Tenhle článek není o drcení nabušených cest s klasifikací okolo devítky, přelézání extra těžkých převisů, nebo vybíhání morálovek.

Je to celé jenom o jednom pěkném výletu do Alkazáru a přelezu několika jednoduchých cest… Ale o hodně o pěkném výletu.

---

Dolezl jsem na skalní římsu, chystal se cvaknout kruh a u něj zaštandovat. Jenom tak náhodou jsem si uvědomil, že nemám na hlavě helmu a poslední jištění je někde hluboko pode mnou. Ozvalo se cvaknutí karabiny a začal jsem pociťovat neskutečnou euforii. Přelezl jsem svoji první sedmičku! Volám zruš. Chystám se odsednout, ale najednou vidím, že smyčka je rozvázaná. Volný pramen rychle projede poutkem sedáku a já padám dolů…

---

Celý zpocený se probouzím a dívám se na hodiny před mojí postelí. Je něco po půl sedmý a já si jenom matně uvědomuju, že asi nebudu muset jít do školy, protože je sobota. Za několik minut jsem už skoro úplně při vědomí a vzpomínám si na akci, kterou mám na dnešek naplánovanou. Chtěli jsme jet lézt do Srbska.
Zpod deky vystrčím palec u nohy a odhrnu ním cíp záclony. Nevidím nic jiného, než azurově modré nebe! Super, předpověď sice slibovala déšť, ale na obloze není ani jeden mráček. Rychle se balím a když už skoro odcházím, slyším zvonění mobilu. Podívám se na displej a zděsím se. Bliká tam „Honza“. On totiž většinou volá takhle ráno, když zaspí a chce nejméně o hodinu přesunout sraz.


Alkazar
foto © archive Lezec


Dodám si odvahy a zmáčknu „přijmout“. Naštěstí jenom chce vědět, jestli se nechci sejít už v metru, že vyjel o něco dřív a nechce se mu oxidovat na hlaváku. Tam se nakonec potkáváme s Martinem a můžeme vyjet.
Nastoupíme do úplně nového vlaku českých drah ve směru na Beroun a divíme se, že u sedadel jsou i stolečky. Tohoto luxusu si ale moc dlouho neužijeme, protože ještě před Smíchovem přichází průvodčí a říká, že kdo nemá příplatek za první třídu si musí jít sednout jinam. Po tomto se celé oddělení vyprázdní.
Když vystupujeme v Srbsku, tak mi opět začne zvonit telefon. Volá Marek, že si včera nepřečetl mojí esemesku a kam teda pojedeme. Říkám mu, ať nějak přijede za náma do Alkazáru.
Docela spěcháme, abychom byli před skalama ještě dříve než ostatní pražští lezci. Bohužel se objevují šedé mraky, které nás troch straší, ale to je život. Nějak  spontánně se rozhodujeme začít na Malém Matterhornu.
Chvíli obhlížíme stěnu a konzultujeme s průvodcem všechny možnosti, ale už od začátku je mi celkem jasný, co polezem – uprostřed stěny se na nás usmívá nádherně vynýtovaná linie Hare krišna za 5-. Martin ji docela bez problému vytáhne a za chvíli stojíme všichni tři nahoře u štandovacího borháku. Jeden po druhém slaníme dolů a rozmýšlíme se co dál. Na pravý straně Homole už bychom mohli lézt jenom nějaký špatně zajištěný čtyřky a Pletanovo vzkříšení lezou nějací dva borci, takže se radši přesunujeme směrem centrální Alkazár.
  Chvíli chodíme a vybíráme cestu a potom se rozhodnem pro Přílep za 5. Nádherně odjištěno, klíčové místo má být pod závěrečným převisem. Jako první nastupuje Honza a celkem bez problémů doleze až k předposlednímu borháku. Několikrát si odsedne a znova se zkouší dostat přes převis, ale gravitace má pádnější argumenty. Říká něco, že tam není chyt na ruce, ale mi mu moc nevěříme.
Martin ho spustí dolů a já nastoupím jako prvolezec s jedinou smyčkou na štand. Cvakám presa, který v cestě zůstaly a za chvíli už stojím na římse pod převisem. No, chytů tam opravdu moce není. Blbě se mi stojí a zkouším to zprava. Tudy to nepůjde ani náhodou. Vracím se k borháku a na chvíli odsedávám. Potom to zkouším vlevo a vyjde to. Na závěr už jenom travers k štandovacímu borháku a už cvaknutý volám „zruš!“ a dobírám druholezce. Za chvíli jsou nahoře Martin, Honza i Marek, který mezitím dorazil.
Dole se rozhodujem co dál. Vzkříšení se uvolnilo a tak se k němu Honza s Martinem přesunují. My jdeme na druhou stranu se smělým plánem dát Nebojte se hromů, také za pět. Předtím si ale ještě vytahujem jen tak pro radost jakousi čtyřku. Když nahoře štanduju, slyším výkřik k***a a instinktivně se podívám směrem k Homoli. Martin tam právě spadnul u předposledního borháku na Vzkříšení a slušně se proletěl.
K naší skále zatím přijdou jakési dvě pohledné němky. Dlouho se chystají a hledají cestu. Nakonec se rozhodují pro čtyřku, ze které jsme právě stáhli lano a my se přesunujeme pod Nebojte se hromů. Cvakám první borhák a vše jde celkem v pohodě. Horší to je těsně nad ním. Skála je uklouzaná a nikde nenacházím sebemenší plošinku na nohy. Pod dvou kratších pádech toho nechávám a slézám dolů.
Přesunujeme se ke klukům k Malému Matterhornu ve chvíli kdy akorát slaňují dolů. Mraky hrozí jarní přeprškou a proto si ryhchle cvakám na sedák dvanáct expresek a  přejdu pod nástup na Pletanovo vzkříšení.
Martin o tom říkal, že je to pěkná cesta, jenom nástup, že je trochu horší. Vylezl to celkem bez problémů i Honza, který se jen v jednom místě se musel přidržet lana. Kluci měli sebou taky málo expresek, takže předposlední borhák museli provázat prusíkovací smyčkou. Ať žije improvizace…
Pro jistotu si přidávám na sedák ještě další dvě expresky a dávám se do díla. První borhák jde krásně cvaknout po dvou jednoduchých krocích. Je to sice trochu uklouzaný, ale není to zas tak strašný.
V hladké stěně konečně dolézám k hrotu, kde cvakám třetí borhák. Je tady římsa, kde si konečně můžou alespoň trochu ulevit moje špičky nacpané do lezeček. Občas se někde objeví spárka a v horních částech není cesta uklouzaná skoro vůbec. Pak se dostávám do těžšího místa. Najednou se oběma rukama držím na jakési mikro liště a jednou nohou balancuji na malém krystalku. Přesouvám pravou nohu opatrně výš a kladu ji na něco, co se snad a ni za lištu považovat nedá. Levá noha mě strašně bolí, takže musím pohnout. Přede mnou je římsa, takže se chytnu za malou kapsu vpravo a přehodím levou nohu na římsu. Za chvíli na ní stojím celý a cvakám borhák. Už mi zbývá jenom posledních pár lehčích kroků a cvakám odsedávku do slaňáku. Vylezl jsem svoje první 5 OS. Mám z toho strašnou radost a cítím neuvěřitelnou euforii. Všechnu další rutinu spojenou se slaňováním si neuvěřitelně vychutnávám.
Markovi se nahoru totiž nechce, takže se odvazuju, provlíkám jeden konec lana slaňákem a nabírám lano do smyček. Na konci dělám uzel a chystám se slanit dolů. V tu chvíli vidím, že jsem si dole při odlehčování sedáku nechal osmu. Nedá se nic dělat, hlavně, že mám aspoň HMSku. Z jediné zbylé expresky sundavám karabinu, cvakám si ji na nohavičku, uvazuji na lano prusík a spojuju ho karabinou se sedákem.
Dlouho jsem na karabině neslaňoval, takže mi to chvíli trvá, ale nakonec to dám všechno dohromady, odcvaknu odsedávku a slaňuji směrem k expreskám.
Mezitím se počasí ještě více zkazilo a začíná drobně krápat. Jdeme se schovat do jeskyně a čekáme jak se to vyvine. Obědváme a přemýšlíme, co dál. Po půlhodině opět přestane ze shora padat voda a Martin s Honzou se vydají směrem k Nebojte se hromů. Marek vytahuje Turistickou na Malém Matterhornu, ale problémy s morálem způsobí, že si nakonec doleze spíše Háre krišna, která je o dost lépe zajištěná.
Já už jsem si dneska plán splnil, takže v pohodě vylezu za ním. Přesunujeme se opět do centrálního Alkazáru a bavíme se s kluky. Taky nedokázali do Nebojte se hromů ani pořádně nastoupit. To je docela zvláštní, protože před třemi týdny jsme to dali celkem v pohodě.
Zkoušíme ještě nějaké další cesty, ale moc se nám to nedaří. Kluci dávají Železitou za 5 a potom se vydáváme směrem druhé patro. Najednou se zčistajasna objeví Miki na kole. Zamyká si ho ke stromu a jde s námi nahoru. Bohužel začíná docela silně pršet a vypadá to, že už z lezení dneska nic moc nebude.
Nedá se nic dělat, na mokrém uklouzaném vápně se v plotnách opravdu lézt nedá. Slaňujeme opět dolů a jdeme na vlak. Déšť nás docela dost pohání dopředu a za slabých patnáct minut už sedíme v Srbsku v hospodě. Dáváme si nějaké jídlo a bavíme se o lezení. Do toho nám ještě číšník sdělí, že Češi porazili Finsko  a už nám náladu nemůže zkazit ani vlak, který nám velmi nezodpovědně ujede… Na nádraží ještě Baňas s Martinem lezou po velmi podivně vyhlížející konstrukci střechy nad nástupištěm a čekáme půl hodiny na další vlak.
No, co dodat? Krásný den, přelezli jsme si pár hodně pěkných cest, pokecali jsme a zašli do hospody. Co ještě chybí k naprosté lezecké pohodě?