Většinou se snažím nepsat dlouhé a nudné články o lezení, které většinou nikoho nezajímají proto, že scénář se pokaždé s malými obměnami opakuje. Vyrážíme, hledáme nástup, lezeme, vylezeme/pytlíme, unavení odpočíváme.

Sem tam nějaké drama o bloudění či počasí, zřídkakdy něco zajímavého o restdayi. Letos jsou ale zážitky tak silné, že nevidím východisko, jak z téhle pasti uniknout. Připravte se na nudný článek o lezení a zase lezení

HISTORIE
Můj sen vylézt Kapucína zakořenil kdysi dávno, když jsem jako prcek poslouchala Bidlovo vyprávění na nováčkovské přednášce hory a počasí a viděla fotky. Ne, že bych si tehdy řekla, jasně, to dám, ale kdesi ve mě to celou dobu pracovalo.

Chamonix byla láska na první pohled, i když téměř všichni, kteří na tom prvním Hrbovém výletě byli, dostali na prdel. Výjimku tvořila samozřejmě legendární dvojice Hrb a Míra a snad i Bidlo s Komárem si zalezli. My ostatní jsme vesměs dost čuměli: žula jak řemen, kolmice, spáry, plotny, vesměs nejištěné. A obrovské. Bech deroucí. Jizva by mohl vyprávět. Tehdy jsme spíše ze srandy a ze zoufalství nalezli do cesty La Lune a rendez-vous avec le soleil na Grépon, o které bude řeč níž. Vznikl z toho pytel a obrovská ponorka.

Druhý výlet do Chamonix byl obdobný, v duchu sbírání zkušeností. Spoustu lekcí, při kterých se člověk naštěstí nezabil. Kapucín mě lákal strašně, ale jednoznačně jsme na něj neměli.

Loni jsem se kousla a s Bárou utvořila úderný tým. S celoročním tréninkovým plánem jsme si byly jisté, že to vylezeme. Jako pojistku proti špatnému počasí jsme měly v rukávu celých 14 dní... Loňské léto nás ale nahoru vůbec nepustilo, nahoře se změnily podmínky na zimní a když jsme se dověděly, že napadlo 70 cm nového sněhu... Oplakaly jsme to a vyrazily domů.

Letos jsem věděla, že na to mám. Ale dlouho jsem neměla spolulezce. Nakonec jsem překecala Víťu, který asi trochu ze soucitu souhlasil. Fajn, spolulezec by byl, ale pro změnu se tam nemáme jak dostat. Co naplat, teď je pravá chvíle rozhoupat se a konečně uskutečnit dlouho odkládanou koupi auta. Světe div se, ale i to se povedlo.

Víc už se toho přes koleno zlomit nedalo, takže hurá směr Chamonix! Máme trojčlenný plán: Grépon, Kapucín, normálka na Petit Dru.

ENVERS DES AIGUILLES
Plán, ke kterému mě inspiroval Radek a Píťa, byl rozlézt se a aklimatizovat na chatě Envers des Aiguilles a velký cíl této poloviny zájezdu - totiž odpytlit Grépon. V pátek v Chamonix ještě zjišťujeme v domě horských vůdců, jak je to s normálkou na Petit Dru, ale ukazuje se, že je to jaksi všechno logisticky a časově náročnější, než jsme mysleli a tak se téhle krásky možná budeme muset vzdát.

Cesta na chatu byla tentokrát smrtící. Člověk vždycky zapomene... Měla bych si vzít nějaký kurz balení batohu. Dorazili jsme asi v 23.00. Potřebuju tak týden odpočívat.


Příchod na chatu Envers des Aiguilles
foto by ©  Víťa Dolejší

V sobotu vyspáváme a až ve 12 nastupujeme do la Piege na Tour Verte za chatou, psaná jako 6a+. Zaplavuje mě euforie, ano, měla jsem pravdu, v Chamonix JE nejlepší lezení na zemi. Cítím se dobře, poměrně sebejistě a poprvé mě v horách nerozhazuje, že lezu po vlastním. Trénink se,  jak se zdá, vyplatil. V neděli jdeme trochu delší cestu na První Nantillion, Bienvenue au George le V, 6a+. Opět nádhera, harmonické vyrovnané lezení, spáry neodjištěné, plotny s nýty vzdálenými tak kolem 3 metrů.



Tour Verte
foto by © Víťa Dolejší


Envers des Aiguilles, Drus v pozadí
foto by © Víťa Dolejší

GRÉPON
Další den odpočíváme a připravujeme se na Grépon. Víťa váhá, jestli na to máme a já ho přesvědčuju, že jasněěěěě. Cesta La lune a rendez-vous avec le soleil (v překladu luna se setkává  se sluncem) je moderní cesta od Pioly, 850 metrů dlouhá, má 25 délek, klasifikace 6b. V cestě není žádná odpočinková pasáž, jen asi 5 délek je pod 5c. A my navíc máme hororové vzpomínky...
Před třemi roky jsme do ní šli s Matěm a s Víťou. Plán byl dát to ve dvou dnech s bivakem. Do desáté délky jsme lezli kolem půl hodiny, ale pak začal kotel. Změnil se charakter skály, délky přestaly být skoro úplně jištěné a bylo to kurva těžké.

Přesvědčuju Víťu, že to je choďák, že jsme tehdy byli sračky. Nakonec povoluje.
Pořád ale zbývá vyřešit logistiku. Máme asi 15 hodin světla. Když polezeme délku půl hodiny, bude to 11 a půl hodin. Pak ale musíme slanit 25 dýlek.  I když začnem lézt po tmě asi v 5 (v srpnu v Chamonix svítá v 6.23) začnem slaňovat v 17.00, zbyde nám na slanění pětadvaceti dýlek 3 a půl hodiny světla. To je dost šibeniční. Měli bychom lízt rychleji, ale nám je jasné, že spíš polezeme pomaleji, nejsme takoví borci, abychom ve dvou běhali šestky po vlastním za 15 minut (jak jsme pak viděli na vlastní oči, to je opravdu rychlost, kterou lezci v téhle cestě mívají...). Ok, vezmeme si věci na bivak, je to rozumné, protože pravděpodobnost, že to vylezeme a slaníme za den je maličká. To ale znamená, že i prvolezec bude mít batoh...

Vyrážíme ve čtyři, za tmy překonáváme odtrhovku a než se rozední, máme první dvě délky (4c a 6a+) za sebou. Odsýpá nám to, ani mě nijak nerozhodí, když mi nečekaně sklouzne noha v sokolíku a já se zhoupnu ve frendu. Dolézáme do 10. délky, kde se bude lámat chleba. Maťo se tehdy strašně vypsychoval a pak už jsme na střídačku psychovali každou délku až do sedmnácté, kde jsme to druhý den otočili.


Odtrhovka pod Gréponem
foto by © Víťa Dolejší

Za mnou se tlačí nějací frantící, kteří mě zcela neomaleně předbíhají v hororové délce. Naštěstí se ukázalo, že je to opravdu v pohodě a že jsme tehdy byly sračky. Do 17. délky to známe, takže nebloudíme, hezky nám to odsýpá, čas máme zatím mnohem lepší než byl plán.


Grépon a plotny
foto by ©  Víťa Dolejší

Ajajaj, ve dvacáté délce to začíná haprovat. Jsem unavená. Strašně unavená. Ne fyzicky, tělo nemá problém, ruce jsou dobrý, ale hlava. Mozek potřebuje vypnout. Lezeme už nějakých 9 hodin. Samozřejmě zpomalujeme. V každé další délce se mi chce plakat. Asi ve dvacáté délce, "jenom" za 5c, se prásknu, spustí se mi krev z nosu, traverzuju nebezpečně k nýtu s možností pádu do nespolehlivého frenda, kap kap, krev padá na plotnu, umazala jsem si merinovy tricko, zakládám mikročoka... FFFFFF, teď jsem skoro letěla, z ničeho nic jsem ztratila rovnováhu, seber se, za chvíli jsi u nejtu. Je mi jasný, že délky nejsou o nic těžší než ty, co máme za sebou, že by mi stačilo na 20 minut usnout...

Poslední dvě délky jsou za 6a+ a 6a+/6b, klíčová 25.délka, to je v tomhle stavu super vyhlídka. Vážně pochybuju, jestli to nebude další pytel. Francouzi kolem nás slaňují, seká se jim lano skoro v každé délce. No bezva, máme se na co těšit. Nalejzám do 24.délky. Bojím se a protože jsem kráva, vedu lano tak, že má úžasný tření. Přesně to teď potřebuju, jako by nestačila gravitace. Sedám si do frendu, vypadá to hnusně a to lano je dementní... Ne, správně, dementní jsem já. Háknu to, no a co. Zbytek už dolejzám čistě. Fajn, čeká nás poslední délka. Je dlouhá a klíč je spára v komíně. V průvodci je napsáno "brutal layback." Je to docela dlouhá délka a až do těch posledních 15 šestbéčkových klíčových metrů je to pořád tak za 5c, musím se jistit a celou dobu přemýšlím, co si mám nechat nahoru, co budu postrádat, spárka se zdá být široká na čoky velikosti 3-4. A už stojím pod převisem v koutě, ve kterém začíná spárka, která se nad převisem zužuje. Vlevo ode mě je ještě jedna spárka, ta by asi na sokola šla, ale nejsem blbá, z komína mě nikdo nedostane. Koukám, že jediné, co bych založila, tedy jedničkové frendy, jsou oba dole. Úžasné. Hlavně že mám všechny čoky 3-4. Vyklepu to nahoru skoro nejištěná v nehorázných křečích. Dobreru Víťu, v očích má šílenství...

ALE JSME NAHOŘE!

FATAL ERROR
Škoda, že na vrcholech bývá tak málo času na kochání se. Jsme ve skluzu, je půl sedmé. Poslední délky známe dobře, snad by šly slanit po tmě... Jenom ať se neseká to lano jako těm Francouzům. Jsme nejopatrnější na světě. Na štandu zakládáme lano do reverza oba dřív, než první odjede s prusíkem k dalšímu štandu a navzájem se kontrolujeme. Víme, jak jsme unavení a že nejvíc smrťáků je na sestupu. Nejsme přece blbí.

Do 17.délky všechno v pohodě. Až kurva. Lano se seká. A až skoro nahoře! Skoro celá dýlka! Aha, proto jsme jeli kolem nejtu, ve které byla karabina, asi ji tam nechali ti Francouzi, když se jim seklo lano v úplně stejném místě. Tak kdo půjde? No tak já jdu. Zatínám zuby, jako na potvoru to musí být za 6a+. Navazuju se na červené i modré, jehož druhý konec je seklý, a lezu. Trpím a trpím, modré lano už je krátké, odvazuju ho a házím ho Víťovi. Už jsem u té seklosti a přesouvám se k nýtu. Cože to mám teď dělat? Víťa se mě ptá, jestli chci spustit, nebo jestli slaním. Říkám, ať mě spustí na červeném a modré házím dolů. Strašně se bojím. Hlavou mi probleskne pravidlo, že v horách se nenechává spouštět, že se slaňuje, abys to měl pod kontrolou... Říkám Víťovi, ať jede pomalu, mám fakt strach. Najednou to škubne, co to doprdele dělá? Mám málem infarkt, jak jsem se lekla. Kouknu na něj, Víťa na mě civí. Nedochází mi, co se stalo, až když mi to říká. Lano projelo reverzem.
Chytil ho rukama nad ním.
Víťa drží lano v rukou nad reverzem.
Chytil ho rukama.
Rukama.
...
...
...
Visím v laně pět metrů nad ním a asi tři metry vedle. Jsme oba mimo, ale musíme jednat, například by to chtělo vrátit lano do reverza. Popolezu po skále (naštěstí je to plotna) k druhému prameni lana, po kterém vyšplhám, abych Víťovi uvolnila trochu lana. Víťa zastrkává konec lana do reverza a dělá na něm uzel. Zatímco řeším, jak se dostat k němu na štand, část mého mozku se zabývá otázkami, jako: "jak jsme mohli zapomenout na uzel? jak to, že nás nenapadlo, že může být lano seklé výš než 30 metrů?" Takže jak se mám dostat dolů? Víťa mi musí hodit modré lano, já vyšplhám zpátky k vratnému bodu a slaním. Ok. Víťa hází lano. Za jiných okolností by to byla vtipná scénka. Víta je nešika. Říkám, ať na ten konec něco naváže, že mu to půjde líp. Navazuje karabinu a opět několikrát marně hodí a mine. Konečně se trefuje přímo mně do rtu, do háje, bolí bolí. No nic, alespoň jsem pořád živá. Vyklepaná dolezu k nýtu a slaním.

V 15. délce je police, na které jsme před třemi roky bivakovali. Zavrhuju další slaňování, jsme oba vyklepaní a další pokusy o zabití se by mohli vyjít. Bivak působí konejšivě, skoro jako domov, je tu dokonce pořád zídka, kterou Víťa postavil před třemi lety.


Bivak
foto by ©  Víťa Dolejší

RESTDAY
Máme toho dost. Když se vrátíme další den na chatu (bez dalších dramat při slaňování), hned se rozhodujeme, že chceme dolů. Balíme, snášíme spoustu nedojedeného jídla a ve středu večer jsme v Chamonix. Kempujeme, sprcha, nakupování zeleniny a takový ty běžný věci, co se dělají po sestupu z hor. Čtvrtek je flákací. Navštívíme Aquapark se saunou a šopíme. Plánujeme přesun do Courmayeru a výjezd na Puntu Helbronner.


Chamonix
foto by © Víťa Dolejší

NA LEDOVCI
Ach... konečně zase nahoře. Krása Vallée Blanche je oslnivá. Vyšplháme pár kroků z našeho base campu na kopeček, abychom se pokochali výhledem na Satelity sevřené v ledovém údolí. No, letos je velmi málo sněhu, teploty jsou letní i tady nahoře. Je 18.00, proti nám se vracejí borci z lezení. A hele, je to Pilo a Jeníček! Kecáme, dokud je slunce nad obzorem, ale s tím, jak se ztrácí, ochlazuje se nejen vzduch kolem, ale i naše konverzace. Radši zalézáme každý do svých stanů. Po večeří přijímáme návštěvu ve stanu, hostům ale ani pivo nabídnout nemůžeme...


Dent du Géant za stanem
foto by ©  Víťa Dolejší

TRIDENT
Máme před sebou víkend, což znamená spoustu lidí v cestách. Hlavní cíl, tedy Kapucín, je odložen, nestihli jsme si prohlídnout nástup a trhlina je prý zrádná. Zamíříme proto na Trident, cestu Lépiney, 5c.

Do háje, neměli bychom být aklimatizovaní? Alepoň trochu? Funím a kopce nedávám. No alespoň Víťa si to kolem mě běhá celkem na klid.

Cestou na Trident uděláme odbočku k odtrhovce Švýcarky, chceme to omrknout. Asi hodinu se účastníme skvělého divadla - tři dvojky se postupně neúspěšně snaží nastoupit. Nakonec vítězí družstvo číslo tři, na které jsme si vsadili. Ještě že víme, jak na to, a zítra tu nebudeme za blbce my.

Lépigney se nám nezdá, tak těžká 3b by snad člověk pohledal jen na Hrubici. Drive jsme asi nechali dole v Chamonix. Hlodají pochybnosti o zítřejším podniku... Cestou zpět Víťa podezřele mlčí a divím se, že jsem do kopce rychlejší. U stanu jaksi kolabuje. Vypadá, že vrhne, je zelenej, třese se, je mu zima. Hypoglykémii nemá, po letitých zkušenostech ho vždycky v cestách krmím cukrama. Dojdeme k závěru, že trpí jinou formou podvýživy a tak do něj cpu tuky a těch pár málo bílkovin v podobě salámu a sýru, které máme. Navrhuju odložit Švýcarku, ale Víťa to nechce vzdát.


Trident, jeden z vrcholů
foto by © Víťa Dolejší

KAPUCÍN
Budíček ve 4, s naší rychlostí nechceme nic nechat náhodě. Víťa vypadá, že může chodit, tak razíme. Odtrhovku zvládáme hravě a s dalšími lidmi už se cpeme do cesty. Naštěstí v neděli je nával menší a tak za námi leze už jen jedna italská dvojka a vedle nás jejich kamarádi lezou O Sole Mio. Celý den na sebe halekají jako děti, jsou roztomiloučcí...

Kuluár je otrava, jdeme průběžně. Když pak konečně najdeme, kudy odbočit do koutu Švýcarky, valíme nahoru. Dneska se mi neleze nic moc extra, i v lehčích dýlkách jsem nějaká ztuhlá. Naštěstí to není moc těžké. Klíčová je trojdýlková pasáž za 5+ (v nových průvodcích za 6b), A0, 6b. Už ta první se neobejde bez sezení, pak hákovací dýlka (hmmm, asi bych potřebovala nějaký trénink na efektivní hákování, asi to šlo vyřešit rychleji a elegantněji) a kratší dýlka za 6b - otevřená úzká spára v jinak hladké kolmé plotně. Hned jsem zavrhla myšlenku na to vylízt to čistě, od pohledu se to jeví jako 7a a já vzpomínám na Hrba, který mi o té cestě a speciálně této dýlce říkal, že je to hnusný, otevřený, těžký, musí se hákovat a ať to radši vůbec nelezeme. Podle počtu skob to vypadá, nejsme první, ani poslední, kdo tu hákuje...


Voie Suisse
foto by © Víťa Dolejší

No a pak už jen pár dýlek na vrchol... Nádhera. Vrchol Kapucína vypadá jako pískovcová věž, obkročmo sedím na vrcholu, sluním se a píšu sms, jen ta vrcholovka chybí... Kolem nás další věže, Trident, kde jsme byli včera, Chandelle (Svíčka), Malý Kapucín, Pointe Adolphe Rey, kde jsme byli před dvěma roky, za námi Tacul.


Vrchol Kapucina
foto by © Víťa Dolejší

Slanění je opět dlouhé a my se děsíme zkušenosti Hrba, Bidla a Toma - slaňovali strašně dlouho, lano se jim seklo asi milionkrát! Vzhledem k našim obavám jsme veleopatrní a v odtrhovce přistáváme s celkovým skóre nula záseků. Už se zase stmívá... Už abychom byli ve stanu.


Vallée Blanche
  foto by ©Víťa Dolejší 

ODJEZD
Máme toho dost, jedeme dolů. Hlášeno riziko bouřek, na Petit Dru musíme zapomenout. Povegetíme v Aquaparku a frčíme domů. Bereme to přes Švýcarsko s myšlenkou na nějaké sportovky ale nějak chybí to správné nadšení a tak jenom uděláme výlet k Eigeru, který trochu s rozpaky očumujeme - takhle vypadá ta legendární stěna?

Ještě bych klidně zůstala. Takové podmínky, jaké jsme letos měli, se jen tak nekonají. Bilancujeme a docházíme k závěru, že Grépon byl mnohem těžší než Švýcarka, rozhodně to nejtěžší, co jsme kdy dali. A že si to skoro vyžádalo život... Zase jsem dostala od hor hezkou lekci.