Před časem se tady objevil článek o výstupu na Hroší lázeň, který otevřel celkem bouřlivou diskusi na téma industriálního lezení.  Když jsem nedávno jel přes Barandovský most, hned jsem si na to vzpomněl, ale zároveň jsem musel konstatovat, že se jedná o celkem „bezvýznamný brd“ proti tomu, na co se dá lézt v našem industriálním „sudetenland“, jak s oblibou říká Papouš.  A tak jsem se rozhodl napsat tento článek, protože jak to vypadá, tak existuje minimálně několik jedinců, které by to mohlo zajímat.


V jedné nejmenované chemické fabrice stojí krásné betonové „skalní město“, čítající tři věže o výšce 100 m a tři 60-ti metrové, pěkně vedle sebe, aby člověk nemusel moc daleko chodit, než si vybere na kterou poleze.  Ale je to v podstatě jedno, všechny jsou prakticky stejné, všechny mají totiž tvar rotačního  hyperboloidu a na každou vede jen jedna cesta (a není to výstupový žebřík!).  A to je na tom právě to nejkrásnější, protože zkuste se nějak dostat na 100 m vysoký betonový monolit, když tam není žebřík.  Ve spodní části je stěna sice mírně položená, ale postupně se mění v kolmici a v závěru přechází do mírného převisu.  Jak tedy na to?  Je to celkem jednoduché, jak už jsem zmínil, na každou z věží vede jedna cesta, tvořená linií nýtů, vzdálených od sebe zhruba 1 m, takže kdo trochu ovládá technické lezení, jistě si s tím poradí.  Musíte si ale vzít dostatečné množství karabin a nebo cvakat jen některé nýty (podle odvahy výstupce lze libovolně volit třeba každý druhý nebo pátý).


Lákalo by vás to zkusit si vyhákovat 100 m dlouhou linii?  Má to ale jeden háček.  Do areálu závodu je těžké se normálně dostat, natož jim tam ještě lézt po objektech.  Ale jak se říká, nic není nemožné.  Takže koho už nebaví lézt po skalách, teď už ví, kam může napřít svou energii.  Já osobně raději pojedu do skal.