Je tomu už skoro rok a já opět sedím s Kubou v přerovské „půlnoční“ hospodě. Můj pohled klouže po oprýskaných zdech které zažily váleček a barvu naposledy v minulém režimu.

Když si podrobněji prohlížím interiér a hlavně lidi kterých je tady poskrovnu a z nichž by mohl každý hrát úlohu nějakého šíleně vypadajícího skřeta z Pána Prstenů, ocitám se najednou jako v jiném světě. Všechno jako by se zde zaseklo před dvaceti lety, ale to je na tom to originální, ta atmosféra. Parádní jsou nápisy na zdech ve stylu komunistických hesel „v příští pětiletce na 130%“ nebo „buduj vlast, posílíš mír“. Místo nich je však na nich napsáno: žlutá limonáda,či zákaz kouření. „Půlnoční“ přerovská je kultovní místo při cestách do Tater a kdo ji nezažil není ještě pravý horolezec. Z akční nabídky vybírám něco k snědku, překvapivě vyhrává gulášovka a další pivo. Po vydatném naládování se ptám s očekáváním v hlase „kdy už přijdou, za deset dvanáct a furt nikdo.“ „Neboj, ještě mají čas.“ Rozhlížím se po lokále a čekám. „Letos to je o ničem, žádný ožralý básník, nasraní policajti, ba ani fousatej děda žmoulající v ruce padoš s tím, že ho za panáka vohne v zubech.“ „Hmmm, asi je na ně moc zima, možná zmrzli.“ Dáváme si poslední pivo a s naloženými bágly k prasknutí odcházíme. Dnes se žádné divadélko v křeči nekonalo. Asi je doopravdy na místní démony dnes zima. Nevadí, snad příště….usínám….

….Křupající sníh pod nohama mě dostává do transu, pravá, levá, pravá, levá…jo, už se dostávám do transu. Ranní otupělost a únava pomalu odplouvá. Při cestě na Hrebienok sleduji mezi stromy polámanými jako sirky Lomničák. Můj letošní cíl. Z transu mě probudí až neidentifikovatelný zvuk z útrob mého břicha. Jo, jo, ranní hovno se ozvalo. Jakub je na tom stejně. Po neodkladné povinnosti pokračujeme dál. Na Hrebienoku třídíme matroš, lana a jiné potřeby které dělají z lezce horolezce. Kuba jde schovat batoh a já se mezitím posilňuji energy nápojem Kamikadze. Jenom doufám, že tak nedopadneme, abychom v nadějné beznaději neslítávaly ze stěny jako ti šílenci z Japonska. Cesta mi jde dobře, taky aby ne když nesu jenom lana a v hlavě si přehrávám scénář dnešního výstupu. „Čas máme dobrý, když to pude tak to dáme až na vrchol a sestoupíme klidně i s čelovkama, pchee.“ „Když to pude“ to ještě nevíme co nás tam nahoře čeká. Po cestě nepotkáváme ani živáčka, tomu se docela divím, poněvadž je počasí jak na nedělní vycházku s přítelkyní se zmrzlinou v ruce.

Konečně! Panorama hor, Velká studená dolina. Vidím už i náš kopec. Další motivace k pochodu. Začíná se před námi objevovat stěna a my si ukazujeme prstem kama to povalíme. Až se prst dostane na úroveň nástupu jsme trochu překvapení. „To je ten slavný Veverkáč, legendární tatranský led? Dyť je to jen vytečený soplík.“ Po příchodu pod ten „soplík“ zjišťuji že sem se trochu spletl….
Tatranka, sedák, helma, lano, mačky, cepíny a Kuba už zkouší kvalitu ledu. „Nic moc, je to přemrzlé a tvrdé jak beton. Seru na to. Lezu!“ „Jistím“ vydávám ze sebe a přitom mi létají od pusy kousky tatranky. V pěti metrech Kuba šroubuje první šroub a zároveň si spravuje mačku která se mu mezitím vypla. Takže nyní visí v cepínu, levačkou dává dohromady mačku a pravou šroubuje. Tato scéna by se asi nehodila do Vertical Limit, spíš do Natočto. Ovšem při neúspěchu by se nikdo nesmál. Nakonec zabojoval a dal to. Nic jiného mu taky nezbývalo. Opravdu stresující zážitek na začátek. Po chvíli se ze štandu ozývá „Zruuuš, jistím!“ Tak a je to tady, mé první lezení v ledu. S očekáváním přistupuji k té ohromné mase ledu a udeřím cepínem. Vydrží? Uf! Snad jo! Pár nejistých kroků mě dává falešný pocit jistoty. Udeř, udeř, kopni, kopni je má mantra na zbývajících 40 metrů na štand. Po cestě vyberu šrouby a očistím obličej od všudypřítomného ledu. „To byla lambáda, úplně úžasné, to nemá se skálou nic společného. Už chápu co na tom ti ledolezci vidí.“ Sděluji Kubovi své dojmy. Ten už mezitím začíná točit druhou ledovou délku, která je lehčí a kratší. Pod námi se objevují čtyři Slováci kteří chtějí lézt asi Sawického pilíř napravo od nás. Dolezly jsme konec ledopádu a teď nás čeká ještě 100 metrů sněhovým žlabem k začátku naší cesty. Lezeme synchro, po cestě fotím a sleduji směr naší cesty. „Nástup poznáš lehce, pětasedmdesátka led a dál koutem“ huláká na mě Kuba který je na konci lana. Dolézám pod led a cepínem odhrabávám sníh na štand. Za chvilku je u mě a společně studujeme z průvodce správný směr. „První délka vypadá lehce, za 4. To dáš na prvo! He?“ Hecuje mě parťák. Moc se mi do toho však nechce. Následně si uvědomuji, že jestli chci lézt v horách i něco těžšího než hřebenovky a žlaby měl bych jít do toho.


„Sakra, proč sem dával ten první šroub tak nízko!“ Pravou rukou hledám na sedáku vhodné jistítko, ale marně. Jediné co mi zbývá je lézt dál. Ohlížím se na Kubu a vydávám ze sebe nesrozumitelné „Hë¿!?“ Čekám od něj ňákou psychickou podporu, alespoň ve slovní formě: „Pojď, pojď, dávej, hlavně v klidu, zabeeer!“ Místo toho mě obdarovává jen tupým pohledem. No nic. V téhle chvíli se můžu spolehnout jen sám na sebe. Po počátečním strachu zažívám nyní, 5 metrů nad jištěním, něco úplně jiného. Není to strach z pádu, ani úzkost či stres. Je to povinnost. Povinnost tu délku prostě vylézt.
Desetimetrový led mám se smíšenými pocity za sebou a nyní upírám svůj pohled do typicky tatranského travnomixu…kout. Začínám uvažovat nad svou inteligencí, to když vzpomínám jak sem odmítl Kubovu nabídku než sem začal lézt. „Vem si vklíněnce, budeš je potřebovat.“

„Mám friendy, to stačí.“ Teď mi tak maximálně slouží jako tréninková zátěž. Mrdat. Dávám jednoho pofidérního a lezu. Po pěti metrech dávám druhého a sleduju jak první vypadl. Hmmm…Kuba radši nic neříká, protože ví že slova jsou zbytečná. Naštěstí drny drží a mačky skřípou. Konečně sníh a štand za kosovku. Hmmm…Kuba po chvíli dolézá se slovy „Si satan!“
Druhá délka na druháči je v poho. Až do chvíle než se podívám na svou pravou botu. Nevěřím vlastním očím. Celá špička masivní skelety je pryč. Čouhá ven dokonce vnitřní bota. Při lezení sem si ani nevšiml kdy se to stalo. Dolézám na štand a sděluji Kubovi tu novinu. „Je to jenom na tobě, vůbec mi nebude vadit když to teď zabalíme a sestoupíme.“ Bota už je plná sněhu, ale zimu zatím moc nepociťuji. „Nahoru už je to jen skála, žádný sníh.“ A co sestup, vrtá mi trochu v hlavě. „Ale co, když už jsme tady…dem dál!“ Mačky dávám do batohu a začínám jistit Kubu. Následující dvě délky jsou plné nádherného, místy rozlámaného lezení. Bota naštěstí drží. Na konci čtvrté délky lezu kvůli času zrovna dál a vychutnávám si pěkné trojkové kroky. Na sněhové galerii hledám štand. To ještě nevím jak dlouho tady pobudu…“Myslíš že to je ten kout vpravo, nebo vlevo?“ „Nevím, tady to vypadá lezitelněji, nalevo to bude rozlámané!“ Ukazuji směrem do koutu. „Zkusím to a uvidím.“ Kryje mě malý převísek, takže nevidím co tam nahoře provádí. Slyším jenom „tady to nepude, těžké jak prase!“ nebo „vidím smycu, zkusím to tam.“ Po 15 minutách začínám mrznout, přece je už pokročilá doba a sluníčko na nás nevidí. Rukama mě prošlo ani ne 20 metrů lana a dál se nepohybuje. Podezřelé ticho. „Co jeee!!!“ křičím nahoru. Žádná odezva. Začínám přešlapovat a hýbat ztuhlýma rukama, abych trochu zahnal zimu. „Tak co je, de to?“…Konečně cítím tah v laně a slyším skřípání zbraní. Po dalších pěti minutách se z vrchu ozývá „uaaa, zruuuš. Přivaž na jedno lano batoh a já ho vytáhnu!“ Provádím a po nekonečné chvíli se pouštím do poslední délky, která překvapila svou obtížností. Hodně tvrdé a vyrovnané kroky, obtížnostně kolem šestky, mě vedou do poloviny délky, kde pro mě nelezitelnou část řeším elegantním zhoupnutím do lana. Tím se dostávám asi tři metry vlevo a zdárně pokračuji na vrchol druhé veže Birkenmajerova pilíře. Tam zjišťujeme, že slunko už nefunguje a dáváme se na sestup Královským žlabom, naštěstí nelavinózním…



Klopýtám unaven dolinou a všude kolem se rozprostírá tma. Mrkám před sebe a ve světle čelovky spatřuji čísi nohy, které mě svým pravidelným rytmem uvádí do transu…USÍNÁM…
… „Vstávej voe, za chvílu to jede!“ Celou věčnost mi trvá než otevřu svoje těžké a slepené oči. V mlze se je snažím zaostřit. První co vidím je napůl vypité a zvětralé pivo. Halucinace. „Jednoho ruma. A ten řízek si vezmu sebou!“ Ohlížím se a sleduju podivně vyhlížejícího starce jak si strká ten kus masa do kapsy. Až můj mozek zpracoval tuhle informaci, uvědomil sem si najednou kde to jsem. Půlnoční přerovská hospoda. První co mě napadlo, bylo to, že jsme odtud nikam nejeli a příběh co byl za mnou byl jen sen. Nádherný sen, plný dobrodružství a neopakovatelných zážitků. Do reality mě vrací Kuba tím že mě tahá za rameno s tím že vlak už je tady. „Rychlík do Břeclavi je přistaven na čtvrté koleji!!!“ Tak přece to nebyl sen. Díky bohu za to…usínám…

 Tatry Slavkovský - download