S Frantou Vlkem jsme se plni mladického nadšení a touhy po výkonech rozhodli pro první přelez Královské varianty Vzdušných zámků na Martinskou stěnu v Teplicích. K prvnímu šel Franta – to byly dlouhé šáhy po dobrých chytech. Ke druhému to byl traverz ke spáře, spárou (spíše okolo ní) přes převísek. Tam jsem se dost vydojil snahou dát v největším převisu smyčku. Od druhého to Franta s vlčím skučením přelezl ke třetímu. Vršek vyšel zase na mě. Velmi zajímavé lezení ve skoro kolmém přes několik nakloněných poliček. Na nohy jsem vůbec neviděl, stoupal jsem, kam mi Franta řekl.

Slanění také stálo za to. Nechtělo se nám scházet (je to docela kus). K dispozici byl pouze docela malý smrček (ten, jak známo, má mělké kořeny a na pískovci asi ještě více mělké). Ovšem Franta prohlásil, že ten rajbas pod ním to musí udržet. Teď už nevím, kdo měl méně rozumu a šel první, ale ke třetímu jsme se dostali ve zdraví oba. Takže vyhráno.

Ruce jsem měl jak opičák (až ke kolenům), ale Franta nedal jinak, než že si dáme na Korunu sedmý přelez od Arnolda. Jak se cesta jmenuje nevím – první kruh je společný se starou německou cestou a od něj přímo vzhůru.

V Bojogénovi seděl nějaký týpek deset metrů nad prvním ve vzpříčené karabině a neustále střídal a protřepával ruce. Jistič ani nedutal a partička sedící v borůvčí zrovna tak.

Problém byl, že na nástup se lezlo komínem. Každá lezecká individualita se rozhodla pro svůj směr nástupu. Franta z rozporáku spadl do balvaniště asi ze 4 – 5 metrů a já se dostal až na vršek, bohužel ale na tu nesprávnou stranu komína. Naštěstí tam byl uschlý spadlý kmen, který měl těžiště kousek od místa opření, takže nehrozilo, že by spadl sám… Čile jsem založil slanění a s vyschlým hrdlem jsem se dostal znovu do komína a na nástup. Založil jsem štand a dobral Frantu. To celé pod přímým dohledem té party pod Bojogénem…

Začli jsme lézt a když Franta odlézal od prvního přímo vzhůru, ozval se samaritánský typ z partičky: „Kluci – stará cesta eště traverzuje a pak teprve nahoru…“. Slušně jsme poděkovali a lezli dál. Frantík to s charakteristickým poskukáváním vylezl a začal dobírat. Síly mě vydržely přesně nad klíčové místo, ale na několik dlouhých přešahů tam nezbylo už opravdu nic. Tiše, aby to nebylo slyšet, jsem na Frantu hovořil: „Drž, drž, asi pudu“ a protože jsem nebyl schopen se udržet na jedné ruce, mezi jednotlivými chyty jsem skákal… Zvonku to vyzeralo ako nadhled, pravý opak byl pravdou… Ke kruhu jsem se dostal, ale na vystřídání v pětkovém terénu nebylo ani pomyšlení. Takže si to Frantík vytáhl celé (tedy kromě nástupu:). Moc jsem mu to přál.

Seděli jsme na vršku, kopali nohama ve vzduchu a kochali se rozhledem. Maník v Bojogénovi byl v naprosto stejné poloze a dokonce i konal stejnou činnost – neustále vyměňoval ruce a protřepával. Byli jsme asi ve stejné výšce, pouhých dvacet, třicet metrů od něj.

„Hele, ty se bojíš, co?“
-- přikývnutí
„Podívej, ty se moc cpeš mimo to převislý, ale tam nejsou chyty. Di víc do převislýho, tam jsou krásný. Když jsi měl na to, aby ses dostal až tam, kde teď seš, máš na to, abys to dotáh až nahoru.“
Bylo vidět, že jsem mu trošku vlil naděje do žil. Skřípění karabiny bylo slyšet až k nám.
„Hele, z toho neslaníš, myslím, že bys to měl zkusit, máš na to…“

Maník se teda odpích a začal pádlovat. Tak dva metry pod kruhem se mírně narušilo harmonické rozvrstvení chytů (byl asi o 10 cm výš, než čekal) a zastavil se. Bylo naprosto jasné, že tak do 10—20 vteřin letí.

Zařval jsem: „Natáhni se, ten chyt je vejš!“

S úlevou chytil kruh, zapnul sedák a uvolněně a šťastně se zaklonil a poprvé se na nás podíval: „Kluci dík… Hele, ty už jsi to někdy lezl?“ „Ne, nelezl“. Následoval křečovitý skok ke kruhu a hysterické vytváření sebezajištění. Podařilo se mi ho přesvědčit, že ačkoliv jsem to nelezl, do hospody chodím a tudíž tuto vyhlášenou cestu mám teoreticky přelezenou už mnohokrát, ovšem praxe ještě nenastala a že tady je docela dobře vidět. Asi se mi ho podařilo přesvědčit (pravděpodobně největší váhu měl fakt, že seděl u kruhu) a vypadalo to, že je vděčný a že mi věří.

Celou tu dobu, kdy jsem velmi napjatě navigoval toho nešťastníka, jsem si byl vědom, že na mě Franta úplně visí očima. „Tys tam viděl nějaký chyty?“ To jsou ty výhody dalekozrakosti…


Žlutka nad Térynou – Cagašík

Celou cestu pravidelně střídáme, poslední délka vyšla na Frantu. Stojím u štandu a dívám se na krásný gotický křivky, kudy vede další cesta. Žula je „pěkně“ načervenalá, ale směr je jasný. Vím, že to není nová cesta, takže to musí být pevné.

Franta dofuní a kouká na tu svou délku. „Na to seru, dem dolů“. „Hele, jestli se ti do toho nechce, tak já to vemu“. Nedůvěřivě se dívá, jestli si nedělám srandu – zná mě totiž jako dost podělanýho. Nijak se neculím a začínám si přebírat materiál. Ještě jednou zkontroluje terén nad námi a začíná mě jistit.

Nalézám do převísku a cvakám starou skobku. Za dva metry další… „Voni tam sou skoby?“ Otočím se dolů a řvu smíchy: „Myslíš, že bych se sem jinak hrnul?“

Jo, to jsou ty výhody dalekozrakosti…

Kankrlíček

P.S.: Vzpomínky staré tak 25 let…