V září 2014 jsme si odskočili do Kyrgyzstánu, oblast Pamiro-Alaje. Což je nekonečný pás hor, kam až očko sokolíka dokoukne, kterým Ťan-šan zlehýnka v Pamírek přejde. A zadařila se Baltika, místní pivko i prvovýstupáčky. Vše v šesti kouscích (lidi i pivo), jmenovitě Michal Kleslo, Tibor Majer, Štefan Matuška, Vláďa Bureš, Ondra Uher a Standa Čejp.

Někteří si flákli Štít 70 Let SNP. Romantické názvisko dostal, neboť Saša Veliký kopce tehdy nepojmenovával, pastevci jen pijí a nemluví a zrovínka bylo tohle výročí.

Z bejzu šlapačka kolem hodinky, plazením po velikém ledovcovém splazu. Nekonečná suť, jako na staveništi. Ale i tak výška přibývala. Hupky šupky  z ledovčíka na levý hřeben morény (neplést s murénou), oddělující ledovec údolní od menšího, ve východní dolině rozcapeného. Pak volně a lehce na suťová pole. No, lehce, malá aklimatizajda by se šikla. Počasí bylo skvělé, nebylo kam spěchat, takže pauza na hostinu. Bohatou, přece do paštiky dávají úplně všechno. Snad jen roh z bejka do plechovky nenacpete. Sice inverze z údolí se začala trochu nasouvat výše do doliny, i tak jsme rychle postupovali, s výhledem jak z klajn matrhornu. Trasa pro blbce, nejprve k jihu, pak k severu, dál už k jihozápadu. Vrchní konec kopce měl rozbitou a zvětralou východní stěnu a s ledovým krunýřem od severu, bohatým na velké trhliny. Snížek bílý, bere síly. Svážek kolem 45 stupňů. A zase trhliny, ale špice neodolala. Výhled jak z VIP lóže, kolem Alaj se Zaalajským hřebenem Pamíru. Padla mlha a bylo dokoukáno.

I na Pik Barsu jsme byli. Od stanů v bejzu zase do kopce (holt hory) jedno patro suti za druhým. Krok nahoru a dva sjet dolů. Tahle rula není z nejpevnějších. Přelezli jsme strmé čelo ledovce a valili menší, uzavřenou, dolinkou. Po zasněženém ledovci-plocháči, obcházejíc viditelné trhliny. Neviditelné jsme neobcházeli, ale kupodivu do nich ani nepadali. Před námi kotel uzavíral hřeben, cca 4.900 m vysoký. A uprostřed trůnil plánovaný, výrazný a oddělený kopec – ten náš. Po zbytečném nasazení maček a úvazů (jen ty byly zbytečné, stejně to odsýpalo sólo) jsme za pomoci nabroušených zbraní postupovali širokánským svahem, kopírujíc nevýrazné suťové kužely. Sněhový výstup, měli jsme rychle metr za metrem nastoupat a zpátky do bejzu na bábovku. Ale chyba lávky, ono ne. Pod mělkým sněhem byl tvrdý vodní led. Volili jsme opatrný postup na předních hrotech maček, zbraně se odrážely. Jistit nešlo, na 900 m šrouby nedáte, fixy nebyly (na dvou kilometrovém fixním lanu jsme v BC sušili ponožky). Pod 5 cm ledu byla vzduchová vrstva, šroub by se při pádu stejně vylomil. Nekonečný výstup k převěji, do nevýrazného sedla, nakonec konec měl. Honem na vrcholovou špici, 50° v hlubším sněhu. Vrchol 4.880 m (takový místní Mont Blanc), samý kámen, akorát na piknik pro dva. Vlevo obrovská převěj, vpravo hluboké sedlo. Naproti srázy dolů, až do travnaté doliny. A za ní? parádní výhled, mohutná jižní stěna sedmy Pik Lenina. A piknik nebyl, výrazná zima se silným větrem nás donutily k sestupu. Což bylo maso - asi 800 výškových m, na předních hrotech, kdy panduláček chybku udělat nesměl. Návrat do tábora po cca 12 h. Kopec dostal název podle stop kočky ve sněhu na úpatí, nejspíše sněžný leopard. Nebo zaběhlá, kulturistickými bobulemi krmená číča domácí.

A ještě Pik Palestra. Ve dvojce lezený boční výrazný vrchol, fšecičko to v dolině Kosh Moynok. Štít 4.930 m, jméno neměl, už má. Ale tady nešlo ani o tak jméno nebo vrchol, spíš o cca 1000 metrů vysokou severovýchodní stěnu. Pokus o diretku se nepovedl, kapku hodně nasněžilo (rosničku na počasí jsme sežrali). A terén byl nepřehledný, rozlehlá stěna k bloudění jako dělaná. I šutry padaly, což zase tak moc nevadí. Všichni nosili kulichy. Na druhý pokus, po zdlouhavém sestupu, už pustil kuloár v pravé části stěny.












Fotky archiv účastníků