S partou přátel již lezeme 5 let na pískovcích, Pepa, Honza, Roman a já. Nejradši to máme ve Skaláku a v Ádru, kde je klid, krásná příroda a spousta cest, co skoro nikdo neleze. Nejsme žádní démonii, maximálně přebušíme VIIIc od kruhu ke kruhu. Nesnášíme převisy, ale milujeme rajbasy, spáry a komíny, prostě klasiku. Pár přátel se divilo, proč moc nejezdíme někam jinam a proč jsme ještě nebyli lézt na vápně, že to zas tak špatný není. V zimě se divili u Tošováka tak moc, že jsme se rozhodli vyrazit tento rok někam na vápno. Problém byl v tom, že se večer úspěšně protáhl a začaly se vést silné řeči. Nějaký imbecil, tuším, že to byl Honza, vytáhl Rotpunkt, kde byli nafocení samí atleti a lezli nějaké šílenosti za čísla, jaká ani neznáme. „Ty vole, 8a, co to je? Hele, tabulka, ty krávo, 9+/10-, jéžišikriste, Xc pískařský, to snad ani nejde vylézt!“, divil se Roman. Pepa na to: „Koukej, mágujou, to mají asi nějaký lepidlo místo toho bílýho svinstva:“ Já na to:“Hele, to vypadá lehce, to vylezu taky, 7b, hmm, těch jsem už vylezl.“ „To je francouzská stupnice, vole,“ ihned mě usadil lépe informovaný Honza, ale já se nedal. „Třeba španělská, to vylezu taky.“ „A  nevylezeš! Podívej se na sebe, jak vypadáš. Jó rajbasy, ty tě dou, vopřeš si pupek o skálu a držíš tam jak přibitej. Ale koukej na tu babu, jaký má pracky …“ A začaly padat sázky. „Dám to a hotovo, vo co?“, hecoval jsem Honzu. Roman na to:“ Když dá Tom 7b, tak já 7b+!“ Pepa s Honzou nám tvrdili, že to nedáme, tak jsme se vsadili o 2 sudy piva, 12°samozřejmě, nejsme žádný máča. Co bylo pak, už ani nevím, ale asi nějaký kolega vyhrál 15 paňáků rumu, že přežil nahý hodinu venku….

Ráno mě bolela hlava a matně jsem si vzpomínal, do čeho já vůl jsem se namontoval. Dopoledne jsme tradičně všichni čtyři šli na obhlídku směrů, v kterých budeme bojovat na jaře, abychom si vytvořili tu správnou žízeň. S Honzou jsme se o 50 m opozdili a řešili, co teď. Dva sudy je dost a stavovská čest nám přece nedovolí se na to vykašlat. Termín zájezdu byl určen na duben. Takže v dubnu na 3 týdny do Francie, to máme ještě 2 měsíce na trénink. „Nedá se nic dělat, 2 sudy jsou 2 sudy, musíme začít trénovat,“zkouším Romanovo odhodlání. „Brrr, trénovat, ty vole, to nebudeme moc vlízt ani do hospody, to nás sežerou,“ uvědomil si Roman názor většiny známých na trénink. „Trénujou jenom sračky, co na to nemají“, zaznělo mnohokrát. „Budeme trénovat tajně.“, zkouším to dál. „Dobře a jak?“ „Musíme shodit pár kilo, začneme běhat. Pak musíme mít větší sílu – budeme muset posilovat nebo chodit na umělou stěnu, on nám tam snad někdo řekne, co a jak.“ , zkouším prorazit naše další tabu. „Ty vole, na stěnu, jo? Tak to nebudeme moc ani vlézt na ulici, na stěnu… 2 sudy, hmm, tak holt jo, ale musíš vylézt taky 7b+ a když ne, tak platíš litr rumu!“, kontruje Roman. Plácli jsme si a už v tom jedem. Zastavili jsme pod jakousi věží a Honza hned hledal ten správný směr a básnil: „Támhle smyce, ty brďo hodiny, spára, kruh, rajbásek….“  Jenže mě už vrtalo hlavou, co s břichem, vždyť stálo tolik peněz, a jak získat sílu.

V pondělí po práci jsem našel tenisky, navlík se do tepláků a vyrazil s Romanem běhat. Co běhat, vydržel jsem 10 minut a padnul na kolena. Když jsem se z toho nějak zmátořil, doplazil jsem se stěží domů a usnul jak zabitej. Další den máme vyrazit do sousedního města na umělou stěnu.

(na pokračování)