
Blbý je, že na horní okraj římsy nevidí a minule čapnul římsu zrovna na místě s pěkným holubím dárečkem.
Zkrátka pořád v hovnech, opět se pousmál, ale pak se opět začal soustředit.


Od Vltavy se hnal studený poryv větru a tohle nebyla zrovna ideální situace, ve které by se chtěl nechat cloumat podzimním větrem.
Naposled zprudka vydechl, oddálil pravou dlaň od chladné omítky a vystřelil s rukou nahoru směrem k římse.




foto by © Vangelis Thomaidis