10. 7. 2012
V 03:00 přistáváme v rozpáleném Islamabádu plném hluku, tady už na nás čeká Ghulam s klimatizovaným minibusem.

Po odbavení marně zjišťujeme, že Kořenovi nepřiletěl batoh se zásadními věcmi jako výškové boty, lezecký materiál, spacák a nejdůležitější injekce proti srážení krve, které mu předepsal Márou doporučený odborník pan Hebelka, neb před akcí kdesi na bujaré předodletové pařbě zvedal statnou slečnu, která se mu odporoučela na nohu. Po rezonanci jsme na PC zkoumali snímky a doufali, že ten divně zdeformovaný postranní vaz nebude snad utržený - no byl, ale speciální ortéza i noha to po celou dobu vydržela. Ani mě není přáno, když jsem lezl na Prachově, nakonec už za šera dávám cestu Prdel Marie Terezie, ještě si vychutnávám pohled na tu obrovskou prdel nad druhým kruhem a při jejím průstupu s prstama přímo v prdeli mi vystřelí v lýtku štiplavá bolest, doskáču po jedné k turistické na točený, následně zjišťuju, že je to přetržený svalový snopec, takže skoro měsíc bez lezby a přípravy.

Ztráta zavazadla vyřízena na letišti v kanceláři Qatar Airlines za přítomnosti zvědavého personálu. Odjíždíme na hotel, po cestě nás staví policejní kontroly, projíždíme mezi betonovýma zábranama a před každým lepším hotelem dřepí v kukaních ozbrojení sekuriťáci v uniformách. Ráno zjišťujeme z protokolu mylně zapsané číslo zavazadla, tak mastíme zpátky na letiště. Ztracený batoh je kupodivu zanesen v jejich systému a Ghulam nás ujišťuje, že zařídí transport batohu až do BC. Kořen baští nějaký silnější acylpirin od Radara na ředění krve kvůli bolavé noze a z důvodu možnosti uvolnění sraženiny při letu a za pár minut už u něj probíhá bouřlivá alergická reakce, takže mu oči napuchnou jak tenisáky, chladí to ledem a místní na něho udiveně zírají. Na letišti shodou okolností potkáváme Čechy vynikajícího dokumentaristu Pala Barabáše, Rudu Švaříčka a Maroše, kteří byli na 14denním treku přes Baltoro, kde se v té době Slovák Peter Hámor, Tomáš Petrík, chatár z Brnčálky, a Pavel Bém pokouší o K2. Před letištní halou nás navštěvuje chlapík z Exploreru, který Máru vytěžuje k expedici a působení na Nanga Parbatu. Dál s chlapama společně odjíždíme na heliport složit depozit za případné záchranné využití helikoptéry. Přes den kupujeme poslední proviant - nářadí, autobaterii a šachy, přebalujeme kargo, vážíme sudy – max. 25 kg na nosiče.  Zdeňa nechává z hliníkového L profilu vyrobit 30 cm a 70 cm sněhové kotvy, celkem 30 kusů.  Večer valíme do čínské restaurace, kde dáváme něco k jídlu a piva.

11. 7. 2012
Ráno vstáváme v 04:30, v 5 h je snídaně. Zjišťuju, že mi někdo z hotelového pokoje ukradl novou kameru. Marně zkoumáme záznamy z kamerového systému. V 7 h odjíždíme směr Chilas, po cestě nás staví četné policejní kontroly, kterým předáváme papír s našimi nacionálemi, když nám papíry dojdou, tak si je opisují z pasů, později nás sám zapisuju do jejich knihy průjezdů. Po celou dobu se v našem minibusu střídají policajti ozbrojení samopaly s vysílačkou v ruce a taky k nám přistupuje náš styčák Martin. Po cestě dáváme oběd v hotelu Besham, ve 21:30 přijíždíme do Chilasu, kde jsme ubytováni v hotelu Shangri La.

12. 7. 2012
Na hotelu máme pokoje s klimatizací, dostáváme zprávu od Ghulama, že Kořenův ztracený batoh je na cestě. Vyrážíme na průzkum k tržnici, jdeme na stopa a naskočíme na korbu džípu. Vzduch je tady, jako když otevřeš rozpálenou troubu. Kořen shání bezradně sluneční brýle. Po chvíli potkáváme chlapíka s brýlemi, který mu je s úsměvem daruje, pak si ještě kupuje digitální hodinky za 200 rupií. Krámy na bazaru jsou kolem oběda zavřené, prodává se jen jídlo, ovoce a zelenina. V 14:30 jsme zpět na hotelu, přijeli zástupci Pakistánského alpinistického klubu a Mára se Zdeňou s nimi dávají brífink. Ještě stíhám narychlo předat 3 pohledy bez známky chlapíkovi z hotelu, který tvrdí, že všechno zařídí za 300 rupií (kupodivu všechny přišly) a vyrážíme džípem směr Bunar, kde již čeká 40 nosičů se styčákem Martinem.
Stoupáme kamenitou cestou podél řeky, míjíme horské vesničky, občas řidič dolévá vodu do chladiče. Za tmy přijíždíme na konec cesty, kde již stojí dva velké stany. Je zde taky část nosičů, kteří nocují pod širákem kolem přidělených sudů, druhá část nosičů již vyrazila napřed a nocují ve vesnicích. Večeříme kuře s rýží, nudlovou polévku, čaj se sušeným mlékem. Po dobré slivovici usínáme ve společném stanu, ještě dávám ven ucházející plynovou bombu, která má ve sváru díru. Nad ránem je parádní bouřka a lítají blesky. Ráno říkám kuchaři Alichánovi o prasklé plynové bombě, ten se jen zachechtá a mávne nad tím rukou.






2 x foto © J.Domanský


13. 7. 2012
Budíček je v 4:30, v 5 h pak snídaně - müsli s mlékem. Na trek dostáváme od kuchaře Alichána mikrotenový sáček - Mars, 2 bonbony, toustový chleba s rybí pomazánkou, trojúhelníkový tavený sýr a dva vařené kousky kuřete. V 06:30 odcházíme s kolonou nosičů. Nosič mi ukazuje, že teče voda z jednoho ze sudů, s bolestí zjišťuju, že mi v něm prasklo 5 plechovek Plzně.
Procházíme svěže zelenými vesničkami protkanými zavlažovacími kanálky, o které se starají ty nejmenší ušmourané děti. I k tomu nejmenšímu stromku vede kanálek, jinak by v té drsné a vyprahlé krajině neměl šanci. Hojně zde rostou obrovské ořešáky, víno, jehož mohutné hlavy se bizarně pnou kolem kmenů až do korun ovocných stromů a meruňky s odřenou kůrou kmenů od neustále padajícího kamení. Kolem řeky rostou vrby, v horách pak staré, tvrdými podmínkami pokroucené jalovce a šípkové keře. Vesničky jsou tvořeny terasovitými políčky s kukuřicí, ve kterých lze spatřit jen ženy zahalené v šátcích. Ty neustále udržují miniaturní zavlažovací kanálky v hlíně mezi jednotlivými řádky kukuřice a korigují zavlažování jednotlivých políček. Zkouším udělat pár fotek ve vesnici, ale muži už na dálku varovně vykřikují a posunky rukou ukazují, abych pokračoval v cestě. Respektuju je, hned schovávám foťák do kapsy a pokračuju. V kukuřici to jen šustí a občas vykoukne zahalená hlava ženy, která se hned schovává, některé až hystericky utíkají kukuřicí a vidím jen jejich oči. Když potkávám ženu na pěšině, tak dokonce mění směr a s děckem v ruce se schovává za kamenem.
Nosiči během pochodu tvrdě popohání své osly holemi, vedou i mladá kůzlata. Stezka je příkrá, částečně vytesaná ve skále, zpevněná kameny. Občas přecházíme potůčky, kde nabíráme vodu. V 11:30 přicházíme do vesničky a do 14 h čekáme na nosiče, pak přichází Alichán a povídá, že budeme spát v chatrči, kde je plno rozházených desek, prachu a různého haraburdí. Mára se Zdenálem velí, že tam v tom bordelu spát nebudeme, tak s Alichánem stavíme stan před chatrčí. Pak si všímám, že na mojem batohu je utržené poutko, dávám řeč s Martinem, naším styčákem, aby mi zavolal dotyčného nosiče, trochu zahudruju, čímž vše končí, neb nic důležitého se neztratilo. Z vesničky je vidět celá Diamírská stěna ozlacená při západu slunce, nám všem tak známá z fotek. Pozorujeme ji, debatujeme a všichni vzrušeně zkoumají okem cestu.


14. 7. 2012
Kohout hlásí 5 h, dáváme rychlou snídaní, balíme stany a v 6:00 vyrážíme směr BC. Alichán nám přiděluje sáček s obědem - vajíčko natvrdo s plackou, pár sušených meruněk, bonbon a tyčinku Mars. Trek vede pěkným březovým hájem přes horské vesničky „Kačal“.
Svižným tempem přicházíme v 11 h do BC ve výšce 4200 m n. m., stěna roste před očima. S údivem zjišťujeme, že v BC není žádná expedice, Švýcaři  to zabalili, údajně se dostali jen do C2. Jinak BC  je ohromná rozkvetlá louka s parádníma kamenama na bouldr a se svišťákama a pasoucíma se krávama. Postavili jsme velký stan- Alichanovu základnu s kuchyní a náš společenský, kde máme plastové stolky, židle, kolem obvodových stěn jsou postaveny sudy s matrošem, vysílačky, saťák, na zemi v prachu se povaluje autobaterie, na střechu špendlíme solární panel.  Nosiči dostávají bakšiš, nahrnuli se všichni do hlavního stanu-odér je to vydatný. Trochu mě bolí hlava a mám zimnici tak si dávám oraz, ale za hoďku je to ok.V BC dále stojí sprcha a opodál kadibudka. Mára s Radarem jdou okouknout nástup, ostatní se zabydlují. Kolem oběda se zatahuje a padá rozbředlý sníh. K večeři se podává glutamátovo-nudlová polévka s chilli, těstoviny s rajčetem, tuňákem, zavařené broskve.




15. 7. 2012
Po obědě kolem 15 h vyrážíme do C1 - 4800 m n. m. Cesta vede přes louku se spoustou hvízdajících zrzavců, vegetace s narůstající výškou ustupuje. Dále se jde přes sesunující se vymletá koryta řek až ke kamenné moréně a samotnému ledovci, který je místy protnutý dlouhými trhlinami, které však jdou přeskočit, nebo obejít. V C1, která je schovaná pod převisem, upravujeme plošiny, odsekáváme led ze stěny, ze které stéká voda, shazujeme hovno přilepené na skále a stavíme 3 stany. Kluci mají postaveno a valí zpět do BC. Začíná sněžit, s Kořenem ukotvujeme stan sněžnýma kotvama, cepíny a skobou. Vaříme čaj, je mi blbě, že strkám hlavu k rukávu stanu, pak málem nestihnu otevřít boční vstup a házím čajovou kosu těsně vedle bot nade mnou stojícího Kořena, ale hned je mi dobře a zasmějeme se tomu. V noci padá sníh a stan je zapařený tak, že všechna voda ze stříšky mi kape na péřový spacák, který je za chvíli totálně promočený. Až do rána klepu kosu a nespím poslouchaje kapky-nešlo to vyřešit vzhledem k nahnutí stanu a špatně vyřešené stříšce stanu bez síťky.


16. 7. 2012
V 7:30 jdu zpět do BC, Kořen zůstává sám v C1 a šlape žlabem asi do 5300 m n. m. Sledujeme ho dalekohledem z BC, jeden stan s matrošem zanechává pod převisem. Dle dohody v 15 h volám vysílačkou Kořenovi, který hlásí pozici v C1, fixy zamrzlé a valí do BC, kluci nejsou nadšení, že je tam sám. Přichází nosič s oslem, přivezl Kořenův ztracený batoh, dávám nosiči bakšiš 300 rupií.
Po 16 h se otvírá vchod, do stanu letí batoh a za ním Kořen. Po kontrole batohu zjišťuje ztrátu proteinových tyčinek a nože, jinak vše důležité z Islamabadu až do BC dorazilo v pořádku - neuvěřitelné! Dáváme první signál s pozicí přes chytrou GPS krabičku od Martina, saťák zatím nefunguje. Od oběda prší a je hnusně. Michal si všiml zřetelných stop na vrcholové hlavě hory. Víme jen o expedici z druhé strany a údajném pokusu o přechod hřebene Mazeno. Zdeňa shání repky a váže smyčky na sněhové kotvy. Přemotáváme 2 fixy po 100 m a chystáme se na další vynášku do C1.

17. 7. 2012
Kolem 9 h odchod směr C1. Vaříme, sluníčko smaží a ve stanu je horko k nevydržení.



18. 7. 2012
Vstáváme v 1:30 ráno, balíme matroš a zhruba ve 3:00 vyrážíme žlabem vzhůru směr C2. Bereme fixy, stany, sněhové kotvy, lana. Kořen a Radar zůstávají v C1. S Michalem se dostáváme asi do 5500 m n. m. na úroveň konce levého žlabu, ve kterém je jako obrovský pravidelný klín zaříznutý nebezpečný serak, vyživovaný tekoucím ledovcem. Klín poutá pozornost po celou dobu výstupu ledovo-sněhovým žlabem. Proto se neustále držíme při pravém okraji žlabu, i když místy i z pravé strany jsou zřetelné navazující žlábky, odkud hrozí pád kamení a ledu, takže při lezení sledujeme levou i pravou stranu. Mára se Zdeňou jsou před námi u skalek, kde začíná žlab nabírat strmost, navazují se na délku lana a valí dál. Jak se prosekávají nahoru, tak do nás fest bubnují kusy ledu.
U skalek s Michalem děláme štand a vystupuju ztvrdlým firnem, který se výrazně začne naklánět a mění se v čistý led. Nechce se mi zdržovat vrtáním, tak traverzuju do skalních ploten, kde jsou místy vidět staré cáry lan. Skála je ale lámavá, všechno glazurka a protečené ledem. Dostávám se do těžšího úseku bez pořádného jištění, rvu tam friendy, nic ale nedrží. Pohled dolů žlabem je famózní, stojím na malé římsičce na předních hrotech maček, lýtka pálivě napjatá, cepíny se s ničím nekamarádí, zpátky to nějak nejde, nahoru taky ne, začínám nervóznět. Michal volá, že je mu blbě. Pro dnešek toho má dost a chce to otočit, mě se mezitím s úlevou daří zatlouct skobu. Slaňuju ke štandu a sestupujeme dolů.
Asi v 5000 m n. m. s údivem potkávám pakistánského horolezce. První moment jsem překvapený vzhledem k tomu, že v BC jsme naprosto sami. Pákistánec mi říká, že nahoře jsou dva Angličani, jeden z nich má 57 let - šli přes hřeben Mazeno, dali vrchol, ale již 6 dnů jsou bez jídla pod vrcholovou hlavou. Nese jim jídlo, které jim chce zanechat co nejvýše. Vysvětluju mu, že Mára se Zdenálem jsou na cestě do C2 a že jim dají čaj a něco k jídlu. Domlouváme se, že na něj počkám v C1 a pak se uvidí. Michal jde rovnou do BC. Vařím čaj a čekám na Pákistánce. Společně pak sestupujeme zpátky do BC. Ledovec se mění před očima, trhliny pracují a zvětšují se. V táboře je celá skupina Pákistánců, sledují chlapy, kterým se pomalu daří sestupovat. Tři z nich jim vyráží naproti do C1, ve vzduchu je cítit napětí. Kolem tábora se poflakují pastevci, jinak nám přibylo jídlo v podobě parádního kohouta se slepičkou. Gajd Samander říká, že je bratr našeho styčáka Martina a taky že našel Messnerovu botu a ukazuje mi prstem místo nálezu a Messnerovu cestu.



Rick a Sandy v BC
foto © J.Domanský




Příprava kozy na oslavu Ricka a Sandyho
foto © P.Kořínek



Společné foto z leva Radar, Mára , Jura, Rick, Sandy, Zdeňa, Michal



19. 7. 2012
Asi v 8:30 přichází Rich a Sandy v doprovodu tří nosičů. Dozvídáme se, že vyšli 16. 6. 2012 z Rupal Walley, přešli celý hřeben Mazeno až na vrchol Nanga Parbatu. Pak 4 dny sestupovali dolů Kinshofferovou cestou a několikrát spali jen ve sněhovém záhrabu. Nad Kinshofferovýma skalama potkali Máru a Zdeňu, kteří jim dali čaj, energetickou tyčinku, pak pokračovali v sestupu. Na konci žlabu v C1 přespali v našich stanech. Rich má omrzlé prsty na levé i pravé noze, Sandy má omrzlý palec na ruce. Dáváme jim léky Trental, jídlo a čaj, Rickovi lavor s teplou vodou a trochou hypermanganu, Sandymu Framikoin na omrzlý nos. Rick je velmi unavený, jeho pohyby i řeč jsou zpomalené. Samander říká, že je na tom mentálně hůře, vypadá, jak kdyby byl v nějaké fázi hibernace. Muselo to pro ně být peklo bez vařiče a pořádného jídla několik dní ve stěně, jsou dehydrovaní a vychrtlí. Jdu Rickovi do stanu pro ponožky, které mu pomáhám obout na fialové nohy. Na ponožky si nasadí igelitové sáčky a šup do sandálů, venku prší. Pak Ricka vedu do kadibudky, podpírám ho, je rád, že se vůbec udrží na nohách. Chlapi jsou vyhladovělí, na platu pod vrcholovou hlavou bylo sněhu po pás, byli tam 5 dní bez pořádného jídla.
V 14:40 vidíme dalekohledem Máru se Zdeňou v traverzu pod Kinshoferkama. Odpoledne přichází chlapi z vesnice a na špagátě za sebou táhnou kozu na oslavu úspěchu Ricka a Sandyho. Od Alichána se dozvídám, že zítra začíná ramadán. Rickovi začínají omrzliny pracovat, noha je nateklá až po kotníky, takže dostává injekci do břicha. Na večeři se Alichán opravdu vytáhl, podává se polévka, těstoviny s masem, kozí žebírka, hranolky, cibulový salát s rajčaty, jatýrka a ledvinky. Dáváme plecháče. Sandy je i přes vyčerpání veselý, bere půlku čabajky ze stolu a přirovnává ji s Rickovým palcem u nohy. Debatujeme o transportu Ricka z BC, s podivem však zjišťujeme, že nemají žádné pojištění, takže transport musí zvládnout na oslovi. Pomalu se loučíme a přejeme chlapům brzké uzdravení. Jdu spát, zítra bude náročný den. Mára se Zdeňou vybudovali C2 a dali do kupy fixy v Kinshoferkách.

20. 7. 2012
Radar s Michalem, Kořen a já ráno vyrážíme směr C1.


Traverz cca. 5700 m.n.m.
foto © M.Veselý


Radar v Kinshofferových skalách
foto © M.Veselý


21. 7. 2012
Balíme a v 03:40 ráno valíme všichni čtyři žlabem směr C2. V horní části se na štandu potkáváme s Radarem a Míšou, kterým se do traverzu nechce, takže to točí zpátky. Stěna žije a všechno je v pohybu, žlabem sviští kusy ledu, kameny.
Jdu první, s Kořenem se domlouváme, že když něco poletí, zařve. Traverzuju v nestabilním sněhu na druhou stranu žlabu, z pravé levé strany lítá bordel. Když Kořen zařve, tak mi nezbývá než se přitisknout co nejvíc ke stěně a doufat, že mě nic netrefí, v tak exponovaném terénu nejde uskočit. Vytočím nadoraz plnou délku lana, ale pořád jsem ve žlabu bez jakékoli možnosti jištění, několik metrů od skalních ploten, kde už vidím viset starou smycu. Kořen se odpálí ve štandu a současně traverzujeme, po pár metrech do první možné spárky zatluču skobu a dojišťuju Kořena. Trochu tápeme, protože neznáme přesný směr, kde je nástup do Kinshoferových skal. Mára se Zdeňou to vyhučeli celým žlabem až nahoru, ale pak museli taky traverzovat a lehce se vracet. Nakonec kopírujeme skalní plotny, až nacházíme chuchvalec starých lan na nástupu do skal.
Kořen začíná jumarovat nahoru, já za ním, v tu chvíli mu padá cepín, snažím se ho zachytit, ale v rukavicích se mi to nedaří. Naštěstí cepín dopadá na sněhovou polici a zastavuje se. Dostávám se do změti starých lan, dokonce jsou tady stará shnilá konopná lana. Poničené ocelové žebříky, všechno je různě propletené a vyspravované tak, jak tady lana zanechaly různé expedice už od 60. let. Lana jsou zamrzlá v ledu, takže je třeba je nejdříve vytrhnout a metr po metru omlátit o skálu nebo cepínem, aby vůbec jumar projel nahoru. Prolézáme kolmou pasáží Kinshoferek a dostáváme se na plošinku, ze které jde vidět po levé straně pozůstatek staré zásobovací lanovky. Pak následuje několik metrů strmý výšvih na zasněžený hřebínek, kde je C2 v cca 5900 m n. m. Zalézáme do stanu, vaříme čaj.     



C2 5900 m.n.m.
foto © P.Kořínek


22. 7. 2012
Zůstáváme v C2 v rámci aklimatizace. Kořen kope klukům další plošinu pro stan, já ležím ve stanu a jsem KO. V 18:00 se snažíme volat vysílačkou do BC - negativní.

23. 7. 2012
Ráno zvětšujeme plošinu pro stan, ukotvujeme jeden fix od stanů směrem dolů po ostrém hřebínku. Kolem 13:00 jdeme zpátky směr BC. Na výlezu z Kinshoferových skal se potkáváme s Márou a Zdeňou, kterému předávám vysílačku, vybité baterie beru sebou, pak bereme od kluků 2 jumary. Slaníme Kinshoferkama a na nástupu zanecháváme celkem 4 jumary. Sestupujeme do C1, kde balíme nějaké věci, zjišťuju, že jeden jumar nefunguje. Michal s Radarem balí žlutý stan, který by měli vynést do C2. V 20:00 radiové spojení s Márou a Zdeňkem v C2, vše OK.

24.7.2012

Mám zánět v pravém oku, nijak to nebolí, jenom před sebou vidím hnusnou slizově zelenou skvrnu s různýma chuchvalcema čehosi. Vracíme se do BC příchod v cca. 7:30 hodin. Na večeři je nedobrá čínská nudlová polívka, rýže s tuňákem a puding. Dávám se do řeči s Alichánem-kuchařem, říká, že má 3 dcery a 2 kluky, jedna holka studuje v Lahore, říká že jeho plat je 2000 Rs/měsíc. V 15:00 hodin volá Mára se Zdeňou, jsou těsně pod C3, našli anglický depozit, kde je jídlo jako dětské kašičky, plyn, ledovcové šrouby. Budou se sunout nahoru, je tam hodně sněhu, máme vyrazit, abychom šli po jejich stopách. Zdeňa dává info, že za depozitem je potřeba slanit do žlabu.


Místní mladíci
foto © J.Domanský


BC – společný stan
foto © J.Domanský



V 18:00h přichází z vesnice styčák Martin od Hallaley bridge. Začal ramadán a stěžuje si, že má hlad a žízeň, protože jedl naposledy ve 3h ráno. Martin je klidný stále se usmívající sympaťák, říká že je učitel v middle school, vyučuje asi 200 dětí ve škole poblíž Hallaley bridge ve vesnici Jall. Vypráví, že se modlí ve 4 h ráno, 14:00h, 18:00h, 19:30 h a 21:00h celkem 5x za den. Kluci a holky se začínají modlit asi od 20 let. Vysvětluje mi, že ramadán trvá měsíc a je pokaždé v jiném datu, protože ho vyhlašují jejich hlavy pomazané a během ramadánu poslové přinášejí lidstvu zprávy, čtou korán, modlí se, dodržují půst a dokonce nepijí ani vodu.  Půstu se mohou zříct malé děti, nemocní, staří lidé, nebo ti co jsou na cestách. V táboře zevlují ve skupince malí kluci, každý má samozřejmě na krku prak, ptám se na co je mají. Na to všichni s chyhotáním začnou vytahovat z kapes mrtvé ptáčky velikosti vrabce a ukazují prsty na svoje pusy. Jeden z pastevců má dokonce starou pušku a z pytle vytahuje ptáka velikosti holuba. Když mi Alichán po rozmluvě konečně slibuje, že na večeři bude kuře, tak už je nám jasné, proč jsou ty krčky a křidýlka na našich talířích tak zakrslé, ale kuřátko to není milý pane. Alichán už si ze mě utahuje na naše věčné téma kuřete, které se z něho snažím vymámit, protože smažené placky s marmeládou z pomerančové kůry a rýže s tuňákem se nám šprajcují v krku. Ale i tak si na ptáčkovi rádi pochutnáváme, hlavně že je maso. Při každém pokrmu pomocník kuchaře stojí v rohu stanu a s výrazným zájmem nás pozoruje, říkáme mu Kuky.

Večer sedíme v jídelním  stanu po tmě jen se zapálenou plynovou punčochou a ve 20:00h relace. Kluci mají stan v C3 ve výšce asi 6 600 m.n.m. Zdeňa říká, že stan postavili přímo na obrovském ledovcovém dómu, pak v pozadí slyšíme řvát Máru ,, kuva kuva! ´´ zasmějeme se tomu, najednou ve vysílačce zachrastí a je konec, na vyzvánění nereagují...mlčky sedíme a s obavami přemýšlíme co se klukům mohlo  stát.



25. 7. 2012
Kluci se naštěstí následující den ozvali, později se dovídáme, že Mára jenom ve stanu vylil trochu horkého čaje. Jinak valí nahoru a staví C4, celý den řešíme počasí s Alenou Zárybnickou přes satelit a dostáváme model předpovědi. Michal s Radarem se okolo 14 h vrací do BC. Vyrážíme směr C1.

26. 7. 2013
Radar, Jura, Kořen a Michal odchod do C2. Výstup žlabem už není tak psychicky náročný, protože víme, do čeho jdeme a máme přehled o možných štandech. Strmost svahu místy více jak 70° už tak nevnímám. Když jsem poprvé sděloval Márovi mé překvapení, co se týče strmosti žlabu v „normálce“, tak mi řekl: „Ber to jako standard, hlava se s tím srovná.“

27. 7. 2013
Ve čtyřech stoupáme nahoru, asi 100 výškových metrů nad C2 je tzv. anglický depozit. Je to zelený pytel přikurtovaný ke skále. Jsou v něm ruské irbisy (titanové šrouby do ledu), plyn, nějaké energetické gely, malé tvrdé sýry a šumáky.
Od depozitu jdeme sněhovým žlábkem do sedýlka, pak mezi skalkami pod ostrý sněhový hřeben. Zde štandujeme, ale hřeben nás nechce pustit. Je tady sněhu po pás a pod sněhem tvrdý led, takže každý krok vpřed znamená, že se člověk sune zase zpátky dolů s rukama po lokty zabořenýma v měkkém sněhu. Kořen říká, že to asi nepůjde, to není možné musíme nahoru za každou cenu. Střídáme se, postupně prohrnuju a prohrabávám po metrech klikatou strouhu, částečně se mi pod sněhem daří najít zamrzlý fix, který ale nejde vytrhnout, ale aspoň se člověk může na pár metrech přichytit. Po úporné námaze se mi daří prorvat až na hřeben, vyhrabu si plošinku přímo na ostré hraně, zasednu a dobírám. Radar s Michalem, to chtějí otočit, říkám že dál už se to lepší, hřebínek je z pravé návětrné strany celkem pevný, tak kluci pokračují, nicméně sme ztratili spoustu času a do C3 je to ještě kus cesty. Postupujeme po hřebínku až tam, kde se sbíhá levý žlab a nacházíme trasírku od kluků. Tady nám dochází, že pod hřebínkem Mára se Zdeňou nešli klasickou cestou, ale lišácky slanili do vedlejšího žlabu s tvrdým podkladem, a tak neztratili čas a sílu. Pokračujeme dál směrem pod ledový serak ve tvaru homole, ale sněhu je hodně. Boříme se po kolena, místy do pasu, sníh je těžký a ujíždí pod nohama. Pro dnešní den jsme vystoupili jen asi 300 výškových metrů, tedy cca do 6200 m n. m.
Michal říká, že to točí zpátky, Radar bez váhání s ním. Mám slabý spacák, Radar mi proto půjčuje vlastní 2kilový, děkuju mu. S Kořenem se pokoušíme dostat výše, ale nejde to. Hledáme místo na plošinu pro stan, ale svah je prudký a ohrožovaný možnou lavinou či pádem seraků od homole z C3. Obhlížíme skalky po pravé straně, v dálce jdou vidět staré fixy asi z variant Kinshoferovy cesty, aspoň trochu dobré místo však nikde nenacházíme. Slaňujeme na délku lana, ve svahu je menší skalka s chuchvalcem starých fixů, hrábnu rukou a vidím půlmetrovou dutinu. Začnu rukama odhrabávat sníh a zdá se, že by tady šlo přečkat noc. Odhrabáváme sníh, po chvíli narážíme na led. Urputně kopeme cepínama a zvětšujeme prostor, když v tom narážím na igelitový sáček. Jaké milé překvapení nás čeká, když vykopávám 4 Snickersky s dobou trvanlivosti do roku 2002 a kofeinové energetické gely, vše řádně ztvrdle zamražené. Začíná se stmívat, když se ukládáme do našich ledových brlohů. Ležím tělem v dolíku, nohy mi trčí ve vzduchu ze stěny. V naší úrovni se drží úzká linka mraků, pohled na zapadající slunce a údolí Diamíru je parádní, je to náš bivak snů. Baštíme nalezené Snickersky, kupodivu i po těch 10 letech chutnají stejně, pijeme čaj. Oba ležíme ve stísněném miniprostůrku oddělení chuchvalcem zamrzlých fixů, snad nebude bouře. Uvažujeme, že kdyby se počasí zhoršilo, nezbude nám, než se k sobě přitisknout, přehodit přes sebe stan a držet. Naštěstí jsme schovaní pod skalkou, takže před menší lavinou bysme snad byli ochráněni. Noc je naštěstí klidná, mírně pofukuje, ale díky Radarovi a jeho spacáku usínám a kupodivu teď v otevřeném bivaku ani neklepu kosu.


Jura kope plošinu na bivak
foto © P.Kořínek



Západ slunce v bivaku, výška cca. 6300 m.n.m.
foto © J.Domanský



Bivak snů na Nanga Parbatu
foto © P.Kořínek

28. 7. 2012
Vstáváme brzo, ztuhlí ze sebe oprášíme sníh, dáme si čaj a pokračujeme po sněhovém svahu k výraznému osamocenému kameni uprostřed, v úrovni pod ledovou homolí. Při stoupání různě kličkujeme a hledáme pevný firn, jinak se nohy boří na měkčí vrstvu. Všechny stopy od C2 po klucích už dávno zmizely, ale směr je teď jasný. Výraznou homoli obcházíme z levé strany, přímo na ní je C3 v asi 6 600 m n. m. Přišli jsme sem brzo před polednem. Stavíme stan a po zbytek dne odpočíváme, slunko pálí.


C3 ve výšce cca. 6600 m.n.m.
foto © P.Kořínek

29. 7. 2012
Ráno vyrážíme nahoru, sníh křupe pod nohama nebo se propadá. Nastřádaná únava z probdělých a proklepaných nocí včetně zaseknutí se na hřebínku je veliká. Vím, že nahoru ve sněhu to bude peklo, nejsme dostatečně aklimatizovaní, tempo postupu je pomalé. Vyhodnotil jsem, že na vrchol to za daných okolností a podmínek nepůjde, proto nemá význam jít výše, hlava prostě velí dolů. Moje rozhodnutí otočit říkám parťákovi, který trvá na tom, že nahoru bude pokračovat sám. Rozhodíme potřebný materiál, loučíme se …
Sestupuju do C2, pod anglickým depozitem se cvaknu do starého fixního lana a opatrně sestupuju. Vždy se snažím fixy co nejméně zatěžovat, protože nikdy není jasné, v čem a jak jsou ukotveny. V tom po několika metrech najednou vytáhnu z tvrdého sněhu roztřepený konec, hned  mi bleskne hlavou, jak jsme po tom nazelenalém fixu s klukama žimarovali nahoru. Dostávám se do Kinshofferových skal. Lomcuju se starým fixem, který je ale napnutý jak struna, obalený ledem a místy přimrzlý ke skále nebo ostatním fixům. Není možné jej narvat do kýble (jistící prostředek), se značným  úsilím a kroucením se mi daří uvázat půlloďák. Přehoupnu se do stěny, popojedu metr, dva, během mžiku najednou slanění začíná nabírat rychlost, těžký batoh mě svou vahou otáčí zádama dolů, vší silou oběma rukama ždímám omrzlé fixní lano, mačky zběsile skřípou po skále. Naštěstí se mi daří po několika svižných metrech zastavit. Pečlivě oklepávám omrzlé lano cepínem až dolů. Už jen se štěstím prolézt prudkým žlabem, což se mi daří, protože vím, kde jsou skalní hroty na slanění, nějaká skoba, po klukách tady nacházím šroub v ledu, částečně fixy, sestupuju až do BC.


Vrcholová hlava Nanga Parbatu
foto © P.Kořínek



Kořen se mezi tím potkává s klukama na sestupu, kteří na krev úspěšně dobyli vršek, díky špatným podmínkám ale postup museli rozsekat na celkem 6 táborů, jsou to kanci a klobouk dolů před jejich výkonem. Společně sestupují do C3, Kořen pak sám stoupá do C4 cca. 7000 m.n.m.
Následně Mára se Zdeňou v pořádku dochází do základního tábora, jsou unavení, ale šťastní, jde jim to vidět na očích. Všichni máme z jejich úspěchu radost, dostávají na krk špagát s kytkama, gratulace a dáváme plecháče. Alichán chystá hostinu, volá mě do kuchyně, abych mu asistoval. Upekl dort, kolem něj naskládal vajíčka natvrdo, nahoru posadil dvě uvařené brambory a do každé zapíchl jednu sirku a důležitě mi vysvětlil, že jedna sirka je Zdeňa a ta druhá Mára už jen z mandlí nápis M+Z  a dílo jest dokonáno. Ještě na karton od krabice napíšeme gratulaci, společný stan vyzdobí natrhanýma kytkama a hostina může začít, zveme i Ricka a Sandyho.
Všichni máme obavy o Kořena, který je nahoře. Celý den nervózně chodím po táboře a přemýšlím co dál. Mára říká, že podmínky ve stěně se změnily a výstup je nebezpečný. Radar s Míšou už nechtějí pokoušet štěstěnu. Já jsem rozhodnutý jít nahoru, dávám řeč se Zdeňou, říká, že vidí jedinou šanci v tom, abych se s Kořenem při relaci domluvil, aby na mě počkal v C4 a pokračovali společně. Jsem nachystaný k výpadu a netrpělivě vyčkávám relaci. Kořen se cítí dobře a chce pokračovat. Říkám, že chci nahoru a v tom případě by na mě musel počkat,  trvá ale na tom, že bude pokračovat rovnou pod vrcholovou hlavu, kde si kluci zanechali stan pro případný sestup z Rupálu a  ponechá stan v 7000 metrech. V tu chvíli je nadevše jasné, že nemá význam, aby sme se nahoře pohybovali samostatně a tím pro mne další pokus končí. Kluci ještě parťáka nabádají, aby otočil, protože podmínky ve stěně se každým dnem zhoršují,  přejeme mu hodně síly a štěstí, snad bude vše ok.

...ráno mě vzbudí rachot, stan se klepe a něco padá na plachtu. Vylezu ven a na stanu jsou malé kousky ledu. Celá Diamírská stěna se leskne jako zrcadlo, ve žlabech jsou patrné dráhy od lavin. Ve stěně, která je vzdálená několik kilometrů se musel urvat obrovský serak, když led dopadl až do BC a podmínky se zjevně zhoršily, díky několika teplejším dnům. Dalekohledem neustále sledujeme Kořenův postup, vrací se. Kolem 8 ráno kamarádovi vyrážím naproti, vidíme jej už ve žlabu. Když přicházím na ledovec, je uplně jiný, vše je srovnané, obrovské kameny co zde stály zmizely, trhliny jsou teď ucpané ledem. Všechno je v pohybu, cesta do C1 je nebezpečná, prochází se kolem stěny  ledovce, která se celá odlamuje a z puklin tečou proudy vody, padají kameny. Čekám těsně pod C1 asi hodinu, volám na parťáka bez odezvy, situace je kritická, do stěny se začíná opírat sluníčko, všechno je v pohybu, suť s kamením se sune dolů. Utíkám zpátky přes ledovec, daří se mi proběhnout celým kotlem až vylezu na boční morénu, zastavuju se a pozoruju trasu do C1 a výše, vracím se do tábora. Kořen se až po setmění vrací vyčerpaný do tábora,  jsme rádi, že je v pořádku. Chlapi chtějí následujícího dne zrušit tábor a přesunout se pod Rupál na jejich druhou část expedice, nakonec se ale rozhodují akci ukončit. Druhý den ráno už jsou na místě nosiči, zbalíme celý tábor a za jeden den seběhneme až k mostu na džíp a ještě téhož dne přijíždíme do Chillasu. Pak nás ještě čeká výlet na Deosai plain, což je údajně druhá největší náhorní plošina po Tibetu ve výšce 4000 metrů.Vracíme se přes  Skardu, kde potkáváme Tomáše z Brnčálky, Petra Hámora a Pavla Béma, kteří dali K2 a společně se vracíme do Islamabádu.


Škareďák
foto © J.Domanský



Kořen a Jura v BC



Závěrem bych dodal, že tato expedice byla naším prvním oknem na osmitisícovku a zároveň obrovská zkušenost. Nejobtížnější část výstupu a tedy klíčové místo se nám podařilo opakovaně prostoupit, přičemž jsme zde působili jako expedice jediná, kdy tzv. „normálkou“ tři roky před námi nikdo neprostoupil až na vrchol a většina expedic končila v C2, což částečně ovlivnilo i celkovou obtížnost výstupu v součtu s dlouhodobě špatnými sněhovými podmínkami ve stěně.
Děkuju Márovi a Zdeňovi za hozené lano a dále sponzorům, bez kterých bychom neměli šanci se podívat na osmu. Dík patří především firmě ALPISPORT z Příboru na Moravě, kteří nám na míru ušili výškové oblečení, poskytli nám kvalitní matrace Pacific Outdoor, hůlky FIZAN, batohy, výškovou obuv AKU a funkční prádlo značky SIXS. Dále děkujeme ČHS, který nás podpořil finančně, firmě USN - sportovní výživa a neméně našim rodinám a kamarádům. Snad v budoucnu budeme mít možnost na krásném Nanga Parbatu sundat pytel.

HORE ZDAR
Jiří Domanský   
www.nanga-parbat.cz


    LOGA SPONZORŮ