Dlouhá cesta v pevné skále, kousek od nás a žádní lidi. To se musí vylézt!!!

„Tak tohle by se ti mohlo líbit!“ ukazuji Filovi topo cesty, nalezené na rakouském serveru. „Kde to je? Rakousko? 38 délek? A jak je to těžký? Šestka? Kdy pojedem?“ Tohle byly reakce mého parťáka potom, co uviděl nákres t´to cesty.
A teď jsou 4 hodiny ráno a my ukrajujeme výškové metry k nástupu 1500 m dlouhé lezecké cesty v rakouských Loferer Steinberge. Je šero, ale celou stěnu začínají krásně ozařovat první sluneční paprsky.


Pohled na ozářenou severovýchodní stěnu Breithornu.

Při pohledech na stěnu hledáme naši linii a odhadujeme, jak dlouho nám budou které úseky trvat. Mezitím končí cesta a začíná hledání stezky. Korytem vyschlého potoka a přes několik skalních výšvihů se dostáváme k firnovému poli, které nás přímo vede k nástupu do severovýchodní stěny Breithornu.
Po snídani přebalujeme batohy, chystáme lana a v 6:45 nalézáme do 1. délky. Lezeme současně a věříme jeden druhému, že neuděláme chybu. Ve třetí délce přelézá Fil první těžké místo v převisu, já supím na druhém a obdivuju, jak louskl bouldr za 6+ s batohem na zádech.


Traverz stěnou

Ve 4. 5. a 6. délce traverzujeme, střídavě ztrácíme a znovu nacházíme správný směr cesty a vychutnáváme si nádherný pocit expozice, který člověk cítí snad jen v traverzech. Funím, mačkám skálu a malou variantou překonávám čistě i kuriózní místo, kde se asi většinou slaňuje nebo leze A0 po nýtech. Fil to bere A0, protože nechce riskovat u druholezce poměrně nepříjemný pád. Dostáváme se do pásma ploten, které pokračuje až do 16. délky. Lezeme současně a potkáváme se tak na každém 3. až 4. štandu, když už prvolezec nemá žádné železo. Díky tomu máme možnost se podívat i na krásně panorama celého masivu Steinplatte, který dominuje jižnímu okraji Loferer Steinberge.
Dolézáme do prvních vyloženě lehkých délek a přelézáme opatrně pásy tvořené travinami a sutí. V 19. a 20. délce si opět vychutnáváme krásné plotny. Následující délky nás překvapují úplně jiným charakterem. Nástup ze skalního pásu do převislého bříška a dále úžasnými vodními žlábky.


Vodní žlábky „paaar excelaaans“

Morál si s námi trochu pohrává, protože jištění jsou tak kolem 10 metrů od sebe. Těžká místa jsou ale vždycky odjištěná. „Toto je asi nejhezčí úsek cesty říkám Filovi a spokojeně ho dobírám na štandu.“ Traverzujeme pod jeskyňku, kterou v další délce budeme prolézat.


Půvabná jeskyňka nás neoslovila

„Kurva! Mám zasraný boty jak sviňa! Dávej pozor!“ Tak hodnotil Fil půvabný průlez jeskyňkou. Teď se pouští do nepříjemné koutové spáry a nakonec štanduje. Prolézám jeskyňkou, ale musím sundat batoh. Kloužu trochu po blátě a tahám batoh za sebou. Nakonec čistím gumu svých Triopů a dolézám s funěním na štand. Toto místo je asi nejškaredší z celé cesty a pokud to polezete, tak se mu vyhněte. Jde to oblézt!
Společně lezeme 28. a 29. délku. Pohodové lezení za 5 v pěkné skále. V další délce nalézá Fil do technického koutku za 6 a po velkém funění ho silově přelézá. Mě na druhém je lépe a můžu si dovolit ho pohodově odšlapat. Dolézáme na široký pás a čeká nás 100 m lehkého terénu pod Headwall.


Odpočinek po 3/4 cesty.



Odpočíváme ve stínu a doplňujeme jak energii, tak tekutiny. S takovým vedrem jsme nepočítali. Oba máme v Camelbagu 2,5 litru, ale já se bojím, že to bude málo.
„Headwall už budem jistit klasicky.“říkám Filovi a on jen kývá hlavou. Najednou na nás padla únava. Lezu 32. délku. Bouldr z police do stěny a lehčí lezení žlábky až na další polici. To stejné čeká Fila v další délce.


Sokolíky a žlábky charakterizují poslední délky celé stěny

Já mezitím opět upíjím z Camelu. Žízeň je velká. Až dolezem, tak vypiju celou stedánku. To už na mě Fil volá. „Štáaaaaand.“ Dolézám žlábky k němu a oba pozorujem oblohu, která se rychle zatahuje. „To by nám scházelo!“ říká Fil. Já se radši rychle pouštím do dalšího břicha a po pár silových krocích přebírám chyty parádního sokolíku, které mě dovedou k dalšímu štandu.


Krásné lezení v pevné skále

Podobný charakter má i 35. a 36. délka. „Teď je řada na mně, ale lepší, když půjdeš ty.“ říká Fil. „Vezmeš mi boty a věci z báglu?“ ptám se ho. „Jasně.“ Stojím pod 37. délkou a čeká mě asi to nejtěžší místo z celé cesty. Nechci to pokazit, chybí nám jen kousek od OS, možná jen 5 nebo 10 metrů. Nabírám pravačkou škrabku na půl článku, nakopnu nohy jdu dynamo do lišty na levačku. S těžkým batohem bych to neudělal. Rychle překopu nohy a odlézám do lepších chytů. Zbývá deset metrů ke štandu a já vím, že to dáme. Dobírám Fila a s pocitem ulehčení se mu snažím vyradit klíčové místo. Fil nemá s těžkým batohem šanci udržet klíčovou škrabku. Přelézá délku za A0 a po chvilce oddechu se pouští do poslední délky? Po chvilce štanduje a já k němu dolézám s velkou úlevou a šťastný, že se nám to podařilo.


Únava po 38 délkách je znát

Vystupujeme na vrchol Breithornu 2413m a po pár fotkách hledáme sestupovku. Sestup na chatu se nám nakonec díky sněhovým polím a místu nepřehlednému hřebínku značně zkomplikoval, ale u horké polívky a Spaghetti Bolognese na Schmidt-Zabierow Huette jsme na to rychle zapomněli.