Milí „Lezci“, naposledy a zase jen pokud máte chuť, tady je čtení o natáčení seriálu Skialpem to začalo. Pro poslední díl jsme vybrali oblast Sunnmøre Alps v Norsku, tedy v zemi, kde „se děti učí dřív lyžovat než chodit“.

Inu, můžeme jim tak trochu závidět. A nejen to, třeba i systém, jakým v norských horách fungují turistické chaty…. Jestli to skialpem někde opravdu začalo, tak jedině v Norsku! :-)

„Dominantou Sunnmøre Alps jsou vysoké strmé rozeklané hory, tvořící zvláštní nádhernou scenérii. Uprostřed toho chaosu hran a vrcholů je obrovský na jih mířící klín – 36 km dlouhý a 2 km široký Hjørundfjorden.“ Takhle o kousku své vlasti psal ve svém průvodci Sunnmøre norský básník a divadelní kritik Kristofer Randers.  Mimochodem jeho socha se tyčí na kopci Aksla, necelých 200 m nad Ålesundem.  Právě Ålesund je výchozím místem, pokud se ony strmé rozeklané hory rozhodnete prozkoumat stejně jako my -„na vlastní lyže“.  Najdete ho v kraji Møre og Romsdal, tedy asi 400 km vzdušnou čarou na severozápad od Osla.





Jiří: Jestli existuje někde na světě místo, kde se děti učí dřív lyžovat než chodit, tak je to Norsko.
Alena: Navštívit tady můžete třeba světoznámý Holmenkollen nebo kraj, který se jmenuje Telemark.
Jiří: Telemarkem a skialpinismem lyžování začalo a rozhodně to muselo být někde tady.
Alena: Pro Nory je totiž lyžování něco jako náboženství.
Jiří: A tomu taky odpovídá zázemí, které lyžaři v horách najdou….

Tahle úvodní slova čtvrtého dílu jsme točili na trajektu. Foukalo a kouř z komína v nepravidelných a těžko předvídatelných intervalech nadzvedával plechové víko, čímž se počet pokusů o zvukově čistou stať blížil nekonečnu – naštěstí s limitou na druhém břehu. Trajekt je tu zcela běžnou součástí cestování  - i pokud vyrážíte na skialp. Jezdí buď podle pravidelného jízdního řádu nebo na objednání. Každopádně dochvilnost můžeme jen doporučit, nečeká….







Domovem pro nás byla po dobu natáčení chata Standalhytta stojící od roku 1914 asi 4 km od fjordu. Hjørund. Otevírá se stejným klíčem jako na 500 dalších chat Norského turistického svazu DNT. Patří k těm, kde můžete přespat – stačí se jen zapsat do knihy a do obálky vložit, popř. na účet poslat peníze podle počtu nocí tady strávených. V Norsku jsou i chaty, jaké známe z Alp – s klasickou obsluhou. A skvěle tu funguje i systém nám Středoevropanům neznámý – na některých chatách je k dispozici jídlo, ze kterého si můžete uvařit sami. Jen pak sepíšete, co jste spotřebovali a podle toho zaplatíte o něco víc, než jen za nocleh. Nám otvírá horský vůdce DNT Arild Eidset a překvapeným tvářím okamžitě vysvětluje, že univerzální klíč dostane každý člen DNT a prý vůbec nevadí, že není Nor – centrála v Oslu do zahraničí klíče posílá poštou.



A túra? Variant je tady několik, skoro na každý kopec v bezprostřední blízkosti chaty se dá vyjít na lyžích. S ohledem na to, že rychlost našeho postupu bude kvůli natáčení ve srovnání s klasickým skialpem sotva poloviční, volíme 1310 m vysokého Stříbrného muže – Sylvkallen. A vyrážíme z asi 200 m nad mořem. Dereme se hustým březovým lesem a vzpomínáme na Mrazíka. Kameramani nesou svých 20 až 25 km navíc. Po zmrzlé trávě se zbytky sněhu je to někdy celkem „dobrodružné“. A ani po sněhu to není úplně pohodová vycházka. Kvalita sněhu se přibývající nadmořskou výškou rychle mění – přesně podle toho, jak náš vůdce Arild Eidset, večer před túrou popisoval. Nahoře už je skoro čistý led. Na řadu přichází haršajzny a pak i kousek bez lyží. Pohled na moře z relativně plochého vrcholu, na který vede strmá cesta, ale nemá obdoby. Moře, zasněžené vrcholy, nespočet možností, kam na pásech vyrazit…. Kolåstinden má 1432 m n. m., Grøtdalstind leží 1331 m n. m,  Skårasalen s 1542 m n. m. patří k těm nejvyšším – sjet z něj můžete přímo k fjordu. Než jsme se my vydali dolů, sníh přeci jen trochu změkl, přesto při prvních pár obloucích prověříme ostrost hran našich lyží.





















Na další kopec nás už počasí nepustilo. Mimochodem, když už je o něm řeč, v Norsku se střídá rychleji, než jsme v „našich“ Alpách zvyklí. A proto i sníh nemusí být tak stabilní, jak by se hodilo… Pro případ, že předpověď nevyjde podle našich představ, nabízí třeba blízký secesní Ålesund „náhradní“ program. Ačkoli je to místo skutečně výjimečné, pohledy z okolních kopců svým starodávným kouzlem jen těžko vyváží.





Závěrečnou pasáž jsme točili před naší víc než stoletou Standalhytta.





Jiří: Skialpem to začalo, skialpem to pokračuje a skialpem to rozhodně pokračovat bude…
Alena: Není nad to, když se na kopec nedostanete se sedačkou pod zadkem, ale s batohem na zádech a pěkně po svých.
Jiří: Je to radost, je to krása, je to pohoda! A hlavně, je to svoboda. A nemusíte hned někam do velehor – do Alp nebo do Norska….
Alena: Na pásech, které už naštěstí dávno nejsou z tulení kůže, se můžete nádherně toulat i v našich malebných malohorách.

Trailer:


Všem, kteří se jakýmkoli způsobem na natáčení nejen tohoto, ale i předchozích dílů podíleli, upřímné díky!

Alena Zárybnická

P.S. A přidám ještě tipy, aneb kam dál v Sunnmøre Alps?

Na Kolåstinden (1432 m n. m.) potřebujete vybavení pro túru po ledovci. Vychází se ze Standallhyta údolím Kvanndal, následuje úzká pasáž Stretet, k vrcholu se přichází zezadu. Dolů se dostanete stejnou cestou nebo si můžete užít jízdu přímo po ledovci. Převýšení 1050 m se dá zvládnout za 3 až 4 hodiny.

Vyberete-li si Grøtdalstind (1331 m n. m.), čeká vás táhlé stoupání. Satisfakcí je parádní sjezd. Túra začíná v údolí Froland nedaleko Sæbø, pokračuje strmým úbočím nebo podél hřebene na vrchol. Za 4 hodiny našlapete 1200 výškových metrů.

Kopec Skårasalen (1542 m n. m.), to je túra, na kterou nezapomenete. Začíná výstupem z údolí Kvistad a vede strmě až na vrchol. Dolů se jede na severní stranu až k fjordu. Odtud se jedině trajektem dostanete zpátky do Sæbø. Pozor, je třeba si ho objednat, nejezdí pravidelně!